Norsko jim vzalo dvouměsíční dceru. Soud ve Štrasburku vyhráli, Maxine se ale domů nevrátila

Šestadvacátého března 2015 přišli Sara el Moujahid a Andrej Ladický na schůzku s norskou sociální službou Barnevernet. Žili spolu jako partneři v Lillehammeru. Sara, Norka marockého původu narozená v roce 1994, po zápalu mozkových blan ohluchla a nemluví. Andrej, o sedm let starší Slovák, pracoval v hotelu za městem. Sociální pracovníci za nimi chodili krátce po lednovém porodu dcery Maxine. Tentokrát ale podle rodiny na schůzce padlo rozhodnutí, že Maxine domů nepůjde a úřad ji umístí k pěstounům.

Podle úředního rozhodnutí rodiče ani po týdnech pomoci od sociálky nezajistili dítěti bezpečí, odmítli pobyt v rodinném centru a Maxine kvůli nedostatku kontaktu a podnětů od nich začala ve vývoji zaostávat. Adresu pěstounů rodiče nedostali a dceru směli vídat hodinu jednou za čtrnáct dní pod dohledem. Sara přitom Maxine plně kojila. Podle facebookové skupiny, která za rodinu bojovala, každý den mléko odsávala a vylévala, aby ho neztratila a mohla dceru jednou za dva týdny nakojit.

Maxine se domů už nevrátila. Rodiče o necelých sedm let později vyhráli spor s Norskem u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Kdo tehdy sledoval slovenské a české zpravodajství, znal jednoduchou verzi případu: norská sociálka vzala miminko matce, protože neslyší. Titulek Blesku z května 2015 zněl „Sebrali jí dítě, protože ohluchla!“. Dokumenty, které se postupně dostaly až do Štrasburku, vyprávějí trošku komplikovanější příběh.

Barnevernet je souhrnné označení norské sociálně-právní ochrany dětí, kterou vykonávají obce. Norsko přijalo zákon o zanedbaných dětech už v roce 1896 a vládní zpráva z roku 2000 ho označuje za vůbec první zákon o ochraně dětí na světě. Dnešní zákon formuluje úkol služby jednoduše: dítě, které žije v podmínkách ohrožujících jeho zdraví nebo vývoj, má dostat potřebnou pomoc. Většina dětí, kterým služba pomáhá, zůstává doma s rodiči.

Kritiku za hranicemi Norska vyvolaly případy, kdy děti skončily u pěstounů a kontakt s rodiči se snížil na minimum. Evropský soud pro lidská práva do roku 2023 shledal v těchto norských případech porušení práv čtrnáctkrát. V září 2023 posoudil dalších jednadvacet stížností: dvanáct odmítl, v devíti našel porušení práva na rodinný život. V tiskové zprávě soud zároveň zopakoval, jak k takovým případům přistupuje: při rozhodování o odebrání dítěte mají státy široký prostor, přísněji ale soud zkoumá, co následuje potom, například omezení kontaktu.

Norská řízení o dětech se zpravidla vedou za zavřenými dveřmi a jejich rozhodnutí se nezveřejňují. Nejpodrobnější veřejný pohled do nich nabízí rozsudek Evropského soudu, který rozhodnutí norských úřadů a soudů podrobně shrnuje.

Sara pro sociálku nebyla neznámá. Úřad se o ni zajímal už dlouho před porodem, protože sama vyrůstala se sourozenci v rodině, kde výchovu spíš zanedbávali. Maxine se narodila v polovině ledna 2015 v nemocnici v Oslu. Podle rozsudku se při porodu žádné obavy neobjevily. Rodiče si ale dceru odvezli domů o několik dní dřív, než doporučovali lékaři, kteří ji chtěli ještě otestovat na žloutenku. Nemocnice pak kontaktovala sociálku s tím, že Maxine potřebuje léčbu. Rodina ji nechala vyšetřit v Lillehammeru a výsledky byly v pořádku.

Zdravotní sestra, která rodinu navštěvovala každý týden, si všimla, že se dítě nevyvíjí, jak by mělo, a vzala Maxine k lékaři. Ten zaznamenal, že holčička navazuje jen málo očního kontaktu, fyziologickou příčinu nenašel.

Sociálka nabídla rodině pomoc a rodiče ji přijali. Pak začaly pravidelné návštěvy, podle rodičů i v noci. Jednou Sara pracovnicím neotevřela, protože neslyšela zvonek. Podle europoslance Tomáše Zdechovského, který případ popsal na základě informací od rodiny, zavolali Andrejovi a počkali, až se kolem jedenácté večer vrátí z práce. Při návštěvě na přelomu ledna a února pracovníci péči vyhodnotili jako dostačující, znepokojovalo je ale, jak málo rodiče s dcerou komunikují.

Následovala pomoc s krmením, kojením, spánkem a denním režimem. Z rozhodnutí o odebrání vyplývá, že rodiče i potom nechávali dítě samotné na přebalovacím pultu nebo na gauči. Úřad se obával i toho, že Sara neuslyší dceru plakat. Rodina vysvětlovala, že k tomu má speciální přístroje. Sara nosila zařízení, které jí vibrací hlásilo, že dcera pláče. Úřad v rozhodnutí zaznamenal, že ho Andrej vypnul, proč a na jak dlouho, ale rozsudek neuvádí. Sociálka to uvedla jako jeden z příkladů, že rodiče dceři nezajistili bezpečí. Plačící Maxine podle spisu Andrej spíše odbýval. Rodiče úřadům slibovali, že jim s péčí pomůže Andrejova matka ze Slovenska, přesvědčit je tím ale nedokázali. Pobyt v rodinném centru, kde by rodičům s péčí pomáhali, rodina odmítla.

Sluch se řešil i u soudu. Soud, který v listopadu 2017 rozhodl o dlouhodobé péči státu, konstatoval, že se Sara k dceři pod dohledem nechovala jinak než bez něj a že její sluchová vada na péči o dítě neměla zvláštní vliv. Stejně to viděla soudní znalkyně. Hluchota, která se v médiích stala jedním ze symbolů případu, tedy podle soudu z roku 2017 za problémy v péči o Maxine nemohla, přestože úřady v prvních týdnech znepokojovala.

Na Slovensku se mezitím mluvilo o jiných důvodech. „Můj syn, otec Maxine, byl pro ně nebezpečný cizinec,“ řekla Blesku Janka Ladická, babička Maxine. Web Slobodný výber vypočítával, že úřadům vadilo, jak se miminko v kočárku zvědavě rozhlíží po cizích lidech, jak při mytí obličeje odvrací hlavu od otce a že matka používá moc mýdla. V rozsudku, který norská rozhodnutí shrnuje, nic takového není. U soudu v roce 2017 rodiče předložili i posudek od znalce, kterého si sami přizvali. Norská komise pro dětské znalce v něm našla tak vážné nedostatky, že mohl případ objasnit jen omezeně.

Březnové odebrání bylo urgentní opatření. O tom, jestli Maxine zůstane v péči státu dlouhodobě, musely teprve rozhodnout další instance, a rodiče se bránili od prvních dnů. Krajská rada pro sociální věci, zvláštní orgán, který v Norsku o nuceném odebrání dětí rozhoduje jako první, urgentní umístění potvrdila už po pěti dnech. Rodiče se obrátili na okresní soud, ten ale v červnu 2015 dal za pravdu sociálce. Odvolací soud v říjnu jejich další odvolání nepřipustil. Sociálka mezitím, už v květnu, podala návrh, aby Maxine převzal do péče stát trvale. Od prvních měsíců tlačila na co nejméně setkání. U okresního soudu v létě 2015 navrhovala, aby matka dceru vídala jen jednou měsíčně a otec vůbec. V listopadu kontakty sama snížila na hodinu jednou za šest týdnů.

Pak rodiče dvakrát uspěli. Ani jednou to ale neznamenalo, že si odvezou dceru domů. V březnu 2016 krajská rada rozhodla, že stát Maxine do trvalé péče nepřevezme. Sociálka s tím nesouhlasila a věc poslala k okresnímu soudu. Ten v září dal rodičům znovu za pravdu. Dcera se jim ale nevrátila, protože soud už v červnu pozastavil výkon rozhodnutí rady a Maxine do konce sporu zůstávala u pěstounů. V listopadu pak odvolací soud celý rozsudek zrušil, protože jeden ze soudců byl podjatý. Řízení začalo znovu. Blesk o tom později psal tak, jako by sociálka odmítla dítě vrátit navzdory rozhodnutí soudů.

Nové řízení u jiného okresního soudu v říjnu 2017 trvalo pět dní a soud vyslechl dvacet svědků. V listopadu rozhodl o dlouhodobé péči státu. Maxine podle rozsudku při umístění zaostávala v motorickém vývoji a po setkáních s rodiči mívala nepříznivé reakce, které soud z velké části přičítal jejich chování. „Je to zranitelné dítě, které potřebuje klid a předvídatelnost,“ stojí v rozsudku. Setkání omezil na tři ročně, každé na hodinu. Dohled nad nimi odůvodnil tím, že rodiče dceru při setkáních nedokážou ušetřit stresu a že jsou, hlavně otec, vůči sociálce velmi nepřátelští.

Rodiče se chtěli odvolat, jenže v norských řízeních o sociálně-právní ochraně dětí to nejde automaticky. K odvolacímu soudu se případ dostane jen s jeho svolením a zákon ho dovoluje dát jen výjimečně, například když má rozsudek okresního soudu vážné nedostatky. Důvodem je ohled na děti: spor, který už důkladně posoudila rada i okresní soud, se má uzavřít co nejrychleji. Odvolací soud v březnu 2018 svolení nedal. Podle norské praxe přitom nemusí rozepisovat proč, stačí konstatovat, že podmínky splněné nejsou, a důvody se neobjevují ani ve štrasburském rozsudku. V červnu stejně dopadla stížnost u Nejvyššího soudu. „Volal mi syn, že najvyšší súd sa nami odmietol zaoberať,“ řekla tehdy babička pro novináře.

V Norsku už rodině nezbývala žádná cesta. V září 2018 proto podali stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Podepsali ji Andrej se Sarou za sebe i za Maxine a jako čtvrtá také babička.

Hlasem rodiny byla v té době už několik let Janka Ladická. Andrej sám s médii od začátku skoro nemluvil. „Od môjho právnika som dostal radu, aby som sa pre médiá nevyjadroval, lebo by som si pri súdnom pojednávaní mohol pohoršiť, a to nechcem,“ řekl v květnu 2015. Jeho matka naopak zvolila veřejnost jako jednu ze zbraní. Psala norskému králi. Slovenského prezidenta Andreje Kisku žádala, aby se za vnučku postavil při návštěvě Norska, a když to neudělal, přišla s manželem v září 2018 protestovat při jeho návštěvě Piešťan. Na Facebooku za rodinu bojovala skupina Vráťte Maxine rodičom. Zastal se jí český europoslanec Tomáš Zdechovský a slovenská vládní zmocněnkyně slíbila, že Slovensko ve Štrasburku zasáhne na její straně, což se také stalo.

Babičku trápilo, co o rodině četla v internetových diskusích. „Neustále čtu, že se v té rodině určitě muselo něco stát, jinak by dítě sociálka neodebrala,“ svěřila se Blesku se slzami v očích. „Přísahám na svou čest, že můj syn a snacha malé nikdy neublížili.“

Většinu stížností Štrasburk odmítne, aniž by se na cokoli zeptal žalovaného státu. Podle českého vládního zmocněnce jde asi o devět z deseti. Stížnost Ladických ale soud v červnu 2019 poslal norské vládě k vyjádření, spolu s patnácti dalšími norskými případy včetně Michalákové. „Stále je šance k návratu dítěte. Já věřím, že se Norsko probudí a přizná si, že to, co se děje, je nemorální,“ řekla tehdy babička. Na rozsudek pak rodina čekala další dva a půl roku. Maxine mezitím vídala rodiče třikrát do roka na hodinu.

Štrasburk rozhodl 20. ledna 2022, ve stejný den jako v případu Evy Michalákové. Češka prohrála, Ladičtí vyhráli. „Od radosti som kričala. Takmer som skolabovala,“ popsala Janka Ladická chvíli, kdy si zprávu přečetla. Portál Noviny.sk v ten den titulkem slíbil, že rodina dceru dostane zpátky, přestože rozsudek o návratu dítěte neříká nic.

Soud přitom rodině nedal za pravdu ve všem. Důvody, kvůli kterým norský soud svěřil Maxine do péče státu, označil za „relevantní a, posuzováno samostatně, dostatečné“.

Výhrady měl k dalšímu postupu norských úřadů, především k tomu, jak málo se rodiče s dcerou směli vídat. Připomněl, že hodinu jednou za čtrnáct dní jim přidělili už dva a půl měsíce po porodu, dlouho předtím, než o péči kdokoli definitivně rozhodl. Tak přísné omezení kontaktu podle Štrasburku obvykle nejde dohromady s cílem, ke kterému má péče státu směřovat, aby se rodina mohla jednou znovu sejít. Norský soud v roce 2017 počítal jen s tím, že setkání udrží vztah s rodiči natolik, aby Maxine nebránila přilnout k pěstounům, „namísto aby zkoumal, zda by k odvrácení trvalosti, kterou předpokládal, mohlo přispět nějaké jiné uspořádání“.

Rodiče dostali společně odškodné 25 000 eur, Maxine jen konstatování, že její práva byla porušena. Babiččinu vlastní stížnost soud odmítl, protože se nikdy neúčastnila norských řízení. „Žiadna koruna, žiadne euro nám nenahradí to, čo oni zničili,“ řekla.

Rozsudek ale nepřetočil čas. Maxine bylo sedm let a téměř celý život znala jiný domov. Dva měsíce po verdiktu rodiče požádali o nové posouzení kontaktů. Norská rada ustanovila znalce a v listopadu 2023 rozhodla, že se s dcerou nemají stýkat vůbec. Proč, zpráva norské vlády pro Radu Evropy neuvádí. Rodiče se obrátili na okresní soud. V červnu 2024 se se sociální službou prostřednictvím právníků dohodli, že řízení přeruší. Kontakty zatím nebudou, obě strany ale měly pracovat na jejich obnovení.

V červnu 2025 Sara požádala, aby soud v řízení pokračoval. Andrej se podle stejného dokumentu od té doby aktivně řízení neúčastní. Rada Evropy, která hlídá, jak státy rozsudky ze Štrasburku plní, případ Ladických k červenci 2025 stále neuzavřela. Vede ho pod zesíleným dohledem, stejně jako dva další norské případy odebraných dětí. Většinu podobných případů už uzavřela.

Rodina, která ještě před několika lety hledala podporu médií, politiků i veřejnosti, mezitím z veřejného prostoru prakticky zmizela. Facebooková skupina, přes kterou se případ roky šířil, už není dostupná. Portál Noviny.sk v den rozsudku v roce 2022 napsal, že rodiče mají zakázáno případ komentovat a mají zařídit smazání reportáží. Ve veřejných úředních dokumentech se takový zákaz neobjevuje. Není proto možné ověřit, zda šlo o omezení související s některým řízením, doporučení právníků nebo něco jiného. O dnešním životě jedenáctileté Maxine veřejné dokumenty neříkají nic.

Když norské úřady Maxine od rodičů odvezly, bylo jí deset týdnů. Když Evropský soud rozhodl, že Norsko porušilo právo její rodiny na rodinný život, bylo jí sedm. Letos v lednu jí bylo jedenáct.

Zdroje: hudoc.echr.coe.int | laweuro.com | hudoc.echr.coe.int | rm.coe.int | bufdir.no | regjeringen.no | lovdata.no | dennikn.sk | dennikn.sk | irozhlas.cz | blesk.cz | blesk.cz | blesk.cz | parlamentnilisty.cz | sme.sk | topky.sk | slobodnyvyber.sk | noviny.sk