Článek
V pátek 28. listopadu 1997 byl premiér a předseda ODS Václav Klaus pracovně v Sarajevu, když se v Praze postavili před novináře místopředsedové ODS Jan Ruml a Ivan Pilip a vyzvali ho k odchodu z čela strany.
Ráno téhož dne MF DNES otevřela další kapitolu finanční aféry ODS zprávou o tajném účtu ve Švýcarsku. Jeho existenci později švýcarské úřady potvrdily, původ peněz se ale nepodařilo objasnit. Už předtím stranu zatížila aféra s fiktivními sponzory: za jmény Lajose Bácse a Radjiva Sinhy stál podnikatel Milan Šrejber, který ODS poslal 7,5 milionu korun.
Tlak nepřicházel jen zevnitř ODS. Lidovci už předtím dávali najevo, že pokud strana své finanční aféry nevysvětlí, z vlády odejdou. V jejich čele stál Josef Lux. Ještě ten večer KDU-ČSL rozhodla, že její ministři vládu opustí. Následující den se přidala ODA a 30. listopadu podal Václav Klaus demisi. Jeho vláda padla.
Někteří politici tehdy s oblibou citovali anekdotu Vladimíra Jiránka: „Jak se řekne had na tři?“ Odpověď měla tři písmena: Lux. Jeho soupeři mu vyčítali lavírování mezi stranami a schopnost domluvit se téměř s každým. Pro jedny to byla politická obratnost, pro jiné důvod, proč mu úplně nevěřit.
Osm procent, čtyři ministerstva
K této pověsti mu pomáhala i politická matematika. Po volbách 1996 měla Klausova koalice ve Sněmovně jen 99 poslanců a vládu umožnila až dohoda s ČSSD. ODS obsadila osm ministerstev, lidovci čtyři a ODA také čtyři. KDU-ČSL přitom získala jen 8,1 procenta hlasů a 18 mandátů.
Malá strana tak měla ve vládě mnohem silnější postavení, než by napovídal samotný volební výsledek. A Lux ho uměl využít. Už v červnu 1997 veřejně prohlásil, že by Klaus měl odejít z premiérského křesla, později svůj výrok mírnil. V listopadu už nezůstalo jen u slov: lidovečtí ministři z vlády odešli.
Navenek přitom působil jako ztělesnění hesla, se kterým lidovci šli do voleb 1996: Klidná síla. Jeho někdejší náměstek Pavel Rybníček vzpomínal na ministra s dnem rozvrženým po minutách, který ho jednou vyprovodil ze dveří po pár větách: „Když to neumíš říct ve dvou větách, tak sem ani nechoď.“ Když podle Rybníčka Lux řekl ne, bylo to konečné. Když řekl ano, dalo se o jeho slovo opřít jako o betonový bunkr.
Lux přitom do vysoké politiky nepřišel z pražského stranického aparátu. Narodil se v Ústí nad Orlicí, vystudoval zemědělskou školu v Lanškrouně a poté Vysokou školu zemědělskou v Brně. Pracoval jako zootechnik v JZD Zálší.
Do Československé strany lidové vstoupil v roce 1982. Podle vzpomínky jeho manželky mu to poradil tchán. V zaměstnání na Luxe tlačili, aby vstoupil do KSČ, členství u lidovců mu ale umožnilo říct, že už v jedné straně je. Postupně se začal angažovat i na okresní úrovni.
S manželkou Věrou Luxovou byli věřící a chtěli velkou rodinu. Měli šest dětí, dva syny a čtyři dcery, a žili ve Dvořisku u Chocně. Ani s Luxovou rostoucí kariérou se rodina do Prahy nepřestěhovala. Přes pracovní týden proto přespával v pražském bytě. Rybníček vzpomínal, že i tam přijímal návštěvy ještě pozdě večer a po půlnoci se pouštěl do materiálů na další den.
Po listopadu 1989 šla Luxova kariéra rychle nahoru. V roce 1990 se stal předsedou lidovců a o dva roky později ministrem zemědělství a místopředsedou vlády.
Pověření z Hradu
Týden po Klausově demisi pověřil prezident Václav Havel Luxe jednáními o vzniku nové vlády. Nešlo ještě o pověření sestavit kabinet jako premiér. Lux měl hledat řešení, které by získalo dostatečnou politickou podporu.
Sám zpočátku prosazoval, aby nový kabinet vedl nestraník. V televizi mluvil o člověku typu guvernéra České národní banky Josefa Tošovského. Během dalších jednání ale začalo padat i Luxovo jméno. V polovině prosince celostátní konference KDU-ČSL doporučila svému předsedovi, aby případné prezidentské pověření sestavit vládu přijal. Z vyjednavače se stal také jeden z možných premiérů.
Premiérem se nakonec 17. prosince stal Tošovský. Lux v jeho vládě zůstal místopředsedou a ministrem zemědělství.
Nabídka od Zemana
Předčasné volby v červnu 1998 vyhrála ČSSD se 74 mandáty. Lidovci měli 20 poslanců a Unie svobody 19. Předseda sociálních demokratů Miloš Zeman tak potřeboval pro vznik vlády partnery.
Jeho první nabídka byla pro KDU-ČSL mimořádně výhodná. Premiérem vlády ČSSD a lidovců měl být Josef Lux a KDU-ČSL měla vedle premiérského postu získat ještě šest ministerských křesel. Obě vládní strany měly mít právo veta při důležitých rozhodnutích a sociální demokraté by sami ve vládě neměli většinu.
Lux ale odmítal vládu s ČSSD bez Unie svobody. Takový kabinet by při hlasování o důvěře neměl vlastní většinu a lidovci nechtěli být odkázáni na podporu komunistů.
Klíčem se tak stal Jan Ruml. Zeman nabízel jeho straně výrazné zastoupení ve vládě, Ruml ale ČSSD nevěřil a odmítal s ní vstoupit do koalice. Po letech vzpomínal, že mu podezřelá připadala právě i nabídka premiérského postu pro Luxe. Nevěřil, že jde o upřímný pokus vytvořit novou vládu.
Přesvědčovali ho přitom i lidé, jejichž názor měl váhu. „Pořád mi volal Lux a Havel a kardinál Vlk,“ vzpomínal po letech. Ruml nabídku odmítl. Zeman se pak dohodl s Klausem a výsledkem byla opoziční smlouva. Když se Rumla později ptali, zda svého tehdejšího rozhodnutí lituje, připustil: „Do jisté míry ano.“
Leukémie
V září 1998 už Josef Lux neřešil, kdo bude premiérem. Do jeho politického života vstoupilo něco mnohem osobnějšího.
Zhubnout přitom původně chtěl. Za roky v politice přibral kolem dvaceti kilogramů a kvůli bolavé kyčli je začal cíleně shazovat. Váha ale klesala i dál, když už hubnout nechtěl. Podle lidí z jeho okolí si pak postěžoval, že mu není dobře, a zašel na vyšetření do vojenské nemocnice. O dva dny později se dozvěděl výsledek: krevní testy ukázaly chronickou myeloidní leukémii. Nemoc přitom zachytili ještě předtím, než se projevila typickými potížemi
Ve čtvrtek 24. září 1998 svolal mimořádnou tiskovou konferenci. Přišel vyrovnaný, poděkoval novinářům za spolupráci, oznámil, že má leukémii a skládá předsednictví strany i poslaneckého klubu. O nemoci věděl asi deset dní. Na závěr řekl jen „Držte mi palce.“ Jedinou šancí na úplné vyléčení byla transplantace kostní dřeně. Podle zástupce ředitele Ústavu hematologie Petra Turka se dařila v šedesáti až osmdesáti procentech případů.
Hledání dárce
Nejvíc se spoléhalo na Luxovy dva bratry. Sourozenec bývá vhodným dárcem zhruba v jednom případě ze čtyř. Testy ukázaly, že by mohli darovat dřeň jeden druhému, jemu ale ne. Lékaři pak vyšetřili další příbuzné. Nikdo nevyhověl. Registr dárců zavalily telefonáty. Jeho šéfka Eva Ivašková vyprávěla o paní se zlomenou nohou, která nabízela, že si z Liberce vezme taxík.
Do hledání vstoupila i vysoká politika. V říjnu 1998 se Lux z Havlova podnětu sešel v kavárně Slavia s Havlovými a Hillary Clintonovou, která byla v Praze na Fóru 2000. Mluvili o léčbě v USA. Podle Havlova mluvčího Ladislava Špačka jí prezident později napsal dopis, ve kterém Luxe označil za „nejslušnějšího a nejperspektivnějšího českého politika“ a poprosil ji, aby o něj v Americe pečovala.
V lednu 1999 skončilo první kolo hledání v registrech. Lékaři vytipovali přes 1 600 dárců z Evropy a USA. Žádný nevyhovoval. Neúspěchem skončilo i druhé kolo. Pak si všimli, že Luxova kombinace znaků se častěji vyskytuje u Italů. Nemoc mezitím tlumili interferonem, tehdy běžně používaným lékem na tento typ leukémie.
Čtvrtého května se našel muž středního věku z Itálie. Shodoval se v devíti z deseti znaků. Kvůli vyššímu riziku doporučili američtí odborníci provést transplantaci v Seattlu. Dvacátého devátého srpna odletěl Lux s manželkou Věrou a nejstarší dcerou Veronikou na kliniku Freda Hutchinsona. Dalších pět dětí zůstalo doma.
V Seattlu pak manželce popsal, jak sám vidí možné výsledky léčby:
Vidím, že jsou tři možnosti: buď se léčba povede a bude to bezvadné, nebo léčba proběhne a vyplynou z ní nějaká dlouhodobá omezení a následky, anebo se může stát, že to nedopadne dobře.“ Nato se chvíli ztišil a pak říkal: „Víš, co by bylo asi nejhorší? Ta prostřední alternativa.“
Transplantace proběhla 24. září 1999, přesně rok po tiskové konferenci, na níž oznámil svou nemoc. Trvala dvě hodiny a bezprostředně po ní se Lux cítil dobře. Pak se ale dostavily následky chemoterapie, která před transplantací prakticky vyřadila jeho imunitní systém. „Stav bílých krvinek je na nule, má popálená ústa, boláky,“ popisovala jeho dcera Veronika začátkem října. Sedmého října se začaly tvořit nové bílé krvinky. O dvanáct dní později už mohl z nemocnice do ambulantní péče a s rodinou bydlel v apartmánu přímo v nemocničním areálu.
Čistá dřeň
Pátého listopadu napsal ze Seattlu e-mail Pavlu Rybníčkovi. Den předtím probíral s lékaři výsledky prvního vyšetření kostní dřeně po transplantaci. Výsledek vypadal velmi dobře: v nové dřeni nenašli známku typickou pro jeho leukémii. „Musím se s Tebou podělit o naši radost,“ začal. Poděkoval za modlitby i podporu mnoha lidí a připsal: „Jinak je tu doznívající podzim a já se snažím chodit na malé procházky a raduji se z drobností.“
O dva dny později se jeho stav prudce zhoršil. Vrátil se na jednotku intenzivní péče a musel být napojen na dýchací přístroj. Lékaři zjistili virovou infekci a později zápal plic. Pro organismus oslabený transplantací a předchozí léčbou to byla vážná komplikace. Plicní tkáň se postupně zjizvovala a plíce přestávaly fungovat.
Na poslední vizitě lékaři rodině řekli, že už nemohou nic dalšího udělat. Lux byl u toho. „On u toho seděl, vnímal to a přijal s takovým klidem, až jsem to nechápala,“ vzpomínala později Věra.
Zemřel 22. listopadu 1999 v půl páté ráno středoevropského času. U lůžka seděly Věra s Veronikou a manželce ještě stiskl ruku. Bylo mu třiačtyřicet. Jeho asistentka Eva Rolečková pak Radiožurnálu předala jeden z jeho posledních vzkazů: „Nebrečte a usmívejte se!“
Velký stůl
Než v srpnu odletěl do Seattlu, splnil si doma ve Dvořisku u Chocně dvě přání. „Vždycky jsem chtěl velký stůl, kam by se pohodlně vešla celá rodina, a krb,“ řekl tehdy.
Dceři Marii bylo v době otcovy smrti patnáct. Po letech se i ona vydala do politiky. Vedla Orlické Podhůří jako starostka a v roce 2025 se dostala do Poslanecké sněmovny. O otci ale mluví hlavně jako o tatínkovi. „Myslím, že by byl skvělý dědeček,“ říká.
Věra Luxová má dnes osmnáct vnoučat. Rodina, kterou chtěl Josef Lux kdysi posadit k jednomu velkému stolu, se mezitím rozrostla natolik, že by se k němu dnes už nejspíš nevešla.
Zdroje: radiozurnal.rozhlas.cz | respekt.cz | kdu.cz | kdu.cz | sd.usd.cas.cz | euro.cz | ceskenoviny.cz | neovlivni.cz | lidovky.cz | idnes.cz | idnes.cz | idnes.cz | ceskatelevize.cz | kdu.cz | katyd.cirkev.cz | pardubice.rozhlas.cz
