Hlavní obsah

V roce 1950 čekali, že otce popraví s Horákovou. Jiří Hejda dostal doživotí a rodina slavila

Foto: ČTK / Novák Rostislav, Parbus Bohuslav (Profimedia, koupená licence)

Zinscenovaný a vykonstruovaný proces v soudní budově v Praze na Pankráci s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“, tzv. proces „Milada Horáková a spol.“. Obžalovaný JUDr. Jiří Hejda před Státním soudem v první den procesu.

Půl roku o něm nevěděli nic. Pak advokát jeho ženě řekl, ať se připraví na nejhorší. V procesu s Miladou Horákovou padly čtyři tresty smrti a rodina národohospodáře Jiřího Hejdy čekala, jestli bude mezi nimi.

Článek

Na konci května 1950 seděla rodina Hejdových na chatě, když z rádia zaznělo, že začíná proces s doktorkou Horákovou. Hlasatel četl jména obžalovaných. Horáková, Nestával, Hejda. Táta byl třetí v pořadí. „No tak jsme si říkali, to je teda dost blbý,“ vzpomínala po letech jeho nejstarší dcera Jitka Matoušková v rozhovoru pro Paměť národa. Bylo to první, co se o otci po pěti měsících dozvěděli. Do té chvíle nevěděli, kde je a co s ním je.

O pár dní později soud vynesl čtyři rozsudky smrti. Jméno Jiřího Hejdy mezi nimi nebylo. Dostal doživotí a jeho rodina to přijala jako výhru, protože celé týdny čekala na jedinou zprávu: jestli ho pověsí nebo ne.

Hejdovi bylo v době zatčení čtyřiapadesát. Před válkou byl vrchním ředitelem strojírenského koncernu Českomoravská-Kolben-Daněk. Po příchodu nacistů z ČKD odešel a na podzim 1939 si ve Vršovicích založil vlastní továrnu na sporáky, šlehače a škrabky na brambory pro velké kuchyně. Po válce zasedal v Ústřední plánovací komisi. Po únoru 1948 mu továrnu znárodnili a začlenili do národního podniku Alba, kde pak do zatčení pracoval jako plánovač.

S ženou Luisou, se kterou byl ženatý třicet let, měl tři děti. Jitce bylo devětadvacet, pracovala jako dětská sestra a s manželem, dětským lékařem Miroslavem Matouškem, měla syny Lukáše a Martina. Synovi Neklanovi bylo osmadvacet. Třetí byla dcera Šárka.

Že se něco chystá, mohli tušit. Když rodina jezdila na chatu, upozornila Hejdu chůva vnuků, že za nimi chodí nějací lidé. Mávl nad tím rukou. Prý za ním chodí pořád. Přišli si pro něj večer 21. prosince 1949. „Přišli pro něj a řekli, že jenom něco si s ním potřebujou vyřídit. A odešli a už jako tím byl odepsaný,“ popsala dcera. Za čtyři dny byly Vánoce a rodina je slavila bez něj, aniž věděla, kam ho odvezli. Pak obcházeli, kde se dalo, a nezjistili nic, dokud jeho jméno nepřečetl hlasatel na chatě.

Soudní síň na Pankráci

Matka šla za advokátem, který hájil otce a ještě jednoho z obžalovaných. Chtěla vědět, co manžela čeká. Advokát jí dal jedinou radu: „Prosím vás, připravte se na nejhorší.“ Z kanceláře se domů skoro nedostala, tolik plakala.

Obžaloba z Hejdy udělala špiona. Jako člen plánovací komise měl vynášet hospodářské informace a přes zaměstnankyně amerického velvyslanectví je posílat emigraci. Pro skupinu kolem Horákové měl navíc sepsat hospodářský a politický program, který se měl uplatnit po převratu.

Hospodářský program národních socialistů přitom Hejda sepsal už po válce, veřejně a legálně. Horákovou znal ze strany. Spoluobžalovaný Josef Nestával podle své dcery zjistil, kdo všechno s ním sedí na lavici, teprve první den procesu. Jak k přiznání došlo, popsal Hejda sám v závěrečné řeči. Písemné doznání podepsal na Boží hod, čtyři dny po zatčení. Podle vlastních slov ne kvůli konkrétním důkazům, ale po rozhovorech se Státní bezpečností, o Vánocích daleko od rodiny.

Rozhlas doznání obžalovaných pouštěl do éteru. Rodina přesto o otcově nevině nepochybovala ani chvíli. Na otázku, jestli věřili, že táta rozvracel republiku, odpověděla Jitka bez zaváhání: „Ne, ne, ne, to jsme věděli, že ne.“ Otec se podle ní u soudu držel tak statečně, až ho okřikovali.

V dubnu 1969 Hejda svědčil v rehabilitačním řízení a popsal, jak to vypadalo zevnitř. Předseda senátu Karel Trudák si jeho odpovědi kontroloval podle připraveného scénáře. Jakmile se od textu odchýlil, prokurátor Juraj Vieska ho okřikl.

Na úvodním snímku článku stojí Hejda v brýlích a proužkovaném saku u dřevěného pultíku, ruce opřené o jeho okraj. Míří na něj tři mikrofony, zprava svítí reflektor, nad sálem visí hodiny. V prvních řadách sedí muži v uniformách a s čepicemi. Spoluobžalovaný Jiří Křížek na síň později vzpomínal slovy, která by mohla sloužit jako popisek k té fotce: „Vypadalo to spíše jako ve filmovém ateliéru nežli v soudní síni… Obecenstvo bylo vybrané a nikdo z příbuzných neměl přístup.“

Foto: National Library of the Czech Republic, Public domain, via Wikimedia Commons

Rudé právo 28.6.1950

Na jeho bývalou továrnu si během procesu vzpomnělo Rudé právo a otisklo článek s titulkem „V bývalé továrně velezrádce Hejdy“. Zaměstnanci Škody v Hradci Králové do své rezoluce napsali: „Stýská se jim po statisícových příjmech, o nichž tak nerad mluví obžalovaný Hejda.“

Prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová v závěrečné řeči postavila Hejdu proti dělníkům. Nahrávka se zachovala v rozhlasovém archivu: „Zatímco naši dělníci a rolníci plnili náš pětiletý plán, obžalovaný Hejda také plnil. Ale nepřátelské špionážní ústředny zprávami s důležitými státními tajemstvími.“

Ve vlastní fabrice přitom vyšetřovatelé hledali někoho, kdo by proti němu vypovídal. „Když on měl proces, tak se nenašel v té fabrice nikdo, kdo by byl ochoten proti němu svědčit,“ řekla Jitka Matoušková. Proč, vysvětlila jedinou větou: „On měl smysl pro lidi.“

Rozsudek padl 8. června 1950. Čtyři obžalovaní včetně Milady Horákové dostali trest smrti. Jiří Hejda dostal doživotí, pokutu půl milionu korun a propadnutí celého majetku.

A on dostal doživotí teda. Což jsme celá rodina úplně oslavovali nadšením, no to si dovedete představit. Když jsme čekali, jestli ho popraví.

Otec do poslední chvíle nevěřil, že Horákovou opravdu pověsí. Pro Hejdovy byla čestná a silná ženská a že by režim popravil ženu, si nedokázali představit. Popravili ji 27. června 1950 na Pankráci. Rodina pak podle Jitky žádala o milost i pro otce. Odpověď nepřišla žádná.

Dvacet minut přes síť

Hejda prošel Pankrácí, Mírovem, Leopoldovem a Valdicemi. V Leopoldově strávil osm let. Návštěvy povolovali dvakrát do roka a cesta na Slovensko trvala s přestupováním půl dne tam a půl dne zpátky, kvůli dvaceti minutám rozhovoru. „Hovořili jsme přes síť asi tak jako na poště,“ popsala Jitka. Z každé strany stál dozorce. Mluvit se dalo jen o rodině a otec se hlavně vyptával, co kdo doma dělá.

Do Valdic ho převezli v roce 1959. Zpočátku se tam sedělo u obyčejného stolu a dcera s otcem se mohli obejmout a políbit. Pak se to podle její vzpomínky změnilo, snad proto, že někdo utekl. Matka Luisa nevynechala jedinou návštěvu, i když už byla vážně nemocná. Měla tuberkulózu a skončila v plicní nemocnici v Praze. Vnuci, dvanáctiletý Lukáš a o rok mladší Martin, jezdili pod jejími okny na kole. „Ona sedávala u okna, aby je viděla,“ řekla Jitka.

Když otec ve vězení uviděl manželčinu fotku, byl zděšený, jak špatně vypadá. V květnu 1955 mu amnestie snížila doživotí na pětadvacet let. V srpnu téhož roku Luisa zemřela. Za války ji přitom dokázal ochránit. Jako Židovku ji za protektorátu ohrožovaly transporty. Hejda ji proto úředně přehlásil do činžáku na Smíchově, kde se pořád střídali podnájemníci a nikomu by nepřišlo divné, že ji tam nikdy nevidí. Ve skutečnosti žila celou válku doma ve vile na Cibulce.

Jednou přišli Němci do vily na domovní prohlídku. Hejda, který mluvil dobře německy, jim ukázal výtisk Mein Kampf s Hitlerovým podpisem. Kde k němu přišel, dcera nikdy nezjistila. Němci podle ní ztuhli a okamžitě odešli. Rodina měla domluvené, kudy by Luisa utekla, kdyby si pro ni Němci přišli. Pak se u Hejdy objevil úplně cizí člověk a přinesl lístek, díky kterému ji vyřadili z evidence židovské náboženské obce. Úřady se o ni od té doby nezajímaly. Spousta jejích příbuzných v koncentračních táborech zemřela.

Zprávu o její smrti mu do vězení musela poslat dcera. „To jsem mu já psala,“ řekla Jitka Matoušková. Otec to podle ní nesl hrozně těžce. Trest dopadl i na vnuky. Lukáš od malička hrál na klavír a klarinet a chtěl studovat hudbu. Na vysokou školu ho kvůli rodinnému původu nepustili.

O tom, jak otec žije, se Jitka dozvídala od propuštěných spoluvězňů. Chodili za ní domů a ona s nimi mluvila opatrně, protože se bála provokatérů. Vyprávěli jí o skupině, která společně drala peří nebo lepila pytlíky a při práci vždycky jeden přednášel ze svého oboru. Hejda mluvil o národním hospodářství a od ostatních se dozvěděl spoustu věcí o baroku. Mezi vězni na dvoře chodilo hodně kněží a od nich se naučil italsky.

Patřil k nejstarším vězňům a nabízeli mu, aby na spoluvězně donášel. Odmítl. Při velké amnestii v roce 1960 proto domů nešel a podle dcery ho to strašně zklamalo. Pustili ho až s květnovou amnestií v roce 1962, v sedmašedesáti letech. Pak pracoval jako figurant u geodetů.

Domov, ze kterého ho v prosinci 1949 odvedli, už nenašel. Žena byla skoro sedm let mrtvá a děti měly vlastní životy. Jitka zůstala dětskou sestrou v Praze. Neklan se prosadil jako básník a dramatik, s Janem Benešem napsal televizní hru Dlouhé dopoledne a později vydal sbírku Verše starého pána. Vnuk Lukáš se na konzervatoř dostal až poté, co rok pracoval v Mikrotechně, aby si spravil kádrový profil.

Doma o vězení skoro nemluvil, jen občas něco utrousil. Chodil k Jitce na obědy a povídali si dlouho a rádi. Souvisle o vězení ale nevyprávěl nikdy. Po návratu sepsal paměti ve dvou dílech, od první světové války až po rok 1973. Zemřel v dubnu 1985, dva měsíce po devadesátinách. Rehabilitace se dočkal až v roce 1990 a o rok později vyšly jeho paměti pod názvem Žil jsem zbytečně. Dceři rukopis za života nikdy neukázal. Na otázku, jestli paměti četla za otcova života, odpověděla: „Ne. Jenom až když kniha vyšla.“ Co táta zažil mezi Pankrácí a Valdicemi, se tak dozvěděla z knihy. „Vlastně až po jeho smrti.“

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz