Článek
Gisèle Pelicot se ten zářijový víkend roku 2020 vracela z návštěvy u dcery poblíž Paříže, kde hlídala vnuka, a manžel jí už na nádraží připadal pohublý. Sotva vešli do domu, tak se rozplakal. Když se před ní sesypal, dostala strach, že se mu vrátila rakovina, kterou kdysi prodělal. Dominique Pelicot ale přiznal něco jiného. Ostraha supermarketu v Carpentras ho přistihla, jak třem ženám strká mobil pod sukně a natáčí si je. Policie mu zabavila telefon i počítač. Gisèle mu dala podmínky: zůstane to mezi nimi, děti se nic nedozvědí, ona neodejde, ale on se ženám omluví a začne chodit na terapii. „Slibuju ti, že už to neudělám,“ odpověděl.
Na 2. listopadu dostali oba předvolání na policii. Toho rána Dominique u snídaně utrousil, že listopad nemá rád, nikdy to nebyl dobrý měsíc. Gisèle si myslela, že naráží na složenky a upomínky. „Neboj, to bude jen formalita,“ uklidňovala ho na parkovišti před policejní stanicí.
Policista Laurent Perret si nejdřív odvedl Dominiqua. Když si po chvíli zavolal i ji, čekala, že manžela najde v jeho kanceláři. Nebyl tam. Gisèle se hned za jeho chování v obchodě začala omlouvat. Policista se jí ptal, jak se seznámili, jestli pořádají večírky s výměnou partnerů a jaký je její manžel. „Je to laskavý, pozorný člověk. Skvělý chlap, proto jsme pořád spolu.“ Pak jí oznámil, že Dominique je ve vazbě pro podezření ze znásilnění a podávání omamných látek, a podal jí fotku. Ležela na ní žena v podvazcích, za ní cizí muž. „Na té fotce jste vy.“ „Ne, to nejsem já.“ Na dalších snímcích byli jiní muži. „Je to vaše ložnice. Nejsou to snad vaše lampičky?“
Gisèle si opakovala, že jde o fotomontáž. Ještě večer předtím přece Dominique u zpráv o pacientce s covidem na dýchacím přístroji říkal, jak strašně by ho trápilo vidět ji v takovém stavu. „Ty osoby jsem nepoznávala. Ani tu ženu,“ napsala později. Pak policista vyslovil číslo: k nim domů ji přišlo znásilnit 53 mužů. „Všechno se zhroutilo, všechno, co jsem padesát let budovala,“ popsala ten okamžik.
Láska na dluh
Narodila se v roce 1952 v západoněmeckém Villingenu, kde sloužil její otec ve francouzské armádě. Když jí byly dva roky, našli její matce nádor na mozku. Zemřela, když bylo Gisèle devět. Otec se znovu oženil a s macechou si dívka nerozuměla. V červenci 1971 potkala u tety učně, elektrikáře Dominiqua, kterého doma terorizoval otec tyran. Byla to láska na první pohled. Vzali se v roce 1973 a měli tři děti, Davida, Caroline a Floriana.
Dominique se vyučil elektrikářem, a výplatu musel nosit domů otci. Jako dospělý toužil zamířit výš. Chtěl nové auto a ve třiceti bydlet ve vlastním. Gisèle mezitím v roce 1982 nastoupila do elektrárenské společnosti EDF a postupně se vypracovala od sekretářky až na manažerku logistiky. Když přišla řeč na dům, váhala, jestli si ho můžou dovolit. „Mně to bylo fuk, nepotřebovala jsem materiální přepych,“ píše. Po nekonečných debatách ustoupila, a jen co podepsali smlouvu, rozplakala se strachy, že ho nikdy nesplatí.
Po jedenácti letech Dominique odešel z místa elektrikáře a otevřel si realitní kancelář. Neprorazil s ní, stejně jako později s firmou na telefony a alarmy. Rodinu táhla Gisèle. Dluhy se kupily a děti o nich dlouho nevěděly, dokud jednou ráno nepřišli exekutoři a před jejich očima nezabavili nábytek. V roce 2017 manželům zamítli platbu kartou pro nedostatek peněz, když chtěli koupit květiny na hrob jeho rodičů. Kytici si nakonec půjčili ze sousedního hrobu.
V posteli na ni Dominique začal tlačit, chtěl zkoušet věci z pornočasopisů. Když se bránila, vyčítal jí: „Ty jsi hotová světice, mohla bys žít v klášteře, nemáš žádné tajné představy.“ Kolem pětatřiceti se Gisèle zamilovala do kolegy Didiera a poměr trval přes tři roky. Milovala oba muže zároveň a jednou jim koupila stejnou červenou bundu. Když se Dominiquovi přiznala, popadl židli a vyhrožoval, že jí ji rozbije o hlavu. Utekla z domu a nechala tam děti. Z pocitu viny pak tolerovala jeho nevěry. K jedné z milenek se Dominique na čas nastěhoval. „Myslím, že jsme byli silný pár. Prošli jsme zkouškami, nemocí, finančními potížemi,“ řekla u soudu.
V roce 2013 odešli do důchodu do Mazanu v Provence. Na vlastní dům neměli, pronajali si domek s bazénem a pokojem pro vnoučata.
Jak to začalo, popsal Dominique vyšetřovatelům. Kolem roku 2010 mu jeden známý z internetu poslal fotky své omámené ženy a poradil mu, jak na to. Krátce nato lékař předepsal Gisèle na úzkost lorazepam, a protože ji uspával, brzy ho vysadila. Dominique jí ho začal tajně míchat do jídla a pití a další tablety si nechával předepisovat u svého lékaře. První záznam znásilnění pochází z července 2011, ještě z bytu u Paříže. Gisèle na podzim téhož roku prospávala celé víkendy, ztrácela paměť, mluvila zmateně. „Byla jsem přesvědčená, že mám začátky Alzheimera nebo nádor na mozku,“ vypověděla u soudu. Neurologické testy ani snímek mozku nic nenašly. K lékařům ji vozil manžel a únavu sváděl na hlídání vnoučat. Odrazoval ji, aby o zdraví mluvila s dětmi. Jednou se ho přímo zeptala, jestli jí něco nedává. Zapřel to a ona mu uvěřila. Jindy vylil do dřezu koktejl, který jí připadal divný. Když se jedno léto zhroutila u večeře, synovi řekl, že je jen unavená. Lékař později spočítal, že ji takové dávky mohly zabít.
Muže manžel hledal na internetovém chatu v místnosti nazvané Bez jejího vědomí. Nesměli použít parfém ani kouřit a ruce si museli ohřát na radiátoru, aby ji studený dotek neprobudil. Některým ji předem ukázal. Do supermarketu, kam spolu chodili nakupovat, ji přivedl, aby si ji prohlédl jeden z prodavačů. Jiným prozradil, kdy a kde budou nakupovat, a oni ji pak sledovali mezi regály. Všechno natáčel a ukládal do složky Zneužívání. Číslo, které Gisèle slyšela na stanici, nebylo konečné. Vyšetřovatelé zjistili, že Dominique oslovil 83 mužů a 72 z nich souhlasilo. Identifikovat se jich podařilo padesát.
Veřejný soud
Soud začal 2. září 2024 v Avignonu. Dominique na lavici obžalovaných seděl s padesáti dalšími muži. Většina z nich vinu popírala, prý mysleli, že jde o hru páru a ona spánek jen předstírá. Obhajoba žádala neveřejné líčení a Gisèle odmítla. Nechtěla v soudní síni zůstat s těmi muži sama. Chtěla, aby se o tom dozvěděla veřejnost a aby se oběti přestaly stydět. „Hanba není pro nás, je pro ně,“ řekla. Později přiznala, že to nebylo samozřejmé.
K soudu chodila každý den se slunečními brýlemi a ve dveřích ji vítal potlesk. V sobotu 14. září vyšly po celé Francii do ulic tisíce lidí, hlavně žen, aby ji podpořily. Nesly její stylizovaný portrét a transparenty s nápisy Jsem Gisèle a Hanba musí změnit stranu. „Díky vám všem mám sílu vést tenhle boj až do konce,“ poděkovala jim.
Dominique promluvil o tři dny později. „Jsem násilník, stejně jako ti, kterých se to v této síni týká. Všichni to věděli, nemůžou tvrdit opak,“ řekl. Ženu, děti a vnoučata pak prosil o odpuštění, i když podle svých slov nebylo odpustitelné, co udělal.
Proč to dělal, řekl až na konci procesu. „Mou fantazií bylo podrobit si nepoddajnou ženu. Z čistého sobectví, aniž bych jí působil bolest.“ Gisèle to u soudu popsala prostěji. „Pan Pelicot měl spoustu fantazií, které jsem nemohla všechny splnit. Protože jsem nechtěla chodit do swingers klubu, našel řešení v tom, že mě uspí.“ Znalci ho popsali jako egocentrického manipulátora bez empatie s rozpolcenou osobností. On sám to sváděl na dětství. V devíti ho prý znásilnili v nemocnici a ve čtrnácti musel přihlížet, jak parta znásilňuje dívku. „Člověk se takový nerodí, stane se jím,“ řekl.
Verdikt padl 19. prosince 2024. Dominique dostal maximum, dvacet let, ostatní tři až patnáct let.
Pro rodinu tím ale nic neskončilo. Na Dominiquových discích byly i fotky dcery Caroline, jak spí v posteli jen v kalhotkách s odhrnutou peřinou. Své dvě snachy, Céline a Aurore, fotil nahé mobilem schovaným v toaletní taštičce v jejich koupelně. Ke snachám se přiznal, na fotky dcery si prý nepamatuje. „Caroline, nikdy jsem ti nic neudělal,“ řekl jí u soudu. „Umřeš ve lžích!“ křičela na něj. Soud ho uznal vinným z pořizování snímků sexuální povahy dcery i obou snach. Zda Caroline také omámil a sexuálně zneužil, se dosud nepodařilo prokázat. Caroline je přesvědčená, že ano, a podala na otce trestní oznámení.
Mezi matkou a dcerou se otevřela propast. Caroline matce vyčítala, že k jejímu otci i po odhalení zločinů něco cítila. „Caroline potřebovala čas, protože je plná nenávisti a vzteku. Já tyhle pocity nemám,“ říká Gisèle. Dnes se k sobě opatrně vracejí.
Gisèle se odstěhovala na ostrov Ré u atlantického pobřeží Francie. V soukromí se vrátila k dívčímu jménu Guillou, veřejně však dál používá příjmení Pelicot. V roce 2023 potkala muže jménem Jean-Loup a znovu se zamilovala. V únoru 2026 jí ve 22 jazycích vyšly paměti, česky jako Óda na život. Dluhy splatila týden před vydáním knihy. „Bylo to pro mě morálně důležité,“ řekla.
Za celý proces mu neřekla ani slovo. Teď ho chce navštívit ve vězení, i když ji od toho spousta lidí zrazuje. Oznámila to v knize a trvá na tom dodnes. Otázky, které mu chce položit, v ní rovnou vypsala. Chce vědět, jestli ji druhý den ráno ani na chvíli nelitoval a jestli ho někdy nenapadlo přestat. Jestli zneužil i jejich dceru. Jestli ten večer, kdy se kdysi vrátil domů s pláčem, byl dnem, kdy se v roce 1999 pokusil znásilnit mladou ženu, k čemuž se později přiznal. Nakonec i na to, jestli by byl schopný zabít člověka. Od roku 2022 je totiž obviněný i z vraždy mladé realitní makléřky z roku 1991, kterou popírá.
„Na to všechno se ho zeptám. Potřebuju odpovědi, dluží mi je. Tou návštěvou mu neprokážu laskavost, neprojevím slabost – bude rozloučením, nezbytnou etapou na cestě k mému zotavení.“
Zdroje: Óda na život (Jan Melvil Publishing, 2026) | nybooks.com | seznamzpravy.cz | france24.com | slate.fr | franceinfo.fr | publicsenat.fr | lemonde.fr | elespanol.com | wikipedia.org
