Článek
Plzeň, rok 1943. Dana Medřická vychází po posledním odehraném představení do zatemněné ulice. Venku na ni čekají desítky lidí, zpívají jí ve tmě na rozloučenou, tisknou jí ruce, někteří pláčou. Jeden muž si od ní vyžádá pražskou adresu. Své jméno jí neřekne. Až do konce války jí pak měsíc co měsíc posílá potravinové lístky. Jeho jméno nikdy nezjistí a nikdy mu tak nemůže poděkovat.
O dva roky dřív přitom měla pocit, že jako herečka úplně selhala.
Role, která ji zničila
Herečkou chtěla být od šesti let, kdy poprvé přišla do divadla. Přísný otec jí ale konzervatoř zakázal, musela nejdřív odmaturovat na gymnáziu. Teprve pak si konzervatoř prosadila.
Jako posluchačka konzervatoře nesměla hrát s ochotníky. Obešla to jednoduše, hrála pod pseudonymem. Na podzim 1939 vystoupila v malostranské Umělecké besedě jako Dáňa Čechová. Vypadalo to jako drobná role, o které se nikdo z konzervatoře nikdy nedozví. Jenže si jí všiml významný divadelní kritik Jindřich Vodák. Na jaře 1940 z toho je konec konzervatoře a angažmá v brněnském Zemském divadle, kam ji na doporučení režiséra Jaroslava Kvapila přijme ředitel Václav Jiříkovský.
Sní o velké roli a rovnou ji dostane. Slávka Hlubinová ve Šrámkově Měsíci nad řekou, dívka na prahu dospělosti, křehká a plná potlačovaných citů, v maloměstě, kde každý sleduje každý její krok. Hra sama platí za jeden z vrcholů impresionismu v českém dramatu, tedy přesně ten typ textu, na kterém se pozná, jestli herečka umí hrát, nebo jen předstírá.
Nedopadne to. Brněnská kritika ji rozcupuje tak důkladně, že o tom po letech mluví jako o téměř zdrcující zkušenosti. Ráno po premiéře čte noviny sama, v šatně, kde ještě visí kostým z předchozího večera. Sama s odstupem přizná, v čem byl problém.
Bylo to bohužel setkání, na které velmi nerada vzpomínám. Byl to snad můj nejhorší a zcela jistě nejbolestnější neúspěch. Ale právem. Dopustila jsem se totiž toho, co v hereckém kumštu nesnáším. Předstírala jsem něco. Slávka Hlubinová přece není stará moudrá panna! Ale bylo mi tenkrát dvacet let! Jak jiná byla moje Slávka o dva roky později na scéně Městského divadla v Plzni. Nemohla jsem se po zdrcující brněnské kritice se svou prohrou smířit, a tak jsem celé dva roky nějak tu Slávku Hlubinovou v sobě nosila dál, aniž jsem to tušila, že se spolu setkáme tak brzy a že budu moci tu brněnskou „porážku“ tak radostně vymazat.
V brněnském souboru přesto zůstává, hraje dál menší role, čeká na příležitost, o které netuší, že přijde jinak, než by si sama vybrala.
Zavřené divadlo, otevřená šance
V listopadu 1941 Němci brněnské Zemské divadlo zavřou. Medřická zůstane bez angažmá. Ředitele Václava Jiříkovského, který ji do Brna kdysi angažoval, i režiséra Josefa Skřivana zatknou a odvlečou do koncentračního tábora. Ani jeden se konce války nedožije. V Protektorátu se mezitím žije na přídělové lístky a po atentátu na Heydricha ještě zesílí strach, popravy a represe. Právě v té době dostane nabídku z Plzně.
Ředitel plzeňského divadla Ota Zítek přitom věděl o nacistické perzekuci víc než většina lidí kolem něj. V září 1939 ho zatkli a dva roky strávil v Buchenwaldu. Po návratu z koncentračního tábora znovu převzal divadlo, a právě on nabídne místo mladé Medřické.
Pro Medřickou to znamená další stěhování a nový začátek. Po Brně má odejít do cizího města, kde ji nikdo nezná a kde netuší, jak ji publikum přijme. Protektorátní, zatemnělá Plzeň přivítá neznámou herečku vřele. V dobové kritice z 2. září 1942 si Plzeňané přečtou, že si nová herečka získala obecenstvo plasticky vyjádřenou energií.
Je v tom i jistý paradox. Šrámkova hra je jemná, nostalgická, mluví o odcházejícím mládí a maloměstských letních večerech, tedy o úplném opaku toho, co se venku odehrává. Přesně to ale lidé v roce 1942 od divadla potřebují, dvě hodiny, během kterých mohou na chvíli zapomenout, že žijí v době poprav a udavačů.
Plzeň jí přitom nedá čas dlouho přemýšlet nad starým neúspěchem. Během jediné sezony vytvoří kolem dvanácti rolí, od Hilbertovy Viny přes Ibsena až po českou klasiku. Z herečky, která si dva roky v hlavě přehrávala jednu špatnou premiéru, se najednou stane jedna z nejvytíženějších tváří souboru. Každých pár týdnů musí před publikum s někým úplně jiným, s jinou náladou, jiným věkem, jiným osudem postavy. A právě tady podle pozdějších hodnocení skutečně herecky dozraje.
Návrat Slávky Hlubinové
V Brně jí Slávka Hlubinová téměř vzala chuť hrát. V Plzni dostane roli podruhé, na scéně Městského divadla. Je jí o dva roky víc, zažila zavření divadla, přišla o angažmá a musela začít znovu v cizím městě. Postavu už chápe jinak.
Tentokrát to sedí. Plzeňský divadelní kritik a pozdější rozhlasový dramaturg Karel Gissübel napíše v lednu 1943 do novin, že „prim ovšem hrála Slávka Dany Medřické.“ Ocení její kultivovanou mluvu, výraznou mimiku i schopnost strhnout diváka do víru dramatické akce tak silně, že si obecenstvo vydechne až po konci aktu. Přesně to, co sama později označovala za svůj tehdejší problém, teď kritik oceňuje jako přednost.
Brněnskou porážku má radostně vymazanou. Publikum jí začne říkat miláček Plzně.
Hra o Němcích, ve které Češi viděli vlastní dobu
Jednou z jejích nejúspěšnějších plzeňských rolí se stane Valentina Ingoldová v Billingerově Čarodějce pasovské. Příběh z německých dějin ale tehdejší české publikum četlo jinak. Vidělo v něm alegorii současných poměrů v protektorátu. Medřická se tak nestává miláčkem publika jen díky Slávce, ale i díky divadlu, které pro diváky funguje jako místo, kde se dá mezi řádky mluvit o tom, co se venku říkat nesmí.
Plzeň jí tak dá dvě věci, které v Brně neměla. Nejdřív jí vrátí sebevědomí. A při odjezdu z ní přijde pomoc, která bude pokračovat až do konce války.
Po skončení plzeňského angažmá se vrací do Prahy a podepíše první filmovou smlouvu na roli Anky Halíkové ve Skalním plemeni. O tři dny později začne natáčení. Začínají si jí všímat lidé mimo Plzeň.
Cesta před filmovou kameru přitom nebyla úplně hladká. Kamerové zkoušky podle Českého rozhlasu zvládla, problémem se ukázala její postava. Během jediného měsíce proto zhubla osm kilogramů. Teprve potom přišla smlouva. Ještě před rokem bojovala o to, aby jí publikum vůbec uvěřilo na jevišti. Teď ji chtěl i film.
Poslední večer a muž beze jména
Ten poslední plzeňský večer popíše Medřická sama jako naplněný takovou láskou diváků, že se jí i po letech tajil dech. „Byl přece rok 1943 a já se nakonec dojetím rozbrečela jako malá holka,“ vzpomínala později Medřická. V tom houfu je i muž, jehož jméno se nikdy nedozví a který jí bude až do konce války posílat lístky na jídlo.
Slávku Hlubinovou si zahraje ještě několikrát na pražských prknech, a v roce 1953 ji ztvární i ve filmové verzi Měsíce nad řekou režiséra Václava Kršky. V Praze se z ní stane jedna z nejobsazovanějších hereckých tváří své generace, především v televizních inscenacích a v divadle. V šedesátých letech si zahraje docentku Beránkovou v kultovní komedii Kdo chce zabít Jessii? Většina diváků ji zná hlavně jako maminku z Takové normální rodinky, paní Butteauovou z F. L. Věka či jako svéráznou doktorku Fastovou z Nemocnice na kraji města.
Dana Medřická s manželem a synem
Na scéně Národního divadla, kam nastoupí v roce 1960 a zůstane tam až do smrti, ztvární třeba titulní postavu v Brechtově Matce Kuráži. Především ale Erži Orbánovou v Kočičí hře maďarského autora Istvána Orkényho. Zásluhou jejího mistrovského výkonu se inscenace stane jednou z divácky nejúspěšnějších v historii Národního divadla a dočká se 403 repríz.
V roce 1945 se provdá za o osmnáct let staršího herce Václava Vydru mladšího, syna slavného hereckého jména Václava Vydry staršího. Zůstanou spolu čtyřiatřicet let, až do jeho smrti v roce 1979. Mají syna Václava Vydru nejmladšího, který jednou půjde v jejich stopách.
Zdroje: kniha Petr Hořec: Herecká ohlédnutí | dvojka.rozhlas.cz | vlasta.cz | kvety.cz | fdb.cz | kultura.cz | ndbrno-onlinearchiv.cz | filmovyprehled.cz | magazin.aktualne.cz | osobnosti.cz | kinobox.cz
