Hlavní obsah

Kopecký vedl ve 20 matku k transportu. Otec se s ní rozvedl kvůli kožešnictví, zemřela v Osvětimi

Foto: Kredit: ČTK / Profimedia, koupená licence/

Iva Janžurová a Miloš Kopecký v seriálu Nemocnice na kraji města

Hlášky jeho doktora Štrosmajera opakovalo celé Československo. Ve dvaceti vedl matku židovku k transportu u Veletržního paláce, týden před dvaadvacátými narozeninami sám nastoupil do lágru v Bystřici. Svou nejslavnější roli miloval i nenáviděl.

Článek

V neděli 5. listopadu 1978 večer vysílala Československá televize první díl Nemocnice na kraji města. Zástupce primáře ortopedie MUDr. Štrosmajer podřimoval pod dekou na služebním lehátku. Sestra Huňková v podání Ivy Janžurové ho vzbudila a po krátké slovní přestřelce jí řekl: „Kdyby hloupost nadnášela, tak se tady budete vznášet jako holubička.“ Celá země si Miloše Kopeckého zapamatovala jako muže, kterého nic nerozhází. Za ironií a nadhledem ale žil člověk s nemocí, o které skoro nikdo nevěděl, a se vzpomínkou na den, kdy jako dvacetiletý doprovodil matku k transportu.

Ošklivý židovský chlapeček

Otec Vladimír Kopecký měl kožešnický salon v centru Prahy, v ulici Ve Smečkách u Václavského náměstí. Měl pověst věčně nenaloženého bručouna a mrzouta, rád měl bohaté a vznešené lidi, a když zaslechl slovo komunista, dostal nervózní tik do ramene. Oženil se s mladou učednicí kloboučnictví Martou Grimmovou z Mělníka, která za svobodna předváděla šaty v Paříži. Se zákazníky v salonu jednala s přirozenou vlídností, kterou nemusela předstírat, a mluvila třemi jazyky.

Syn později ve vlastním životopise nic neuhlazoval: „Moje maminka byla Židovka a s tím se otcova matka těžce smiřovala. Kromě toho měl otec velký sklon k antisemitismu.“ Sám sebe popsal jako ošklivého židovského chlapečka. Občas prý přistihl otce, jak si ho zkoumavě a skoro nedůvěřivě prohlíží, jako by se ptal, jestli tohle malé židovské dítě je opravdu jeho syn.

Bezpečí mu dávala matka. „Maminka byla moje jistota a mír v duši.“ V bytě v Žitné ulici si ho za soumraku brala na klín, posadila se s ním k oknu, ukazovala mu obrázky v knížce a četla nebo vyprávěla. Když nechtěl jíst, přemlouvala ho hrou, jedno sousto za koníčka. Brala ho do divadla a na opery, kde jako kluk sledoval dirigenty a myslel si, že taktovka je taky hudební nástroj. Učila ho vážit si knížek. Podle synových pozdějších slov ve svém manželství nejspíš moc šťastná nebyla.

Otec měl pro syna plán. Salon měl jednou převzít on. Kopecký by býval rád zbohatl, jen ne jako kožešník a obchodník, ta představa ho děsila. Gymnázium nedokončil a kožešníkem se nevyučil. Otec doma vyžadoval přísnou kázeň a synovi připadala jako miniaturní protektorát. Skutečný protektorát přišel brzy.

Dvaatřicet dní

Za okupace musela Marta Kopecká nosit žlutou hvězdu. Manžel Židovky by o živnost přišel, a tak se s ní Vladimír Kopecký rozvedl. Smíšené manželství do té doby židovské partnery chránilo před deportací. Po rozvodu o tuhle ochranu přicházeli a předvolání k transportu obvykle dostali v krátké době.

Starší, ošuntěle oblečený muž přinesl obálku s předvoláním. Nastoupit měla třetí den ode dne doručení. V bytě se při loučení nemluvilo. Matka se naposledy rozhlédla kolem sebe. „Abych si ulehčil, postavil jsem se za maminku. Poprvé a naposledy v životě jsem viděl plakat lidská záda,“ napsal Kopecký.

Z domu k transportu ji doprovodil syn. Kupec naproti, u kterého léta nakupovala, zalezl do krámu, řezník i hostinský zmizeli. Nikdo ji nepozdravil, nikdo ani nenápadně nekývl. K Veletržnímu paláci, kde bylo shromaždiště pro transporty, jeli posledním vozem tramvaje. Jen v něm tehdy směli Židé cestovat. U vrat se mlčky políbili a dvacetiletý syn se díval, jak s batohem na zádech odchází mezi ostatní.

Doma pak zůstal s otcem a o matce spolu nemluvili. Kopecký to později vysvětloval otcovým špatným svědomím a vlastním mládím, lehkomyslností a pudem sebezáchovy. Matčini sourozenci, bratr a dvě sestry, se za války rozprchli. O dvou sestřenicích věděli, že skončily v Terezíně. O matce samotné dlouho nevěděli nic. Až později se dozvěděli, že Terezín pro ni byl jen přestupní stanicí.

Dvaadvacátého prosince 1942 odjela transportem do Terezína. Po dvaatřiceti dnech, 23. ledna 1943, ji zařadili do transportu do Osvětimi. Z více než dvou tisíc lidí, kteří jím odjeli, přežilo pět. Marta Kopecká zahynula.

Když o tom po letech psal, předeslal, že o otci nechce psát špatně, ale nemůže ani lhát, ani mlčet. Pak jeho rozhodnutí pojmenoval bez obalu: „Tím nad ní de facto vynesl ortel. Kdyby totiž nebyli rodiče rozvedeni, maminka by se neocitla v Osvětimi, ale zůstala by patrně v Terezíně. Tam, kde byly též moje sestřenice a kde bylo možné válku přežít.“

Syn mezitím žil, jak to ve dvaceti šlo. S kamarádem Jindřichem Hilgerem propadli hudbě a uprostřed války měli v hlavě jen hudbu, divadlo a holky. S přáteli založil i Kolektiv Tvar. Divadelní koncesi neměli, a tak hráli na koncesi literárních večerů. První premiérou byl Dykův Krysař. O tom, jak se vyrovnával s matčinou smrtí, psal překvapivě střízlivě. Smutek a bolest prý přišly, ale mladá přirozenost je přemohla. Mládí podle něj dokáže mnohé hodit za hlavu, protože hlad po životě je silnější a naprosto sobecký.

V srpnu 1944 přišla řada na něj. U dveří zazvonil muž s obálkou a v ní bylo předvolání do pracovního tábora. Odcházel z domova v sedm ráno, podle svých vzpomínek nejspíš 15. srpna, týden před dvaadvacátými narozeninami. S otcem se objali. Otec byl podle něj upřímně rozechvělý a dojatý, řekli si nějakou frázi a syn odešel.

Na třetím nástupišti čekal zvláštní vlak jen pro vězně. Odvezl ho do tábora u Bystřice u Benešova, který nesl jméno SS Truppenübungsplatz Böhmen. Tvořily ho čtyři baráky a obrovské nástupiště, Appelplatz. Ráno a večer se na něm vězni řadili, aby vyslechli denní rozkaz a pak bilanci dne. K ní patřily tresty, nejčastěji výprask dřevěnou holí nebo bičíkem. Měl s sebou Goethova Fausta a spoluvězni se nad tím podivovali, jestli je blázen, nebo blbeček. Jako židovský míšenec tam stavěl železnici a zůstal devět měsíců.

Zapomenuté role

Divadlo miloval odmalička, ale hrát nechtěl. Přiznával, že vlastně nechtěl být ničím a hercem už vůbec ne, po tom netoužil ani na vteřinu. Imponovalo mu povolání dirigenta, i když sám tušil, že ho na něm láká hlavně nadřazenost nad ostatními.

Přesto skončil na jevišti. Po válce začínal v divadle Větrník a v roce 1965 natrvalo zakotvil na Vinohradech. Hrál Richarda III. i Harpagona v Lakomci. Film z něj mezitím udělal elegantního padoucha, například Hogofoga v Limonádovém Joeovi.

Pak mu scenárista Jaroslav Dietl dal doktora Štrosmajera. Kopecký mu byl za roli vděčný, protože do ní mohl vložit vlastní humor. Jeho Štrosmajer hraje amatérsky šachy, tvrdí, že čte Káju Maříka, a doktorem Cvachem hluboce pohrdá. Téměř celý národ ho za tu roli miloval. Role ale přerostla všechno, co kdy hrál. „Vždyť nejsem jenom doktor Štrosmajer,“ říkával. „Ve své kariéře jsem hrál lepší role a byl v nich lepší než ve Štrosmajerovi, ale ty upadly v zapomnění.“ Sám k sobě byl přísný, v mnoha rolích měl pocit, že jim nedal, co mohl. Rád by si ještě jednou zahrál Richarda III. a Whitesida z komedie Přišel na večeři.

Dušní ulice

Celý život ho provázela maniodepresivní psychóza, dnes bipolární porucha, a trpěl jí jako málokdo. Euforie, kdy se oblékal jako štramák a vyrážel do nočních podniků, střídaly deprese, kdy nedokázal vstát z postele. O jeho pobytech na psychiatrických odděleních vědělo jen málo lidí. Psychiatr Cyril Höschl, který ho léčil, o něm řekl, že byl neukázněný pacient a léky bral, jen když se mu chtělo.

Oženil se čtyřikrát a s poslední ženou, baletkou Janou Křečkovou, zůstal třicet let. Dcera Jana z prvního manželství se Stellou Zázvorkovou, uzavřeného v roce 1946, si v patnácti letech vzala život.

Necelý rok před smrtí seděl v bytě v Dušní ulici v čisté kuchyni s černobílou dlažbou a červenou linkou. Měl na sobě proužkovanou košili a před sebou plný popelník. Na otázku, jak se cítí, odpověděl: „Děkuji za optání. Ráno tak na 120 let, k poledni to klesne na šedesátku a po dvaadvacáté večer na barové stoličce jsem úplný zajíc!“ Recept na svěžest do pozdního věku podle něj neexistoval a kdo tvrdí, že ho zná, je podvodník nebo hlupák. Jeho samotného držela láska k životu a radost z pouhé existence. Za nejšťastnější období svého života označil dětství a pak zralý věk.

Psal od puberty a teď pracoval na knize, do které chtěl shrnout všechno, co kdy napsal. Postěžoval si přitom, že není milionář a musí se živit. Knihu už nedopsal. Na otázku, čím by chtěl být, kdyby se narodil znovu, odpověděl, že by si přál větší literární talent, nebo by se stal dirigentem.

Zemřel 16. února 1996 v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Bylo mu 73 let.

Zdroje: Pavel Kovář: Skutečný Miloš Kopecký | Blanka Kovaříková: Herecké balady a romance | holocaust.cz | holocaust.cz | denik.cz | kinobox.cz | ahaonline.cz | irozhlas.cz | ceskatelevize.cz | echo24.cz | blesk.cz | seznamzpravy.cz

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz