Marta Vančurová nikdy nešla na casting: „Buď mě někdo zná a ví, kdo jsem, nebo je to jedno“

V létě 1974 znala tvář Marty Vančurové celá republika. Pětadvacetiletá herečka si v červenci přivezla z mezinárodního festivalu v Karlových Varech Cenu za ženský herecký výkon za film Milenci v roce jedna, který pak Československo poslalo jako svého kandidáta na Oscara. O pár týdnů později šla do kin komedie Jáchyme, hoď ho do stroje! a prodavačku Blanku, do které se zamiluje nešika Koudelka Luďka Soboty, si zapamatovali diváci po celé zemi. Jen v pražském kině Blaník ji za šest týdnů vidělo čtvrt milionu lidí, v kinech po celé zemi do konce roku skoro půl druhého milionu.

Dveře do filmových ateliérů měla dokořán. Na casting přesto nešla ani jednou a do centra pozornosti se nehrnula ani potom. Kdo s ní chtěl udělat rozhovor, musel počítat s tím, že ho bude několikrát odkládat a ptát se, proč vlastně a koho to bude zajímat.

Narodila se 7. září 1948 v Praze a vyrůstala ve Lhotce, tehdy napůl vesnici s poli, lesem a dřevěnou školou. Doma dlouho neměli televizi, protože nebyly peníze, a z holky se stala knihomolka. Prázdniny trávila u babičky v Kolíně, která vnoučata vozila na dvoukoláku do lesa a učila je poznávat bylinky. Tatínek jí před každým létem psal, jaké děti k ní přijedou, a o dceři napsal, že je hloubavá a přemýšlivá. Sama k tomu dodává, že byla po něm hodně svéhlavá a odmalička mlčenlivá.

Tatínek ji poslal i zpívat. Od deseti let chodila do Dětského rozhlasového sboru Bohumila Kulínského a procestovala s ním řadu zemí. Rozhlasový režisér Josef Henke si ji ze sboru vybral do pohádky a pak do Bergmanovy hry Malba na dřevě, kde se poprvé ocitla mezi profesionálními herci a styděla se před nimi.

Herečkou být původně nechtěla. Po maturitě v roce 1966 nastoupila do hydrometeorologického ústavu a chystala se na přírodní vědy, nejvíc ji lákala fyzika. Na DAMU ji postrčila náhoda. V rozhlase se jí zeptali, proč tam nestuduje, a asistent režie, se kterým už natáčela, jí pak zavolal, kdy se konají přijímací zkoušky. Co si má připravit, se dozvěděla až na studijním oddělení. Na zkoušky se chystala sama, o divadle nic nevěděla a v branži neznala nikoho. Komisi recitovala Tagoreho, Puka ze Snu noci svatojánské a kus Romea a Julie. V roce 1968 ji přijali. Učil ji také Rudolf Hrušínský, který později musel ze školy odejít. Na začátku ji trápil pocit, že na herectví nemá, a nejistota k řemeslu podle ní patří dodnes.

První film natočila ještě jako studentka. Jiří Suchý ji v roce 1969 obsadil do hlavní role Nevěsty, jenže film dokončili v době, kdy nastupovala normalizace. Ředitel Československého státního filmu Jiří Purš připsal na výrobní list doporučení omezit distribuci a nedělat reklamu. V Praze se Nevěsta hrála jen čtyři týdny.

Pak už šlo všechno rychle. V roce 1973 ji diváci viděli v televizní Janě Eyrové a téhož roku natočila s Jaroslavem Balíkem Milence v roce jedna. Za plachou Helenu, která se v létě 1945 vrací z koncentračního tábora, dostala o rok později cenu v Karlových Varech.

Výraznou roli dostala v roce 1976 v Herzově filmu Den pro mou lásku. Hrála fotografku Marii, které náhle zemře čtyřletá dcerka, a spolu s manželem se pak učí žít dál. Manžela hrál baletní tanečník Vlastimil Harapes a z natáčení si odnesla přátelství na celý život. Odnesla si i jinou zkušenost. Kvůli jediné nahé scéně jí přišel dopis: „Vážená soudružko, naše brigáda socialistické práce se shodla na tom, že jste kurva.“ Nikdy to prý moc neprožívala, komplimenty ani urážky. „Navíc jsem herečka nikdy být nechtěla, určitě ne kvůli obdivu,“ vysvětlila. Bavilo ji poznávat cizí životy a jejich pohled na svět, vzhled nechávala na ostatních.

Následovaly Stíny horkého léta, Putování Jana Amose nebo Smrt krásných srnců, kde hrála maminku Hermínu.

Na castingy nechodila. „Nerada soutěžím a vždycky si říkám, že buď mě někdo zná a ví, kdo jsem, nebo je to jedno,“ řekla v rozhovoru pro Právo. Jak moc pro lidi znamenala, jí došlo až s velkým zpožděním. V roce 2002 vyprávěla, že při úklidu narazila na obrovskou bednu dopisů od diváků, na které nikdy neodpověděla. Přečetla je po čtvrtstoletí a teprve pak si uvědomila, pro kolik lidí něco znamenala. Popularitu přičítala mládí a vzhledu, a protože měla doma rodinu, nijak ji nezasáhla. Čtenáři MF DNES ji v tom roce zařadili mezi tři nejoblíbenější české herečky hned za Libuši Šafránkovou a Ivu Janžurovou. Překvapilo ji to, v médiích skoro nebyla. Vysvětlila si to po svém: lidé mají paměť.

Stejně si hlídala soukromí. Nejosobnější věci se podle ní dotýkají i druhých lidí, nejen jí, a o nich nemluví. „Mám ráda tajemství. V divadle i v životě,“ dodala.

Jejím profesním domovem bylo Realistické divadlo na Smíchově, kde hrála od studií do roku 1990 a kde se herectví opravdu naučila. Potom přešla na Vinohrady. Tam po pětadvaceti letech skončila derniérou Cowardovy hry To byla moje písnička!, kterou ředitel Tomáš Töpfer, její spolužák z DAMU, stáhl z repertoáru. Při posledních reprízách diváci stáli a tleskali tak, jak to za celý život nezažila. Nabídky přicházely dál, ale vybírala si. Čím méně může sázet na vzhled, tím víc chce dělat jen věci, za kterými si může stát. Jednu filmovou roli odmítla, protože ji čekala operace kyčle a nevěděla, kdy zase začne chodit.

S kameramanem Janem Malířem žila dlouhá léta, i když se nikdy nevzali. V roce 1979 se jim narodil syn Honza. Když byl kluk větší, jezdili spolu několik let s partou absolventů AMU na vodu a sjížděli Vltavu z Lenory do Poměšic. Byli sehraná dvojka a skončilo to, až si Honza našel vlastní zájmy a řeka se zaplnila hlučnými vodáky. V roce 2002 vyprávěla, že syn dělá počítačové triky do filmů a reklam, a protože se jeho práce týká filmu, mají si o čem povídat. Dlouholetý vztah s Malířem později skončil.

Velkou partu kamarádů nikdy nepotřebovala. Většinou měla jednu blízkou duši, rodinu a práci, a to jí stačilo. Praví přátelé se prý stejně vždycky ukážou, až je člověku nejhůř.

Kolem roku 2000 onemocněla rakovinou prsu. Do léčby šla, jak sama říká, jako Hurvínek do války a nevěděla, co ji čeká. Byla období, kdy si večer nebyla jistá, jestli se ráno probudí. Pak jí došlo, že to neví nikdo, a právě to ji osvobodilo. Nemoc pro ni byla zastavením, po kterém se naučila nesužovat se a mít se ráda. Nejvíc jí tehdy pomáhal Vlastimil Harapes, filmový manžel ze Dne pro mou lásku a přítel, kterého znala už čtvrt století.

Jejich přátelství začalo v taxíku. Harapes ji obdivoval už od televizní Jany Eyrové a vždycky se s ní toužil setkat. O to větší překvapení pro něj bylo, když najednou seděla vedle něj cestou na kamerové zkoušky na Barrandov. Vyprávěl to v roce 2019 do rozhlasu po telefonu a Vančurová, která seděla ve studiu, se smála, že to byla láska na první pohled.

Byli si blízcí skoro padesát let. Ještě v roce 2002 spolu zkoušeli hru o Sarah Bernhardtové a jejím tajemníkovi a ona se těšila na zájezdy a kočovný život. V roce 2004 se znovu sešli v kriminálním filmu Bolero. Pozval ji i na zkoušku baletu a ona tam objevila nový svět, spojení hudby a krásného pohybu.

Zemřel 15. května 2024 na rakovinu plic. Vančurová o jeho nemoci nevěděla, i když spolu mluvili o všem. „Kus života je s Vlastíkem pryč,“ řekla. Takoví lidé se podle ní nerodí každý den. Na rozloučení do Národního divadla nakonec nepřišla, podle mluvčího divadla se omluvila.

Chalupu v podhůří u České Kamenice kdysi koupili kvůli tatínkovi, aby nemusel na důchod zůstat v Praze. Dnes tam Marta Vančurová pěstuje bylinky, jak ji to v dětství učila babička. Na jevišti je vidět málokdy, hostuje ve Studiu DVA a v roce 2023 řekla, že jí stačí jedno představení měsíčně.

V roce 2016 vyprávěla, že když jí chodily nabídky, upozorňovala předem, že v pondělí a ve středu odpoledne nemůže. Vozila totiž nejstarší vnučku dvakrát týdně z Břežan do Prahy na balet.

Při rozhlasovém vzpomínání pro stanici Vltava v roce 2025 řekla: „Zajímají mne dotyky s absolutní krásou, to je to jediné, co hledám.“

Zdroje: idnes.cz | idnes.cz | rozhlas.cz | rozhlas.cz | rozhlas.cz | novinky.cz | filmovyprehled.cz | filmovyprehled.cz | blesk.cz | blesk.cz