Článek
Ve středu 16. března 2016 kolem sedmé večer prosil Antonín Pospíšil v kotelně řadového domku v Bedihošti na Prostějovsku Boha o radu, co má dělat. Vedle něj ležela pistole s náboji, kterou si odpoledne přivezl z ranče, jak s manželkou říkali svému pozemku se sklepem a sadem. Zbraň si vyrobil v roce 1975 ve firmě, kde tehdy pracoval, a přes čtyřicet let ji držel načerno. Napil se na kuráž a zamířil do přízemí, kde u televize seděl jeho pětaosmdesátiletý tchán Ludvík.
„Když jsem tam vstoupil a řekl jsem mu nazdar, tak najednou od něho slyším: Vypadni!“ popsal později. Pospíšil ho z bezprostřední blízkosti dvakrát střelil do hlavy, poprvé zezadu. „Kdyby jevil známky života, střelil bych ho potřetí,“ řekl u soudu. Pak zavolal nahoru na manželku Hanu, že jí zabil otce, ať vytočí linku 158. Na policisty počkal v kuchyni. Hlášení dostali v 19 hodin, 47 minut a 59 vteřin.
Služka a poslední čeledín
Dům u nádraží patřil Haniným rodičům, Antonín se do něj přiženil. Tchán s tchyní ho kvůli dceři zvedli o patro, aby mladí měli kde bydlet. Pospíšilovi žili nahoře, staří dole, a tak to vydrželo čtyřicet let. Tchán zetě podle jeho slov nesnášel od prvního dne.
Hana, vyučená dámská krejčová, si přitom pamatovala i jiného otce. Při porodu jejich jediného syna málem nepřežila ona ani dítě a lékaři jí další těhotenství rozmluvili. Děda Ludvík vnuka zbožňoval a později měl rád i jeho děti. Podle Hany se v něm něco zlomilo až po maminčině smrti a byla přesvědčená, že za tím stála nějaká duševní nemoc. Dřív prý tak zlý nebyl. Dokud žila tchyně, fungovala jako štít. Zemřela v roce 2009 a od té doby se podle obou manželů soužití výrazně zhoršilo.
Ludvík hlídal, kam dcera Hana chodí a kdy se vrací. Začal na ni divně žárlit a dráždilo ho, že jsou spolu s Antonínem šťastní. Před chlapi o ní přitom mluvil jako o „naší malé“. V noci chodil po schodech k jejich ložnici, lomcoval klikou a za dveřmi se smál. Pospíšilovi se proto zamykali. Hana měla nemocné srdce a nosila defibrilátor. Antonín tvrdil, že kvůli otcově šikaně prodělala dvě srdeční selhání.
„Hana byla doma služka, já poslední čeledín. Ludvík mě nenáviděl od samého počátku,“ vyprávěl Antonín. Tchán, starý komunista, jejich ranči posměšně říkal kolchoz. Zeťovi prý opakoval: „Ty už mi neunikneš, přivandrovalče, tebe nervově zničím.“
Ranč byl jejich útočištěm. Kachny, králíci, jabloně, sklep. Tam trávili dny, aby nemuseli být doma. Proč se prostě neodstěhovali? Měli kam. Hana se ale bála, co by řekla vesnice. „To by nám na dědině dali, že jsme dědka nechali na holičkách! Vždyť rodiče zvedli barák na patro pro mě,“ vysvětlovala novinářům. Odejít nechtěla ani v letech, kdy jim otec podle jejích slov dělal ze života peklo.
Odpoledne bez novin
Co se ten den stalo před sedmou večer, záleží na tom, kdo vypráví. Podle Hany otec v přízemí nemohl najít noviny a rozzuřil se. „Hodil mě na radiátor, vrazil mi koleno do břicha a začal mě škrtit,“ popsala v rozhovoru. Sevření povolil, až když z posledních sil zavolala „tati“. Antonín nebyl doma. Po návratu ji našel plakat.
Při soudním řízení ale tahle verze nezazněla. Hana o údajném fyzickém napadení nepromluvila na policii, ani u krajského soudu ani u odvolacího. Za otce se styděla a manžela prosila, ať mlčí i on. Slíbil jí to.
Rozsudek proto vycházel z jiného obrazu událostí. Kolem čtvrté odpoledne se Hana s otcem slovně pohádala, což v domě nebylo nic neobvyklého. Antonín u hádky nebyl, po návratu dělal běžnou práci a s tchánem se do večera nestřetl. Mezi hádkou a výstřely uběhly zhruba tři hodiny. Během nich přivezl z ranče zbraň, schoval ji v kotelně, napil se a pomodlil. Pro soud to byl rozmysl, ne náhlý výbuch.
Petice od celé vsi
Ve vsi tomu nikdo nechtěl věřit. Vyučený zámečník Pospíšil pracoval skoro dvacet let pro obec. Lidé ho znali jako dříče, který každému ochotně pomohl, a jako hluboce věřícího člověka. Starosta Jiří Zips s Pospíšilovými rok sousedil. „Já jsem ty hádky slyšel, tu ustavičnou šikanu. S Ludvíkem nikdo nevyšel, sprostě nadával i mně,“ řekl.
Zips zorganizoval petici, kterou podepsalo na čtyři sta obyvatel. Přidali se i věřící z prostějovské farnosti. Starosta se přimlouval, aby Antonína pustili aspoň na Vánoce domů, a v prvním roce se to povedlo. Sám Pospíšil nic nezapíral. Ke střelbě se hned přiznal a čin později označil za ohavný.
Zákeřně a mstivě
U Krajského soudu v Brně mluvili znalci o protahovaném afektu. Policejní psycholožka Ludmila Čírtková použila výraz finální bankrotová reakce: člověk, který dlouho snáší domácí násilí, až nakonec v zoufalství zaútočí na toho, kdo mu ubližuje.
Soudkyně Jaroslava Bartošová to viděla jinak. „Proti tchánovi je obžalovaný o generaci mladším mužem, měl před sebou starce, otce své manželky a také muže, se kterým měl dlouholeté spory. Nedal mu nejmenší šanci na obranu,“ uvedla. Podle ní bylo jen na Antonínovi, jestli bude s tchánem dál žít pod jednou střechou, nebo odejde.
V listopadu 2016 dostal 13 let za vraždu a nedovolené ozbrojování, tedy jen mírně nad spodní hranicí sazby dvanáct až dvacet let. Obhajoba chtěla, aby soud čin posoudil jako zabití se sazbou tři až deset let. Vrchní soud v Olomouci v únoru 2017 trest potvrdil. „Zabití nepřicházelo v úvahu. Šlo jednoznačně o vraždu spáchanou s rozmyslem, zákeřně,“ řekl Právu mluvčí soudu.
Odvolací soud mu zároveň zmírnil podmínky výkonu trestu. Místo věznice se zvýšenou ostrahou ho zařadil do věznice s ostrahou. Později si trest odpykával v Břeclavi.
V květnu odmítl dovolání i Nejvyšší soud. Slovní urážky a běžné hádky podle něj nedosahovaly míry zvlášť zavrženíhodného jednání, která by mohla odůvodnit posouzení činu jako zabití. Pospíšil tak zůstal odsouzený za vraždu.
O údajném škrcení začali manželé veřejně mluvit až po pravomocném rozsudku. V březnu 2019 přišel Antonín k soudu o berlích a žádal obnovu řízení. Jeho advokát Pavel Kandalec tvrdil, že fyzický útok na Hanu mění právní pohled na případ. Senát Jaroslavy Bartošové obnovu zamítl. Slib mlčení soudkyni připadal spíš jako účelová snaha dodatečně snížit trest. „…i kdyby to hypoteticky bylo prokázáno, neměl dotyčný právo nicnetušícího starce takto zákeřně zezadu dvěma ranami do spánku usmrtit,“ dodala.
Tři slepice
Hana zůstala v domku sama. Pomáhal jí syn se snachou a dvěma vnoučaty. Chodila k psychologovi a hospodářství na ranči postupně rušila. „Teď už mám jenom tři slepice a ty nechám dožít,“ řekla v roce 2017. Manžela pořád milovala a nic na tom nezměnil ani rozsudek. „Udělal to pro mě, aby mě ochránil,“ říkala.
Antonín jí z vězení volal každý den, jednou za měsíc za ním jezdila do Břeclavi. Soudní náklady a advokátku splácel z penze. Práce, která mu nejvíc chyběla, se pro důchodce ve věznici nenašla, takže úhledným rukopisem sepisoval „střípky“ ze svého života.
V přízemí, kde dřív bydlel otec, si snacha zařizovala třídu pro děti, které chtěla učit angličtinu a němčinu. Před Vánoci 2017 už Hana se společnými svátky nepočítala. „Tentokrát mi Tondu na Vánoce jistě domů nepustí jako loni. Bude mi smutno,“ řekla. Před Štědrým dnem se za ním se synem chystala do Břeclavi a vezla mu cukroví.
Jeho návratu se Hana nedočkala. Zemřela v roce 2022 a Antonín nemohl jít na její pohřeb. Ve vězení ho zastihla i zpráva o smrti sestry. Podle jednoho ze sousedů to byl pro něj asi největší trest ze všech.
Z vězení vyšel podmíněně v létě 2025 po osmi letech, devíti měsících a sedmnácti dnech. Pokud by během zkušební doby neobstál, hrozil by mu návrat k výkonu zbytku trestu. Sousedům prý s nadsázkou oznámil, že sedm let nesmí nikoho zabít.
Prostějovskému Večerníku pak řekl, co si o činu myslí dnes. „V žádném případě není pravda, že bych svého činu nikdy nelitoval, naopak,“ zdůraznil. Trest označil za oprávněný. „Udělal jsem ve svém životě velkou chybu. Soud rozhodl spravedlivě.“ Ve vězení se podle svých slov buď modlil, nebo četl, knih přečetl stovky. Za celou dobu dostal deset kázeňských odměn a ani jeden trest.
Na otázku, co by dnes udělal jinak, odpověděl větou, kterou jeho žena za života nevyslovila: „Dnes bych donutil manželku, abychom se odstěhovali, i za cenu toho, že by se se mnou rozvedla.“
Bydlí v malém domku na pozemku, který sdílí se synem. Dům v ulici Zátiší, kde rodina žila do 16. března 2016, stojí prázdný a opuštěný. „Žije se mi celkem dobře, akorát už se mi občas zamotá hlava,“ řekl v červenci 2026. Jednou omdlel a ležel na zemi, dokud ho nenašel syn. Čeká ho operace kolena, nejspíš na ni ale nepůjde, protože neví, kdo by se o něj potom staral.
Zdroje: zakonyprolidi.cz | idnes.cz | idnes.cz | novinky.cz | novinky.cz | vecernikpv.cz | vecernikpv.cz | vecernikpv.cz | tn.nova.cz
