Tři fáze vánočního večírku: stydlivé začátky, odvážné středy a mlhavé konce

Taky to znáte? Celý rok makáte, odevzdáváte projekty, žehlíte průšvihy a občas se tváříte, že milujete teambuildingy. A pak přijde ta největší odměna v podobě vánočního večírku, na němž se můžete dosyta najíst a napít na účet zaměstnavatele a s čistým svědomím předstírat, že v lednu to nezačne všechno nanovo.

Starosti alespoň na chvíli odhodíte za hlavu a pořádně se odvážete. Anebo taky ne – záleží čistě na vás, vašem rozpoložení a výši účasti vašich nejbližších kolegů. V každém případě se tahle slavnostní akce dá rozdělit na tři typické fáze, které bych zde ráda shrnula.

Řekněme si to na rovinu – začátek každého většího vánočního večírku provází lehký ostych. Taková ta chvíle, kdy se všichni tváří, že jsou úplně v pohodě, ale nenápadně skenují místnost, aby zjistili, jestli už dorazil někdo, s kým si zvládnou povídat déle než tři minuty.

Známé tváře vítáme s úsměvem, od těch neznámých si pro jistotu držíme bezpečný odstup, jako od nějaké nebezpečné šelmy. Protože… Co bychom si s nimi měli vykládat, že jo? Otázky jako „Ahoj, odkud se známe?“ nebo „Tak co, jak se těšíte na svátky?“ obvykle zvládnete včetně odpovědí do pěti minut a pak nastává trapné ticho.

Není to nic nenormálního. Spoustě lidí prostě chvíli trvá, než se rozkoukají, uvolní a teprve pak se začnou chovat méně formálně. Samozřejmě se najdou i tací, z nichž první vlna ostychu opadne až po několika skleničkách. No a někdy ani to ne – kolegové v takovém případě zkonzumují večeři, vypijí drink a za půl hodiny po anglicku zmizí, jako by se přišli jen ujistit, že večírek skutečně probíhá.

Středy… Tímto slovem není myšlen den v týdnu, ale ten kouzelný moment, kdy je vánoční večírek hezky rozjetý a všichni se baví jako na nějakém karnevalu. Když si představíte časovou osu večírku, nacházíme se někde uprostřed. Už je pozdě na to, abychom byli za stydlíny, ale ještě brzy na to, abychom litovali toho, že jsme řádili jak černá ruka.

Ti, kteří na večírku do této chvíle vydrželi, bývají obvykle posilněni více či méně přiměřeným množstvím alkoholu a baví se jako nikdy předtím. Z introvertů se najednou stávají baviči, kteří rozdávají úsměvy na všechny strany, a z jindy usedlých kolegů jsou najednou ti největší pařmeni, kteří umí tančit i na písničky, na které se vůbec tancovat nedá.

V této fázi už nikdo pořádně netuší, kolik je hodin. A upřímně, ani to nikoho nezajímá. Vánoční večírek je na dojezdu, poslední večerní tramvaj už dávno ujela a na první ranní byste čekali tak dlouho, že byste mezitím stačili vystřízlivět. A to fakt nechcete.

Na řadu přichází taxi. Řidič už z vašeho pohledu moc dobře pozná, že jste společensky unavení, ale dělá, jakože nic. Doveze vás domů, vy se doplazíte do postele, a tím to pro tuhle chvíli končí.

Ráno se píše jiný příběh. To, co se dělo předešlý večer, si pamatujete jenom matně, ale bohužel se najdou kolegové, kteří vám se smíchem všechno připomenou a vám nezbývá než si slíbit, že příští rok to budete mít pod kontrolou, pokrčit rameny a říct jediné:

„To byl zase trapas.“