Článek
Snadné to nebylo ani předtím, natož teď. Covid; pak válka, inflace. Nájmy vysoké, příjmy nízké, ceny potravin astronomické. (Celozrnný) rohlík za šestnáct korun, v údajně levném supermarketu. Čas od času je nutné koupit si novou bundu, kalhoty, boty. – Jenomže za co? Návštěva knihkupectví? – Vtipy už jsme si vyprávěli. Víkend s kámoškou – kafe, oběd, případně výstava. Stres předem, kolik to zase bude stát. Šílené přivýdělky, bez jídla, pití, přestávky. Šikana, buzerace. Když to má člověk zapotřebí, prostě to vydrží. Hlavně když budou peníze…
V Česku se těžko žije. Není s podivem, že kdekdo je zapšklý a negativní, případně alkoholik.
Dřív jsem vždy chtěla zajímavou, smysluplnou práci, která mi něco dá, kde budu ostatním užitečná. A pak si vyčerpaná (psychicky, finančně, případně z vedlejších brigád) rozladěně přiznávala, že to tak necítím. Ten dopad, přesah a hlubší smysl, které tam přece mají být. Ztráta iluzí, přistání v realitě. Která je – oproti krásné teorii – mnohem drsnější.
Tentokrát na to jdu jinak. Pragmaticky. Protože se to vyplatí.
První rok ubytování zdarma, dál potom 3500,- měsíčně; náborový příspěvek 150 tisíc (vyplácený po zkušební době). Té předchází tříměsíční příprava (placená, jako by člověk chodil do práce), což už je celkem měsíců šest, plus potom výpovědní lhůta (a měsíc, v němž se výpověď podá). Souhrnem tedy necelý rok, nějakých devět měsíců, které tam musím strávit, pokud to tedy vydržím. Kdyby se mi tam líbilo, stálo by za to zůstat i dál, což ovšem (zatím?) spíš nepředpokládám.
150 000 : 9 = 16 666,666. Toto ďábelské číslo představuje částku, kterou bych (zpětně) měla mít za každý měsíc jako dýška. Navíc k výplatě a ubytování zdarma. Na české poměry podmínky nevídané; z tohoto pohledu rozhodně je o co stát.
Toto je 99% mé motivace; ve zbytku všechno ostatní: Potřeba mít práci (v březnu mi končí smlouva na dobu určitou), zvědavost/naděje, že to třeba přece jen – alespoň zčásti – bude zajímavé, nebo snad v něčem přínosné. Musím například – konečně (!) – začít cvičit (což tak jako tak ,,chci“ už dlouho…). Posledním, co ještě spadá do toho jednoho procenta, proč to zkusit, je také – že jistě budu mít o čem psát. Jednoduché to nebude, protože mlčenlivost, přesto to nejspíš nějak půjde. Dosud jsem tohle nikdy neudělala; potřeba napsat o něčem vždy přišla až poté, dodatečně. Ani teď se tam nehrnu apriori z tohoto důvodu –; psát nemusím, neživí mě to, ani to jako novináři neumím; pouze v tom vidím jedno z těch malých pro, proč do toho (taky, kromě finanční stránky) jít, nebo alespoň možnou, potenciální příležitost, když už to – kvůli penězům – podnikám. I když to morálně nic moc není.
Otázek, co je a není morální, se tu ostatně nabízí víc.
Aniž bych kdy v té situaci byla (díky bohu), myslím si, kdyby to mělo nastat – kdybych na tom byla tak špatně, že jediné, co mi zbývá, je prostituce, šla bych se radši zabít. Nikdy bych šlapat nešla, myslím si (teď – kdy jsem takový extrém naštěstí nikdy neřešila).
Není to však teď podobné? Ne-li dokonce ještě horší. Jít dělat práci, za kterou se stydím, kterou – nebýt těch peněz a vůbec podmínek kolem – vlastně vůbec dělat nechci?
Přemýšlejte o smyslu života, ale nedělejte to pořád, zní rada z internetu. Tak nějak se to dá brát i zde, v tomto případě: Přemýšlet, ale zase přehnaně neanalyzovat. Vedle morálky/otázek etiky, nebo kam to spadá, vidět i praktickou stránku. Realitu. Viz úvod tohoto textu. Čímž neříkám, že s tím nemám problém. Trochu mám.
Všeobecně se ví, že tuto práci nikdo normální dělat nechce, že není o co stát. Blíž nevím prakticky nic a uvědomuju si, že to je úlet.
V rámci přípravy se budoucí příslušník, jak stálo v inzerátu, vedle zákonů a předpisů, což bude asi nuda, otrava, možná i stres, učí střílet. Nemám nejmenší chuť učit se střílet, naopak: Vůbec to nechci umět, mám k tomu odpor. Zajímalo by mě, do jaké míry člověk dokáže sám sebe znásilnit. Peníze potřeba jsou; když je jich dostatek, odpadá stres související s jejich nedostatkem –; všechno má ale své hranice. Je tu i možnost, že to nedám. Že prostě uteču. Zpět do podnájmu a práce za dvacet tisíc. Nebo do zahraničí. Uvidíme.
Představa, že bych se k vězňům, které mám za úkol kontrolovat, mohla alespoň chovat slušně a s respektem, může být těžce naivní. Třeba to bude masakr, že budu jen zírat (a končit ve zkušebce). Teď, ve fázi nula, si každopádně říkám, že se tam třeba dá najít i něco pozitivního. Možná i ve snaze přesvědčit sama sebe, že to, co dělám, není jen nemorální.
