Článek
Každý rok si před jarními prázdninami vybíráme místo, které by se nám mohlo líbit pro příjemně a aktivně strávený čas s dětmi. A stejně jako pro spoustu českých rodin o jarňácích, jsou i pro nás ideálním místem zasněžené hory, na nichž můžeme provětrat lyže. Přesto, že už se nemůžu dočkat, až konečně přijde jaro a s ním teplé a slunné dny.
Hurá do polských Beskyd
Lyžování v naší rodině k jarňákům prostě patří, obzvlášť když termín prázdnin připadne na jeden z prvních týdnů. Loni jsme za lyžovačkou vyrazili do Rakouska, letos jsme našli pěkný hotel v polském městě Szczyrk (460 m n. m.), kde je také větší lyžařské středisko. Řekli jsme si, že za vyzkoušení to stojí a určitě bude fajn rozšířit si obzory.
Na vybrané místo kousek za hranicemi jsme z naší prázdninové mezizastávky dorazili za dvě hodiny a už při vjezdu do města bylo vidět, že město je zaměřené hlavně na turisty, což dokazuje jeden penzion za druhým. Szczyrk bych se na první dobrou vůbec nebála přirovnat třeba ke Špindlerovu Mlýnu. Naše třídenní dovolená mohla začít.
Den první: Ubytování, večeře, vodní svět i sauna
Do hotelu jsme v pondělí dorazili až v 17 hodin, takže lyžování jsme v ten den už nestihli. Jelikož ale hotel nabízel vodní svět, o zábavné zážitky nebyla nouze. V županu jsme z pokoje vyrazili hned po večeři a zdrželi se až do zavíračky ve 21 hodin.
Děti si užily línou řeku, tobogány i menší animační program, dospělí zase plavání, sauny i venkovní vířivky s horkou vodou. Po řádění ve vodě jsme usnuli raz dva a následující den nás čekalo lyžování.
Den druhý: fajn lyžování a nějaké ty nástrahy
Dvoudenní skipass pro čtyřčlennou rodinu, který jsme zakoupili předem online, nás vyšel na zhruba 7 300 Kč. O lyžování „za hubičku“ se tedy asi úplně mluvit nedá, ale když to vezmu z druhé strany, středisko Szczyrk Mountain Resort není malé a řekla bych, že cena byla adekvátní.
Po vyzvednutí skipassů jsme zaparkovali na parkovišti pod lanovkou Skrzyczne, vyrazili lanovkou směr Jaworzyna a odtud až na vrchol hory Skrzyczne (1257 m n. m.). Jelikož jsme s dětmi (7 a 10 let) chtěli jezdit po modrých sjezdovkách, zjistili jsme jednu nemilou věc.
Před námi se tyčil menší, ale za to strmý kopec, který bylo nutné zdolat bez možnosti lanovky, pásu či vleku, abychom se k těm našim vysněným modrým vůbec dostali. „To jako fakt?“ říkali jsme si nevěřícně a chvíli váhali.
No nic, nakonec jsme přeci jen sundali lyže, vzali je do rukou a začali se v lyžácích štrachat pěšky nahoru. Přiznám, že tohle první překvapení dne nás zaskočilo, neb vyžadovalo docela slušný fyzický výkon. Beru to ale tak, že jsme na horách, a tam zkrátka musíme počítat s ledasčím. I když… Stalo by se tohle v Alpách? Řekla bych, že spíš ne. Ale pozitivní věc na tom najdu - hezky si máknout je ku prospěchu, tělo nám jen poděkuje a dobrý pocit za to rozhodně stál.
Pravdou je, že jsme si včetně popojíždění po delším rovinatém úseku dali pořádně do těla ještě předtím, než jsme vůbec začali lyžovat. Pak už to ale bylo jen lepší, přičemž lyžování nám nepokazilo ani mlhavé a bezslunečné počasí.
Mnou vyznačený dopolední výjezd i sjezd. Místy to bylo docela náročné, dole jsme se dlouho mačkali ve frontě na lanovku s ostatníni lyžaři, ale po sjezdu jsme se posilnili obědem a s mapou naplánovali odpolední trasu, která byla lepší než tahle první.
Po hodinovém odpočinku a načerpání sil jsme nasedli na kabinkovou lanovku a sedačkou pak vyjeli až na Zbójnickou Kopu (1205 m n. m.) s tím, že po modrých sjedeme dolů k parkovišti. Modré byly skvělé a nechyběly na nich ani široké úseky.
Jenže také odpoledne na nás čekala nástraha, kdy jsme se najednou octli v místě, kde se dalo jet jenom po černé, a to i přesto, že jsme na svahu bedlivě sledovali snad každou ceduli. Se sedmiletým začínajícím lyžařem nám to fakt nesedlo, ale syn je naštěstí bojovník, který se nevzdává. Zvládl to s ohledem na situaci vskutku bravurně. Starší dcera je šťastná, že sjela černou a já jsem pyšná na obě děti.
Tenhle zážitek bychom si ale stejně raději odpustili, i když nešlo o vyloženě dlouhý úsek (místo zjištění jsem do mapy níže vyznačila černou barvou - odtud už byly i informativní cedule, možnost cesty zpět nikoliv).
Odpolední trasa přinesla nemilé překvapení. Musíme sjet černou, ačkoliv jsme měli v plánu modrou sjezdovku označenou číslem 25. Ta byla bohužel zavřená, což jsme zjistili pozdě.
Tak máme alespoň ponaučení pro příště - nespoléhat se jen na značky na svahu, ale přístupnost kontrolovat i jinde. Třeba na webu nebo na elektronických tabulích v areálu.
Po návratu na hotel jsme po večeři zvládli ještě bazény a já s manželem po uložení dětí do postele jeden drink v baru.
Aperol k horám prostě patří.
Den třetí: část výpravy lyžovala, část stavěla sněhuláka
Po včerejší lyžovačce jsme se rozdělili. Manžel s dcerou vyrazili lyžovat, já jsem se synem zůstala na hotelu, protože na něm po předchozím dni byla jednak znát únava a taky mu začíná rýma. Navíc chtěl stavět raději sněhuláka, tak jsme ho dopoledne na terase uplácali. Třetí den byl tedy víc relaxační a nemohu napsat o dalších lyžařských trasách.
Doporučila bych zimní Szczyrk?
Lyžařských tras je tady dost, ale malinko mi chybělo více širokých svahů a vyšší kapacity v restauraci. Je pravda, že jsem neměla možnost projet si víc sjezdovek, tak nechci hodnotit celkový dojem, ale z toho, co jsem zažila, mě prudily mačkanice v některých frontách na lanovku a dlouhé čekání - ale s tím se prostě asi někdy musí počítat.
Vyzdvihnout bych naopak mohla moderní, čisté a udržované toalety a plusem oproti Alpám zůstává o něco nižší cena. Někteří to máte za rohem a na místo dorazíte za chvíli, což je taky velká výhoda.
Až na pár drobností to tady bylo fajn a Szczyrk bych asi doporučit mohla, ale pokud očekáváte místo stoprocentně srovnatelné s Alpami, spíš bych vyrazila do nich.
Ušetříte si zklamání z dlouhého čekání na lanovku a po naší zkušenosti i z hůře dostupné modré sjezdovky na Skrzyczne a horšího značení, díky němuž se můžete octnout úplně jinde, než jste původně zamýšleli.
Sjezd ze Zbójnické Kopy.
