Článek
Po návratu z Německa jsem krátce u rodičů a – musím někde začít.
Klasické spolubydlení nechci; po předchozích zkušenostech – a ve svém věku – mám k němu averzi. Snad s jedinou výjimkou tenkrát na kolejích, kde jsme si (ve čtyřech) sedly, to jinak vždy bylo strašné. V Praze se mi to v různých obměnách stalo už třikrát: Majitel pronajme pokoj, vše v klidu, aby po pár dnech začal. Balit a zachraňovat. Nutnost trávit společně čas, přestože nemáme nic společného. Žádné soukromí. ,,Kam jdeš? Kdy přijdeš? Co ta práce?“ K možnosti vařit, která na bytě teoreticky bývá, automaticky patří být pozorována cizím člověkem, který tam (taky) bydlí. Pokoj, který jsem si pronajala sama pro sebe, nakonec sdílet s někým dalším… – Finančně dostupné, obrovsky nepohodlné. Nepříjemné. – Třikrát na stejný způsob, jen v různých variacích – doktor, podivín, primitiv (ze Slovenska, který pracuje v bance).
Jindy zas mladý kluk, kterému rodiče dali byt, aby se učil podnikat. Při každém příchodu, i jen na otočku, zdravit zavřené dveře – neboli respektovat pravidla v jeho bytě. Totální zákaz návštěv: ,,Jsi s kamarádkou ve městě, ale na hodinu na čaj, než jí pojede vlak, sem přijít nesmí“, uváděl tento dvacetiletý domácí jako příklad. Prát jen v úterý. (Bez ohledu na to, že pracuju v pekařství, kde neteče voda – a že pracovní triko mám jen jedno.)
Prát jen na třicet. (Bez ohledu na to, že prádlo pak smrdí jak mokrý hadr –; hlavně když ušetříme).
Uklízet prostory, kde se nepohybuju. Neboli podnájemnice rovná se služka.
Na čistě holčičím bytě se zase kradlo; na jiný jezdil majitel jako na chalupu, a chtěl ho využívat (co na tom, že pokoj pronajal mně –), atd. atd. atd.
Zkrátka stačilo. Nabídky spolubydlení tentokrát zavrhuju.
Dostávám výborný nápad: Ubytovna. Ne typu azylák –; představuju si slušné ubytování, na způsob spolubydlení, ale víc anonymní. Vlastní pokoj za deset/jedenáct tisíc měsíčně, zbytek sdílený. Ale ne s majitelem, který pak funguje jako šéf/nadřízený, takže se člověk v klidu nenadechne –; tohle by – s dalšími podnájemníky – mohlo jít. Taky bych měla spolubydlící, ale ve větším objektu, na několika patrech a vůbec bychom si sebe navzájem nemuseli všímat. V Praze je takových možností spousta.
Obepíšu jich několik, pár dní čekám a – smůla. Mají plno.
Jestli to skutečně je bydlení v klidu a na pohodu, jak jsem si představovala, nakonec nikdy nezjistím –; x dalších pokusů dopadá stejně: Úplně všechno obsazené.
I hostel v centru.
Co budu dělat?
Znovu procházím pražské ubytovny, už jsem je téměř všechny vyzkoušela. Nacházím jednu – levnější –, kam napsat nejde, kdo by se crcal s maily. Recenze na webu strašné. Nejhorší ubytovna, ubytovna hrůzy, plesnivé sprchy, štěnice. Bulvární články líčící historii – přímo v budově varna pervitinu, vražda, spousta rodin s malými dětmi. Chtěli to dokonce zavřít úplně, z čehož nakonec sešlo. Dnes je situace údajně lepší, rodiny dostaly městské byty a vůbec vše nabralo dobrý směr. Těžko říct, čemu věřit; dvakrát lákavě to nicméně nepůsobí. Přesto se zeptat zkusím.
Jednolůžkové pokoje nevedou vůbec, měli by jeden dvoulůžkový: ,,Bydlela byste s paní“, dovídám se po telefonu. ,,Platit můžete po jednotlivých dnech“. – ,,Tak …. jo.“ – Od čtvrtka to mám zamluvené.
Čtvrtek 20.10.2022
Moje nenarozené dítě. Afektovaná, idiotská metafora, přesto mě pořád napadá. Dneska měla vycházet. Moje knížka. Místo toho právě dnes začínám na nejhorší pražské ubytovně a (od zítra, brigádně) doplňovat v Albertu. Až s kamarádkou přijdeme do knihkupectví, tak tam — nebude.
Šílená fialová budova přímo u nádraží, rozbitá okna, okolo haldy odpadků. Vstup pouze s rouškou, visí na dveřích ještě pořád. Tak si ji vezmu, ale jen nyní, napoprvé. Nejspíš to jenom zapomněli sundat, na roušky už se tu dávno nehraje.
Nájem je 7 tisíc měsíčně, což pak vychází 233 korun za den. Čtyři dny stojí 4× 360,-; u pěti nocí dá člověk za každou 260,-. Volím poslední možnost, zaplatím 1300,- a bydlení na příštích pět dní mám vyřešené. Potvrzení prý dostanu zítra. Nijak ho nepotřebuju, jenom mě nesmí vyhodit, říkám vrátnému. Chybí mu zuby a vůbec je trochu zvláštní.
K pokoji pro dva klíč pouze jeden, prý se nechává na vrátnici. Myslím, že v hodnocení na internetu nijak nepřeháněli. Pán mi ukáže pokoj, který je plný cizích věcí. Postel spolubydlící a ta moje. Pro jistotu mám s sebou spacák; povlečení co dům dal však působí překvapivě čistě, takže ho nakonec ani nepoužiju. Stůl, lednička, dvě různé skříňky, rozbité okno, noční stolek. Podlaha černá, zadrobená, že není radno stát tam naboso –; na chodbě kuchyňka s pračkou, kde můžu prát, pánské záchody a sprcha pro naše patro – společně v jedné místnosti –; vůbec však není problém, abych chodila do sprch nahoru, říká vrátný.
Na vrátnici prý pořád někdo je – i v noci, což mě docela uklidní. Myslím, že to tu nebude nebezpečné. Taky se tam dá něco koupit – pivo, rum, vodka, začíná seznam, konzerva, pečivo, minerálka…
Pokoj působí špinavě, neútulně, skoro vše nechávám v kufru, zatím se příliš zabydlovat nebudu. V ledničce plno jablek, malých a poďobaných, nejspíš od někoho ze zahrádky, a patka měkkého salámu, volně plácnutá na tu skleněnou poličku. Po stranách chodby dvě řady odpadkových košů – před každým z pokojů, chodba je taky tmavá a neútulná. Všude je cítit kouř.
Na záchodě není toaleťák – každý si nosí svůj. Dveře nejen že nejdou zamknout –; ony se nedají ani dovřít. U umyvadla chybí mýdlo. Ještě dnes koupím, aby ho vzápětí někdo ukradl.
Když jdu po chodbě, zírají na mě jako na zjevení. Chlapi tak kolem padesáti, někteří asi i mladší. Možná proto, že na první pohled nevypadám jako sociální případ? V kombinaci s přeplněnou Prahou ale v podstatě jsem, hotel si dlouhodobě dovolit nemůžu.
Veškeré vybavení společné kuchyňky představuje varná konvice, mikrovlnka a jeden červený kastrol. Žádné příbory, talíře, nic. Interiér i podlaha zašlé, špinavé, temné, jako ostatně úplně celá ubytovna.
Navečer jedno příjemné zjištění: Umývárna nahoře, kam smíme i my zezdola, jakž takž ujde. Zrcadla, několik umyvadel, tři sprchy se závěsem, na dveřích petlice. Kdo se sprchuje, zamkne se v celé umývárně. Tím se to sice zdrží, ale člověk má aspoň soukromí. Takhle to tady řeší, takže se taky zamykám.
Nevím, kdy přijde spolubydlící, pokoj nechávám přes noc odemčený. Na oknech mříže – kdyby něco, tak oknem neuteču, ale co by se taky mělo dít. Všichni tu kašlou, jako by měli tuberu – průběžně slyším to, plus místy křik seshora. Jinak je první noc klidná až překvapivě, docela dobře se vyspím. Sama mám na pokoji klid, není to tady zase tak strašné.
Pátek 21.10.2022
Ráno na dámském záchodě na zemi vajgly, podobně jako na chodbě, na schodech, v umývárně. Že lidi kouří, chápu. I že jsou chudí. Ale to přece snad ještě neznamená, že se musí chovat jako prasata?!
Jdu na brigádu. (Výhledově chci sehnat práci normální, proto jsem v Praze.) Kdyby měl člověk dělat někde, kam musí mít například vyžehlenou halenku, spíš by to odsud nešlo. Před ubytovnou tankodrom, bagry. Asi sto metrů hlubokého bahna, navíc je špatné počasí. Stihnu si koupit vlhčené ubrousky, příliš to ale nevyřeší. Celý den pozoruju boty kolegyň. Nemůžu se ubránit dojmu, že ty mé jsou ze všech nejšpinavější. Bydlím na ubytovně a doplňuju v Albertu. Když si to takhle pojmenuju, řekla bych, že sociální případ jsem dokonalý.
Navečer už tam spolubydlící je. Včera nebyla, protože ji okradli. Francouzské hole, batoh s doklady, i nákup, uslyším za večer několikrát, podobně jako potom dál opakovaně každý den. Hubená žena, 65, v puse jeden zub. Růžena/Růža, prý si budeme tykat. Oteklé ruce, černé, špinavé nehty, tetování. Pokoj je malý, a jak ho sdílíme ve dvou, nemám absolutně žádné soukromí. Tohle nepůjde. Ještě že můžu platit po dnech, měsíc bych tady nevydržela. Byla třináctkrát trestaná (což možná neznamená třináctkrát v kriminále; časem se na vězení chci zeptat blíž –); při jednom pobytu – za komunismu za příživnictví – se tam prý vyučila švadlenou. Používá slova typu entlovat, i spoustu dalších, plán plnila na 215 %, zjevně se jí šít dařilo. Vypráví o tom s takovým zapálením –; asi ji to opravdu bavilo.
Osminásobná babička, matka tří dětí. Starala se ale jen o dvě, třetí jí komunisti ukradli. (Pravděpodobně proto, že pila, což dělá doteď, myslím si.) O pěstounech, u nichž ta odebraná dcera skončila, mluví s obrovským uznáním. Prý se tam měla mnohem líp, než by tomu bylo u ní, a po letech se sešly. Pěstouni slečně pomohli, aby svou mámu kontaktovala a navštívila, prý jsou skvělí. S dětmi se nyní moc nevídají, bydlí daleko; u vnoučat, o kterých ví, zná jména i věk. Mluví o nich všech hezky. Těžko říct, jak vidí oni ji –.
S úžasem hledí na můj počítač – že ho mám a umím používat. Nutí mě hledat někoho na facebooku, ovšem bez úspěchu. Postupně pochopím, že s ní nemůžu mluvit normálně – některé věci nemá cenu vysvětlovat a kromě toho je lepší, aby o mně skoro nic nevěděla. Zmíní NADĚJI (organizaci pečující o bezdomovce, pozn.aut.): ,,To ty neznáš.“ – No to mě těší, že nevypadám jako někdo, kdo tyto služby využívá.
Sdílet pokoj s bezdomovkyní? Protimluv, ta žena přece bydlí tady –; má k tomu ale hodně blízko. Kromě toho je náš pokojík malý a nepraktický; celý večer trávíme spolu. Chci odsud pryč.
Ve sprchách obsazeno, desetkrát vyběhnu nahoru – pokaždé marně. Jdu tedy do té ,,naší“ tady v přízemí. Je vážně odporná, plná plísně.
V následujících dnech proto za každou cenu trvám na tom, že si koupelnu nahoře prostě urvu. – Sice to – po mnoha pokusech – vyjde, ale už není teplá voda. Je nás hodně a bojler malý.
Je to tu otřesné, ale jestli je tohle nejhorší ubytovna, pořád to docela jde. Například nejsme poštípané, takže štěnice tady nebudou.
,,Svěřím ti tajemství“, obrátí se na mě ta paní, když už se chystám spát. ,,Když budeš v noci potřebovat čůrat…“, ukazuje na kbelík na zemi vedle skříňky. Říkám, že na chodbě se přece svítí a je tu bezpečno, takže nevidím důvod…
Ležím v posteli, přesto se po chvíli ozve znovu: ,,Zlatíčko, talířek nemam“, podávajíc mi chleba s tlustým kolečkem junioru. Tou strašně špinavou rukou. Ve druhé krajíc svůj. – Kdybych měla hlad, chleba si vezmu, to na něm nikdy. Už jsem však jedla, tak s díky odmítám. A princip oceňuju.
Uprostřed noci si zapálí. Na rozdíl od spousty dalších, kteří je hází po zemi, je moje spolubydlící čistotná. Típe to normálně do popelníku. Na nočním stolku, půl metru od mé hlavy.
Sobota 22.10.2022
Po cestě na MHD se seznamuju s Karlou z druhého patra. Obyčejná paní tak kolem padesáti. Dovídám se, že tady bydlí 11 let! Vlastně je spokojená, jenom jí vadí společné sprchy a ten záchod… Jiný pán, taky na pohled civilizovaný, je tam prý sedm let. Nezávisle na sobě oba shodně říkají, že si časem zvykli.
S Karlou nadáváme na to bláto, člověk je ve městě za vidláka. Prý s sebou automaticky nosí mokrý hadr; já mám dnes boty na přezutí.
Po návratu nevěřím svým očím: Podlaha svítí čistotou. Vážně prokoukla. – Prý nám tu uklízí dvakrát nebo třikrát týdně. Chodby a další prostory denně, ale to uklízečku lituju: Po jejím zásahu, kdy i vyvětrá, to vždy vydrží maximálně tak půl hodiny…
Někdo otevřel můj prášek na praní, všímám si dál. ,,Vyprala jsem ti kalhoty“, hlásí spolubydlící, ,,měla´s je dole od bláta“. Teď je tu opečovává, přendává z radiátoru na ramínko, do okna, přes židli… Pere na pokoji, v tamtomkýblu.
Sice jsem se jí o to neprosila – a než si kalhoty znovu vezmu, pravděpodobně půjdou nejdřív do pračky –, přesto se nezmůžu na víc, než slušně poděkovat, že se tak o mě stará.
Večer máme návštěvu. Růžena pozvala svoji kamarádku z pokoje číslo 3, chce nás seznámit. Žena s nadváhou, která se zvláštně komíhá. Nechodí normálně. Na sobě sportovní triko, které má naruby. Představí se jako Lucinka. 33 let, jsme stejně staré. ,,Byla´s na ulici?“, je první, co ji zajímá. Taky mi nabízí něco k jídlu. Moje spolubydlící je pro ni jak její máma, s tou skutečnou se nestýkají. Z toho, co naznačuje, bude Lucinčin příběh těžký –; konkrétní ale být nechce. Nezdá se zas tak moc mimo – v rozporu s tím, jak na první pohled působí. Zmíní dvě vysoké školy (které nedokončila) a Erasmus ve Španělsku. Když zkusím ,,Hablas espaňol?“, nechytí se, jinak má ale rozhled, dá se s ní mluvit o všem možném. Trochu vyčleňujeme Růženu, ta je úplně jinde. Lucinka nastíní svůj problém s alkoholem, pije prý hodně, ale až po práci. Jestli to chápu správně, pracuje jako ostraha. Taky má permanentku do fitka, kam chodí denně.
Potom už perlí hlavně ty dvě – vypráví vtipy a různě si dělají z nás všech srandu. Žádná extra zábava to sice není, spíš celkem bizár –; přesto se hrozně necítím. Naopak: Docela příjemný večer. S čajem v ruce si šokovaně uvědomuju, že bych si tady zvykla. Časem určitě. Holky mají v ruce každá svou petku, do níž si lijí krabicák.
Neděle 23.10.2022
Získala od Lucinky kafe, špetku v průhledném sáčku, akorát na jeden hrnek. ,,Škoda, že nemám cukr“, posteskne si spolubydlící při přípravě. Já cukr mám – v kapse u bundy, jak jsem si někde dávala čaj. Teď jí ho věnuju, což jí – rozzáří den: ,,To si to kafe užiju, když ho dokonce budu mít oslazený.“
Na chodbě starší pán: Prodala bych mu cigaretu? – Nemám, nekouřím. Dávám mu dvacku, ať si na někom vysomruje. (Spolubydlící si mezi sebou prodávají jeden kus za deset korun.) – S výrazem, jako by dostal aspoň tisícovku, mi opakovaně děkuje. Nejspíš to nikdy nezažil. Když se za půl dne opět míjíme, děkuje znovu.
Růžena s vážným výrazem prohlašuje, jak je na sebe hrdá. Že nekrade. Už mi to říká poněkolikáté. „Jak jsem v lednici viděla ty tvoje jogurty… Jogurty miluju. Ale na cizí věci nesáhnu.“ – Jestli by se v tu chvíli styděla? Mohla se přece normálně zeptat. Mluvit o tom dodatečně jí problém nedělá. Zato já… Radši bych, kdyby mi je normálně snědla, když si o ně nedokázala říct.
Pozdě večer, už ležím v posteli –, slyším zvuk loupání jablek. Vzhlédnu ke stolu – a opravdu. Asi si chystá večeři. Říkám, že mám v ledničce kousek másla, ať si ke chlebu vezme, když bude chtít. Hrdě prohlásí, že už jedla; ráno však vidím, že z másla ubylo.
Teprve postupně mi dochází, že ti lidi jsou opravdu úplně v háji, že vážně nemají vůbec nic, kolikrát ani co jíst… Přestože tady teď taky bydlím, jsem na tom – s (nekvalifikovanou) prací na dohodu a úsporami na účtě – skvěle až neskutečně.
Pondělí 24.10.2022
„Kdybych věděla, že budeš prát, přidala bych ti tam bundu“, říká spolubydlící. Snad radši ani ne –; dobře, že nevěděla. „Však můžeš prát taky,“ odpovím jen. – ,,Nemůžu, to se platí.“ – Podle ní peru načerno, za což je okamžitý vyhazov z ubytovny. Dodatečně jdu na recepci – a opravdu: Praní se hlásí (a platí) předem; omlouvám se, nevěděla jsem to. Hned běžím pro padesát korun. Dnes je tam příjemná, normálně vypadající paní, zub jí nechybí ani jeden –, nejspíš majitelka. Správně by každý měl vlastnit sušák na prádlo, který opravdu nemám –; velkoryse mi nabídne, ať si to pro tentokrát dám sušit na balkon.
Tak měla Růžena pravdu.
Sedm tisíc za půlku pokoje, plus praní zvlášť. Kdo potřebuje od nich prášek, platí šedesát. Možná tak trochu byznys s chudobou? I když těm lidem pomáhají. Město je narvané k prasknutí.
Podle Růženy jsou na některých pokojích zpoplatněné i ledničky. Nevím, zda je to pravda –, my nic neplatíme; Růžena každopádně přehled má. Oční, ušní, ortopedie – z hlavy ví, na co je nárok v rámci pojištění a co si pacient hradí sám. Zná přesné ceny kapek i mastiček, stejně jako si pamatuje spoje i s přestupy a otevírací dobu úřadů.
Po celoživotním pití celkem obdivuhodné.
Když už jsme u tématu, vytáhne ze mě dvě stovky na občanku. „Ale fakt na občanku. Ne na cigarety,“ varuju ji. – Slibuje, dušuje se, doklady přece jsou nejdůležitější. Bez nich jí nevydají dávky. (Mohli by – s rodným listem, který však ona nemá.)
Když přijdu (z pohovoru), nejsou na stole moje věci. Zmizely. Krátce se vyděsím, abych se následně dozvěděla, že uklízela. Jenom je přerovnala jinam. Podobně jako mé oblečení, které se sušilo na radiátoru. Šílené žluté triko Albert teď visí na ramínku, aby nemělo žebra z topení. ,,Když nemáme žehličku“, říká Růža. Celé dny nemá do čeho píchnout, tak řeší mě. ,,Chodíš do práce, tak přece nebudeš pracovat ještě tady“. ,,Od toho jsem tu já“, dodává.
Už jí neříkám, kam jdu, prostoje trávím v kavárně s notebookem nebo knížkou, abych tu byla co nejméně. Společenská místnost, klubovna, křesílka na chodbě… – Na ubytovně není nic. Kam zalézt, utéct před ostatními.
První dny bez problémů –; teď jsem však poštípaná jako od komárů, svědí to jako čert. Zjevně tu štěnice budou.
V kuchyni další obyvatelka ubytovny, Romka tak kolem čtyřiceti. „Co to vaříte, pani?“, zblízka mi kouká do hrnku s kaší. Mluvíme o bydlení i o situaci tady. ,,Člověk by klidně i platil víc“, říká, ,,aby to mělo trochu úroveň“. „Tady to taky má úroveň“, odpovídám. Smějeme se jako blázni.
Vlastně je sympatická, což bude vzájemné: Až bude vědět o něčem lepším, vzpomene si i na mě, dává mi naději do budoucna. „Tak to jste hodná“, přistoupím na její hru. – Kdyby to myslela vážně, vezme si na mě kontakt. (Což neudělá. Takže to nedává smysl.)
V ruce řízek, na sporáku polívku. Má spoustu nádobí, všechno si nechává na pokoji. Manžel se zajímá, jak to vypadá s obědem. „To mejdlo koupila tady pani“, hlásí mu žena. – Tak už je jasné, kam zmizelo.
Žijí tu celá rodina – s šestnáctiletým synem a malou dcerou, protože – nic jiného nesehnali. Mám stejnou zkušenost. A to jsem bílá.
Denně jí dávám drobné na baterky do rádia, aby si pokaždé koupila víno. S originálním zdůvodněním, proč to s bateriemi nevyšlo. Proto mě dneska překvapí: O občanku si Růžena skutečně požádala, hotová bude tehdy a tehdy, strká mi papírek před obličej. Jako dítě. Pořád dokola musím opakovat, že to je skvělé a dobře udělala.
Za těch pár dní už jsme to my. Náš pokoj, naše domácnost. Kuchyň jsem čekala vybavenou –. Pokud tu Růžena není, používám její nůž automaticky; pokud je, tak se pro formu zeptám. Jako vždy ve spolubydlení, i tady máme věci pomíchané; žádné striktní rozdělení moje židle, její židle atd. Naopak, všechno se prolíná. Zčásti automaticky, přirozeně; zčásti pak musím zatnout zuby. Už jsem si zvykla, že mi organizuje věci a oblečení, a tolik mi to nevadí. Že si mi říká o peníze. (Nejsem chodící pokladnička – vyhovím jenom někdy.) Jsou však i situace, které nezvládám. Když jí půjčuju hřeben a manikúru, běhá mi po zádech mráz.
Byla jsem se podívat na garsonku. Makléřce stačilo, že nemám zvířata ani děti a mluvím česky. Ihned se pro mě rozhodla. Dnes v Praze skoro zázrak. Dotaz, kde bydlím teď, – podobně jako tuhle při pohovoru –, odbývám nepraktickým spolubydlením. Pod tím si nikdo ubytovnu nepředstaví. – Kdyby věděli…
Večer mám poslat zálohu, nájem a provizi realitce; setkání s majitelem zítra. Na ubytovně končím, hurá!
Cestou z práce Růženě kupuju kafe, Standard za 29,90. Spolubydlící ale spí, tak ho jen položím na stůl. Když se probudí, přeletí pokoj pohledem a hned je doma: Jako by našla poklad! Taky ví, od koho. ,,Nepusinkovat, to se nesmí, já to nesnáším!“, ječím už předem, když vidím, jak se na mě vrhá. ,,To se musí“, vede si svou, ,,když na mě seš takhle hodná“. Dostávám pusu na každou tvář. ,,A to když dávám na pusu…“, vypráví dál. – Pomoc, ještě to tak.
Jen se doradovala, hned si mi říká o peníze. Už zase. – Když člověk podá prst…
Úterý 25.10.2022
Dneškem mi končí ubytování. Večer podepíšeme smlouvu a dostanu klíče od garsonky, přespat však není na čem. Budu si muset domů pro matraci. Hned ráno se tedy stavuju na vrátnici – zaplatit jednu – poslední – noc. Přestože je to nevýhodné.
Na chodbě Lucinka – prý se jí doneslo, že odcházím. Říkám pravdu, jen nechci být moc konkrétní. I Růženě jsem to řekla. Ta mě přemlouvá, abych zůstala; prý jí jako spolubydlící vyhovuju. Dává mi korunu pro štěstí, i s doprovodnou přednáškou, a gumičku do vlasů. Všimla si, že ta, kterou mám na hřebenu, je zavázaná. Když se po pár hodinách znovu ptá, jestli jdu na ubytovnu – přestože slyšela o bytě –, jenom to odkývu. A uvedu opačný konec Prahy. Pro jistotu. (Ve skutečnosti se byt úplnou náhodou nachází jen kousek od ubytovny.)
Večer Růžena popíjí víno, tentokrát nějak ve velkém. Už ležím, když na mě volá – nutně chce rozebírat moji práci. Proboha. Doplňování v Albertu. Časem to utnu, že už jdu spát, ona však pokračuje. Vydrží jí to několik hodin, vypráví o všem možném. Dělám, že spím, což vážně nejde. Za večer vyslechnu šílené litanie –; je komické, jak si vystačí. Mele a mele, hlasitě, v jednom kuse. Mluví i o mně, a v dobrém: „Už jsem si na ni zvykla, a nechci, aby odcházela…“ Historky z ubytovny, cosi s Lucinkou. Jak jí ukradli francouzské hole, doklady a nákup… „Že se neztratí ani jeden jogurt, přísahám“. Jak tady uklízela, hlavně ty lišty. Točí se v kruhu, vyřčené opakuje. Třeba třikrát. Jsem vážně ráda, že se ráno definitivně odstěhuju. Jak si průběžně dolévá, najednou – rána. Sekla sebou na zem mezi našimi postelemi. Po krátké úvaze nechat ji tam dostávám strach, rozsvěcím a jdu jí pomoct. – Je celá, nic se jí nestalo. Až je to s podivem, taková pecka!
Středa 26.10.2022
Ráno nacházím v botě vzkaz. Na víčku krabičky od čaje. Ať dám na sebe pozor a že se ozve. Vypsanou rukou, žádná hrubka.
I když si mnozí za svoji situaci – minimálně částečně – můžou sami, i když – skoro všichni – vypráví báchorky, kradou, bojují se závislostmi a špačky típou o zem, přesto mi jich je líto. Že takhle musí žít. Trvale, dlouhodobě.
Sama jsem ráda, že ubytovnu opouštím. V lecčem to bylo příšerné. Celkově ale rozhodně ne, nebo ne jenom. Hodně zajímavá sociální sonda.
