Článek
Nikdy jsem nepatřila mezi nejhezčí holky, o které by se kluci prali, na své metr a půl vysoké (tedy spíše nízké) figuře jsem vždy nosila pár kilo navíc a mému sebevědomí nepomohly ani jemné a lámavé vlasy s prosvítající pokožkou.
Ale dost! Nebude náhodou lepší, když na sobě namísto negativního sebehodnocení najdu něco pozitivního? Bude, a myslím, že něco, čeho si na sobě ceníme, bychom měli najít všichni. U mě jsou to asi nohy, kdysi vysportované cyklistikou a chozením po horách. Nebojím se je poodhalit v sukni po kolena a spokojená jsem i se svýma modrozelenýma očima.
Anketa
Přirozenost nade vše
Asi bych mohla uvažovat o plastické operaci či liposukci, ale protože jsem stále konzervativní zastánkyně přirozenosti, beru se taková, jaká jsem. Zásahy skalpelu mě nelákají, bojím se jich, a místo toho si raději koupím krémy proti vráskám a snažím se jíst zdravě. Můj největší krok, který jsem kdy udělala za účelem zlepšení vzhledu a vyššího sebevědomí, bylo zhuštění a prodloužení vlasů.
Neodsuzuji však nikoho, kdo se rozhodne navštívit estetického chirurga, který má vylepšit vzhled nejrůznějších částí vašeho těla. Úpravy jako jsou například pevnější prsa, plnější rty nebo odstranění břišního převisu po porodu, mohou samy o sobě zvýšit sebevědomí. Pokud plastiky někomu pomáhají a má dost odvahy je absolvovat, tak proč ne?
Nic se nemá přehánět
Je pravda, že plastičtí chirurgové dnes umí zázraky a spousta proměn je mnohdy neuvěřitelná a zdařilá. Čistě z mého pohledu jsou plastické operace spíš ke škodě v případě, kdy jim člověk propadne a své tělo nechává vylepšovat tak dlouho, až to přežene a výsledný efekt je přesně opačný.
Bývala to pěkná holka
Jde-li o plastické operace, přidám jednu příhodu ze života. Nedávno jsme měli sraz ze základní školy po pětadvaceti letech, na který přišla také spolužačka Dáša, jejíž pohled na přirozenost se od toho mého velmi liší. Pamatuji si, že ve škole bývala mezi kluky oblíbená, měla jemný obličej a krásné a husté blonďaté vlasy. Teď jsem ji skoro nepoznala a nebylo to jen tím, že jsme se neviděly dlouhé roky.
„Ahoj Dášo, konečně se po těch letech zase vidíme!“
„Taky jsem se těšila. Jak se máš?“
„Mám se dobře. Ty vypadáš… jinak…“
„Jsi všímavá. Prošla jsem několika plastickými operacemi. Před deseti lety jsem si nechala upravit nos, potom rty a nakonec prsa. Taky chodím pravidelně do solárka. To víš, Petrovi se to líbí, a mně taky.“
„Musím přiznat, že mě tvůj vzhled překvapil a pokud bychom se potkaly náhodou, určitě tě nepoznám.“
S Dášou jsme si i po těch letech skvěle popovídaly, mám ji ráda, ale musím přiznat, že její nepřirozený vzhled mě vážně šokoval.
Přesto, že to neodsuzuji, nedá mi nezamýšlet se nad tím, proč pěkné holky propadají velkému množství plastických operací, když k nim nemají vážný zdravotní důvod. Chápu nějaké menší korekce, ale jako velká škoda mi přijde zcela opustit svůj přirozený vzhled.
A co si o častých plastických operacích myslíte vy? Stojí za to na ně jít pro zvýšení sebevědomí či dokonalý vzhled, nebo je lepší zůstat u přirozenosti? Dává vám smysl jít třeba jen na pár estetických úprav, jako je úprava očních víček?
