Článek
Rok 1971. Petr Ulrych a jeho skupina Atlantis mají zakázáno vystupovat v rozhlase a televizi. Nikdo jim to neřekl oficiálně, jen přestali být zváni. Jeho sestra Hana, která v Atlantisu také zpívá, stojí téhož roku na pódiu v Bratislavě a přebírá Zlatou lyru za píseň Spoutej mě. Petr dal režimu záminku. Hana ne, a tak ji nechali zpívat. Přišli o scénu, přišli o desku, přišli o Evropu. Cestou zpátky na vrchol nepotřebovali ani skandál, ani kompromis. Stačila hudba.
Tatínek operní pěvec
Vyrůstali v Brně. Táta byl sólista Janáčkovy opery, tenor, který znal muziku ze všech stran. Věděl, jaká je druhá strana mince. Nejistota, závislost na přízni nadřízených, kariéra, která se může zlomit přes noc. Doma se zpívalo pořád, tatínkovy árie se táhly celým bytem od rána. K vážné hudbě děti vedl. Jakmile ale začali hrát bigbeat, snažil se jim v tom bránit.
Petr šel studovat letecké inženýrství na vojenskou akademii, ale vedle toho vedl studentské divadlo, hrál v rockové kapele, skládal písničky.
Hana se přihlásila na konzervatoř v Brně, obor operní zpěv. Holka, která zpívala celé dětství, jejíž otec zpíval v opeře a doma ji učil dýchat a pracovat s hlasem, se nedostala přes přijímací zkoušky. Sama to komentuje s humorem: „Naštěstí mě nevzali, prý pro nedostatek talentu.“
Vystudovala tedy střední zdravotní školu. Jako malá obdivovala zdravotní sestřičky, protože strávila spoustu času v nemocnici s angínami a prostředí ji nelekalo. Mezitím poslouchala Arethu Franklin, Ellu Fitzgerald a Evu Olmerovou a učila se od nich věci, které na konzervatoři neučí.
Deska, která šla do archivu
Petr založil kapelu Atlantis. Hanu přivedl jako zpěvačku. Kluci ze skupiny zpočátku chtěli dělat drsné bigbeatové písně a žena se jim do toho nehodila, ale nakonec ji vzali. Začínali anglicky, pak přešli do češtiny. Na jaře 1968 vyhráli beatový festival v německém Bottropu a Evropa se před nimi otevírala.
V tom roce vznikla deska Odyssea. Bylo to něco, co v českém prostředí ještě neexistovalo: bigband Gustava Broma poprvé spojený s rockovou kapelou v souvislém hudebním celku s jednotnou dramaturgií a provázaným příběhem. Deska byla natočena, připravena k vydání. Hrdý na ni byl nakonec i tatínek. Pak přišel 21. srpen 1968.
Petr ráno složil píseň a šel s ní živě do mimořádného rozhlasového vysílání. Tanky byly v Praze, on zpíval do mikrofonu, co si o tom myslí. Píseň se jmenovala Zachovejte klid. Deska Odyssea putovala rovnou do archivu a ležela tam dvacet let. Hana říká, že ji dojalo, když před pár lety uslyšela ve filmu Vlny píseň „Za vodou, za horou“ právě z tohoto alba. Označila to za malou satisfakci.
Zákaz pro Petra nebyl nikde napsaný. Nikdo mu neposlal dopis, nikdo ho nezavolal na kobereček. Prostě přestali dostávat pozvánky. Česká normalizace fungovala přes mlčení, ne přes razítka. Petr to popsal jako stav, kdy si člověk nikdy nebyl jistý, co přesně je zakázáno, protože nic zakázáno nebylo, jen se najednou nic nedalo. Byl to systém, který nepotřeboval rozsudky.
Od bigbeatu k cimbálu, který nikdo nechtěl
Rok 1974. Bigbeat Atlantis se rozpadal. Bylo jasné, že texty s politickým tónem budou mít problémy a rockové pódium je sledované místo. Petr začal hlouběji poslouchat moravský folklór a slyšel v něm něco, co v bigbeatu chybělo.
Hana z toho nadšená nebyla. Fanoušci, kteří je milovali za rockové hity, posílali dopisy: „Proboha, co jste to udělali? Máte bigbítový hity a najednou housle, cimbál.“ Na podzim 1974 poprvé hráli v obsazení kontrabas, cimbál, housle, zobcová flétna a dva hlasy. Vznikly Javory. Rockeři říkali, že dělají folklór a ten oni nemusí. Folkloristé říkali, co si to dovolují kazit moravské lidové písně.
„Navzdory oběma skupinám jsme desítky let pokračovali touto nevyšlapanou cestou a to v době, kdy módní trendy směřovaly úplně jinam,“ řekl Petr.
A pak přišel Nikola Šuhaj. Deska z roku 1974, natočená opět s orchestrem Gustava Broma, otevřela dveře, které nikdo nečekal. Téma hledání svobody a spravedlnosti bylo v normalizační době víc než hudba. Z desky vzniklo divadelní představení v pražském Ateliéru, v hlavní roli Pavel Landovský. Odehráli dvě stě repríz. Po představeních se v sále scházeli herci, režiséři, lidé, které ani pořádně neznali. Někdy přišel i Václav Havel. Přišli si zazpívat a popít moravské vínko, které sourozenci přivezli.
Ukázalo se, že ta nevyšlapaná cesta byla správná. Vydali desítky alb, koncertují dodnes a sály jsou stále plné. Jejich nejznámější píseň se jmenuje stejně jako kapela Javory. Petr ji napsal o stromech, o kořenech, o tom, co zůstane. „Moje javory, tiché javory, píseň má.“
Vztah s Karlem Krylem
Někdy v druhé polovině šedesátých let se Hana ocitla v Olomouci na koncertě. Vystupovala s tamní skupinou Bluesmeni a tam se setkala s Karlem Krylem. Byl z Kroměříže, hrál na kytaru, psal texty o věcech, které ostatní říkali jen potichu a jen doma. Před srpnem 1968 je krátce spojil vztah.
Napsal Hance píseň Nevidomá dívka a Hanka ji dodnes zpívá. Není to protestsong, ale stojí na snové poetice. Vyjadřuje, že člověk může vnitřně „vidět“ krásu a barvy života, i když je fyzicky obklopen nesvobodou. Kryl pak emigroval do Německa a do Česka se vrátil až v roce 1990.
Přes šedesát let na pódiu
Hana se provdala za architekta Miroslava Svanovského a z manželství vzešla dcera Hana. O manželovi mluvila vždy s respektem: „Obohatil mi svět o architekturu a já jemu o muziku.“ Zemřel před několika lety. Petr má děti čtyři a o soukromí mluví nerad.
Dodneška musejí oba sourozenci vysvětlovat, že nejsou manželé. Lidé to předpokládají automaticky. Celý život spolu na pódiu, stejné příjmení. Haně z toho vstávají vlasy na hlavě. Petrovi ne.
V posledních letech se prý v lecčems neshodují. „V posledních letech se už neshodujeme v hodně věcech, ale soudržnost cítíme stále velkou,“ říká Petr. Petr je pesimista, Hana optimistka. Na pódiu jsou ale oba stejní.
Kromě Javorů složil Petr scénickou hudbu k muzikálům Legenda, Máj, Radúz a Mahulena a Koločava, které hraje Městské divadlo Brno. Za Koločavu dostal cenu Alfréda Radoka.
V roce 2012 vznikly Javory Beat s elektrickou kytarou a bicími. Bigbeat, se kterým začínali v šedesátých letech, se vrátil v jiné podobě. Dnes provozují obě kapely souběžně, pro různé publikum, různé sály, různé nálady.
Přes šedesát let na scéně bez jediného skandálu, bez reality show, bez rozchodu, který by se prodával lépe než hudba. Na otázku, proč pořád hrají živě, řekl Petr: „Hrát a zpívat doopravdy, nedělat ze sebe nic, co nejsme.“ Šedesát let je v tomhle byznysu dost dlouhá doba na to, aby bylo poznat, jestli to někdo myslí vážně.
Zdroje: novinky.cz | rozhlas.cz | rozhlas.cz | bezfiltrupodcast.cz | wikipedia.org | wikipedia.org | lifee.cz
