Článek
Ve sněmovním sále bylo 20. května 1919 tak rušno, že zpravodaj dr. Bouček musel uprostřed výkladu vzkázat kolegům, ať jdou ven, pokud se chtějí bavit. Mluvil přitom o věcech, které k smíchu nebyly. O otci, který přichází domů ve dvě, ve tři nebo ve čtyři ráno opilý a pak umí jen ženu ztýrat a nadávat jí, zatímco děti poslouchají. Pak vyslovil větu, která ze stenografického záznamu trčí i po sto sedmi letech: „Dle dnešního zákonodárství pohříchu se muž ženy a žena muže nemůže jinak zbaviti, než když ho sprovodí se světa.“
Nepřeháněl. V českých zemích stále platilo rakouské právo a katolické manželství nebylo možné definitivně ukončit. Šel nanejvýš takzvaný rozvod od stolu a lože: manželé mohli bydlet zvlášť, svoji ale zůstali až do smrti jednoho z nich a nikdo z nich se nesměl znovu oženit ani vdát. Bouček odhadoval, že takhle napůl rozdělených manželství je v zemi kolem sto tisíc.
Ewa Farna a Martin Chobot oznámili v sobotu 3. října, že se po třinácti letech vztahu a devíti letech manželství rozcházejí. Mají spolu dvě děti, sedmiletého Artura a čtyřletou Ellu. Ve společném prohlášení napsali, že „poslední roky jsme se snažili najít cestu, aby nám spolu bylo zase dobře“, a dodali, že za rozhodnutím nestojí žádná senzace ani nikdo další.
Sociální sítě se přesto okamžitě zaplnily lidmi, kteří přesně vědí, co se stalo a jak se tomu mělo zabránit. Mezi reakcemi se objevil známý refrén o časech, kdy lidé věděli, že věci se mají spravovat, ne vyhazovat. Čísla té představě dávají za pravdu jen zdánlivě. Roku 1919 se v českých zemích rozvedlo 2 056 manželství, loni přes 21 tisíc. Za nízkým číslem ovšem nestála šťastnější manželství. Stál za ním zákon, který nedovoloval odejít, a vesnice, která by odchod neodpustila.
Milion podpisů proti zákonu
Rozlukový zákon nakonec prošel 22. května 1919 a dostal číslo 320/1919 Sb. Do té doby se o něj vedla válka. Lidovecký poslanec Kadlčák se v debatě opíral o petici, pod kterou se podle něj podepsalo přes milion lidí, a argumentoval vírou, národem i penězi.
Kdo zná venkovský život, ten ví, co to znamená: rozluka na statku. U nás, jak známo, obyčejně bývá svatební smlouva uzavřena tak, že manželé i co se týká jmění si to rozdělí: ty půl a já půl. A teď si myslete okamžik, kdy nastane rozluka a někdy následkem dosti malicherného sporu. To znamená hospodářské zničení celé rodiny a hospodářskou zkázu dětí té rodiny. Co to dá starostí, co to dá práce, co to dá úvah, aby statek zděděný zachován byl potomkům. Já sám pocházím z takové ubohé rodiny a vím nejlépe, co jsem zkusil sám na svém těle, a kdybych věděl, že svým hlasováním proti vašemu návrhu zachráním náš lid před takovým úpadkem, a kdybych při tom i věděl, že ztratím nejen mandát, ale snad i půl hlavy, hlasoval bych proti, poněvadž vím, co to znamená zvláště na venkově – ve městech je to méně nebezpečno – hospodářský rozvrat. A ten bývá vždy, když žena a muž se rozejdou. Na venkově se nerozcházejí pro ty příčiny jako ve městě, tam jsou k tomu jiné důvody.
Že takové manželství může být peklo, přitom nepopíral: „My víme, jaké je to živobytí ukrutné, jaké žijí tak mnozí, ale zájem celku nad zájem jednotlivce.“
Aby bylo jasné, kam by rozluka vedla, vylíčil Kadlčák manžele, kteří se rozejdou proto, že žena muži ráno přesladila kávu. Sál se smál. Jeho stranický kolega, advokát dr. Novotný, zase strašil Amerikou, kde prý soud rozloučil manželství kvůli chrápání a jiné kvůli tomu, že si muž dlouho nepřevlékl prádlo.
Dr. Novotný ale ve stejné řeči mluvil o úplně jiném světě než o statcích. O rodinách dělníků a drobných živnostníků, kde se při rozchodu nemělo co dělit. Muž se u soudu zaváže platit na děti, obvykle deset až padesát korun, chvíli platí a pak přestane, protože nemůže, nechce nebo už žije s jinou. Ženám soudy přiznávaly výživné tak nízké, že se z něj žít nedalo. Sám odhadoval, že otec po rozluce přivede dětem v devadesáti případech ze sta macechu. Žena bez vlastních peněz si tedy vybírala mezi mužem, který pije, a bídou. Oba lidovci tak z opačných konců došli ke stejnému závěru: na statku by rozluka zničila majetek, v chudé rodině ženu.
Strach z bídy sdílely i ženy, které měly k emancipaci nejblíž. V právním výboru zastávaly podle slov jednoho z řečníků nejkonzervativnější stanovisko Alice Masaryková a Božena Ecksteinová-Hniľičková. Bály se, že rozluka dá do ruky zbraň hlavně mužům, protože žena byla v manželství ekonomicky slabší a muž, který chtěl odejít, si to prosadil snáz.
Bouček měl proti tomu v záloze vlastní zážitek z Prostějova. Asi patnáct let předtím tam měl odpoledne přednášku o reformě manželského práva. Dopoledne proti reformě kázal kněz Karel Dostál-Lutinov a v první řadě pak u Boučka seděli dva staří manželé, kteří ráno po kázání petici proti reformě podepsali. Po dvou hodinách jeho výkladu hlasovali oba pro ni. Muž se hned nato otočil ke své ženě: „Ale víš, my dva se nerozejdeme.“ Bouček v tom viděl celý smysl zákona. Kdo spolu být chce, toho žádný paragraf nerozdělí.
Vesnická realita
Nejslavnější česká kniha o laskavém venkovském světě vyšla roku 1855. Napsala ji žena, která plakala už během prvních osmi dnů manželství. Božena Němcová se vdávala v sedmnácti, na nátlak matky. Ženichem byl Josef Němec, o patnáct let starší úředník finanční stráže, ochotný vzít si ji i bez věna. Pro rodinu to bylo výhodné řešení, pro ni únik z napjatého domova.
Božena Němcová
Únik dlouho nevydržel. „V osmi dnech svého manželství plakala jsem první slzy, hořké to slzy!“ napsala později sestře Adéle. Podle dochovaných zpráv na ni Josef při hádkách vztáhl ruku, ona hledala lásku u jiných mužů a o manželství prohlásila, že dělá ze ženy otrokyni muže. Ani Josef v něm šťastný nebyl. V roce 1856 jí napsal: „Jsme my to oba nešťastné stvoření, a já bych byl i nešťastnější byl, kdybych tebe neměl.“ O rozvod nakonec požádal on, jenže k ničemu to nevedlo. Zůstali svoji téměř pětadvacet let, až do její smrti v lednu 1862. Umírala v chudobě a s mužem odcizená.
O čtyřicet let později přinesli bratři Alois a Vilém Mrštíkové na jeviště Národního divadla Maryšu. Dnes ji zná každý ze školy, v roce 1894 se jí ale ředitel divadla bál natolik, že ji pustil jen v odpolední premiéře, napůl na zkoušku. Dívka provdaná otcem za bohatého mlynáře, kterému nakonec nasype jed do kávy, tehdy pro publikum nebyla školní klasika, ale obraz z vlastní vesnice.
Kritiky tehdy pohoršovalo hlavně to, že se něco takového ukazuje veřejně. Brněnský recenzent si stěžoval, že hra má navíc „arsenik a prach a kulky“, a jedna divačka psala, proč by měli lidé v divadle koukat na rvačky, kterým se v životě vyhýbají. Alois Mrštík přitom tvrdil, že nucené sňatky znal z každé vesnice, kde učil. Jedno dějství opřel o skutečný případ mladé dcery přinucené vzít si zámožného vdovce s dětmi, závěrečné o soudní líčení v Brně, které si pamatoval ze studií.
Ještě dál než Maryša zašly na začátku 20. století ženy z maďarské vesnice Nagyrév na řece Tise. Od roku 1911 tam působila porodní bába Zsuzsanna Fazekasová. Ženy jí svěřovaly, že je opilí muži bijí, a ona se jich zeptala, proč to snášejí. Nabídla jim arzen, který získávala vyvařením mucholapek. Ženy ho začaly přidávat mužům do polévky, guláše a pálenky.
Trvalo to skoro dvacet let. V roce 1929 dorazil do novin v Szolnoku anonymní dopis a policie začala exhumovat. Z padesáti otevřených hrobů neslo stopy arzenu čtyřicet. Odhady počtu mrtvých v celém kraji se vyšplhaly až ke třem stům. Některé obžalované skončily na šibenici, Fazekasová si vzala život, aby nemusela před soud.
Statistika rozvodovosti
Ani když rozvod konečně povolili, k soudům se nehrnuly davy. Statistici to měří úhrnnou rozvodovostí. V roce 1930 vycházela zhruba na šest procent, rozvádělo se jedno manželství z šestnácti. Soud chtěl zákonný důvod a na vsi byl rozvod pořád ostuda.
Nejvíc svateb za celé století se přitom neodehrálo v klidných letech. Rekordní byl rok 1920 se 135 714 sňatky, hned po první světové válce, kdy se doháněly svatby odložené na dobu po návratu z fronty. Skoro stejně vysoko vyskočil rok 1939, první rok protektorátu, se 134 582 sňatky. Rozvody mezitím rostly pomalu, ale vytrvale: z 2 056 v roce 1919 na 11 312 v roce 1950, tedy víc než pětkrát, ještě než přišel nový zákon o rodině.
V roce 1950 to bylo dvanáct procent. Nový zákon o právu rodinném tehdy udělal z rozvodu jedinou cestu z manželství, ať mu kdysi požehnal farář, nebo ne. V roce 1980 se rozvodovost blížila třetině, v roce 2010 dosáhla poloviny. Jak moc čísla řídí zákon, ukázal rok 1999: po zpřísnění rozvodů párů s dětmi klesl jejich počet za jediný rok z více než 32 tisíc na 23,7 tisíce, na úroveň konce sedmdesátých let.
Od roku 2010 rozvodovost klesá: v roce 2025 skončilo rozvodem 21,2 tisíce manželství, úhrnná rozvodovost spadla na 41 procent a svateb bylo nejméně od konce první světové války. K soudu přitom chtějí hlavně ženy, v roce 2012 podaly návrh ve dvou třetinách případů.
Sňatky a rozvody 1919 - 2025
Rozchod po letech snahy
Proti názoru, že dnes lidé odejdou při prvním problému, stojí i oznámení, které celou debatu spustilo. Ewa Farna a Martin Chobot se znají skoro dvacet let, třináct let spolu žili a devět let byli manželé. Podle vlastních slov se posledních několik let snažili najít cestu, jak vztah zachránit, a rozhodnutí rozejít se padlo už před několika měsíci, dlouho předtím, než o něm promluvili veřejně.
Rozdíl proti roku 1919 tedy není v tom, že by se dřív spravovalo a dnes vyhazovalo. Je v tom, kdo má poslední slovo, když spravování nefunguje. Tehdy ho měl zákon, farář a sousedé ze vsi. Dnes ho mají ti dva, kterých se to týká.
Zdroje: psp.cz | psp.cz | psp.cz | denik.cz | csu.gov.cz | csu.gov.cz | echo24.cz | eurozpravy.cz | novinky.cz | eurozpravy.cz | rmm.cz | publishersweekly.com
