Článek
Bylo 18. května 2011. Do bytu Evy a Josefa Michalákových v norském Drammenu přišli pracovníci Barnevernetu. Odvedli si jejich syny, pětiletého Denise a dvouletého Davida.
Podnět k zásahu nepřišel od sousedů ani od policie, ale ze školky. Učitelky konkrétně upozornily na podezření, že chlapce sexuálně zneužívá otec Josef, k tomu se přidalo i podezření na fyzické násilí v rodině. Zásah přišel s odstupem asi měsíce a půl. V květnu 2011 byla podána dvě trestní oznámení, prověřováni byli oba rodiče, obě ale v roce 2013 skončila stejně, policie je odložila bez obvinění.
Michaláková v rozhovorech později popisovala, že tomu nechtěla uvěřit. Byla přesvědčená, že jde o nedorozumění, které se vysvětlí a chlapci se vrátí domů.
Chlapci byli umístěni do přechodné pěstounské péče a rodiče doufali, že policejní vyšetřování situaci vyjasní. Jenže čas začal pracovat proti nim. Od února 2012 navíc Denis a David vyrůstali každý v jiné pěstounské rodině. Norský vrchní soud přitom v rozsudku z roku 2013 uvedl, že matka má do budoucna potenciál si s dětmi vztah vybudovat, musela by se ale přestat soustředit na sebe a začít se soustředit na ně. To se jí podle pozdějších rozsudků nikdy nepodařilo.
Dva rozsudky, dva různé příběhy
Kauza se v Česku vyprávěla prakticky z jednoho úhlu, z pohledu matky, protože Barnevernet o konkrétních dětech mlčel ze zákona. Norské soudy, jejichž rozsudky Michaláková nikdy sama nezveřejnila, líčily situaci jinak.
Starší Denis vypovídal o násilí v rodině, nejdřív učitelce, později pěstounce a psychologovi. Podle posudku u něj násilí a zanedbávání v rodině vedlo k posttraumatické stresové poruše, ze které se měl teprve postupně zotavovat ve stabilním prostředí. Mladší David podle soudu také odmítal kontakt s rodiči a chtěl zůstat u pěstounů, kde se necítil ohrožený.
Soud, který v roce 2016 Evu definitivně zbavil rodičovských práv, uvedl, že sexuální zneužívání nelze s jistotou potvrdit, protože se chlapec svěřil jen dvěma dospělým a nikdy přímo policii. Fyzické týrání ale za prokázané považoval. Školka doložila fotografie, na kterých je Denis viditelně pohmožděný, a u obou bratrů byla v době odebrání zaznamenána krev ve stolici. Michaláková ji vysvětlovala zažívacím onemocněním, soud jí ale nevěřil.
Odvolací instance pak v roce 2016 formulovala rozdíl, který se do české veřejné debaty téměř nedostal. Napsala, že nevěří tomu, že by chlapce týrala přímo matka, spíš že je dostatečně nechránila před chováním otce.
Norský soud přitom nevykresloval Michalákovou jen jako matku, která se o děti neumí postarat. Všímal si i toho, co dělala medializace se samotnými dětmi. Starší Denis si podle rozsudku matčiny články o sobě četl na internetu a podle psychologických posudků ho to traumatizovalo. Podle rozsudku matka zveřejňovala citlivé informace o jeho stavu dokonce v době, kdy byl hospitalizovaný na psychiatrické klinice. Denis podle rozsudku říkal, že kvůli tomu matce přestal věřit. Z českého pohledu pomáhala veřejnost udržet případ při životě. Z pohledu norských soudů se stejná věc postupně měnila v další argument, proč kontakt neobnovit.
Pak promluvil otec
Manžel Josef byl v celé kauze do té doby skoro neviditelný, sám byl navíc na začátku kauzy jedním z podezřelých. Sluchově postižený zedník, který si příležitostně přivydělával jako rybář a fotograf na volné noze, žil v Norsku už přes třicet let a bydlel jen asi dvacet kilometrů od chlapců, s Denisem se prý běžně vídal.
Na jednání soudu v květnu 2016 vypověděl, že Michaláková děti bila a přemlouvala ho, aby to úřadům zatajil. Podle svých slov „tři roky, kdy syny vychovával sám, bylo všechno v pořádku“ a problémy nastaly, až „když se maminka vrátila po práci domů.“ O Denisovi řekl: „Nemá rád maminku, bojí se jí.“
Eva jeho výpověď odmítla. Přiznala jen ojedinělý pohlavek, žádné systematické násilí. Soud dal za pravdu Josefovi, který s umístěním obou synů do pěstounské péče souhlasil. Manželství o něco později skončilo rozvodem.
Do případu vstoupil i prezident
Do roku 2014 se o případu v Česku prakticky nevědělo. Pak ho zachytila česká média a případ se změnil v politickou kauzu. Za Michalákovou se postupně postavili poslanci, europoslanci i Sobotkova vláda. Nejdál zašel prezident Miloš Zeman, který norskou sociálku v rozhovoru pro Blesk v lednu 2016 označil za gangstery: „Je to nejodpornější gangsterský čin a já se ptám, co jiného to je, než gangsterismus svého druhu?“ O rok dřív v televizním pořadu S prezidentem v Lánech přirovnal Barnevernet k nacistickému programu Lebensborn.
Zkušenosti s Barnevernetem mají i obyvatelé ostatních států, zde proti jeho postupům protestují obyvatelé bulharské Sofie v roce 2019.
Ke kauze se přidal i bývalý hokejový brankář a olympijský vítěz Dominik Hašek. Stanul v čele petičního výboru za návrat dětí a v roce 2019 veřejně nabídl, že tomu, kdo pomůže syny z Norska vrátit, věnuje svou zlatou medaili z olympiády v Naganu.
Norská strana medializaci případu zařadila přímo do soudního spisu jako jeden z argumentů proti navrácení dětí. Podle spisu Denis sám požádal, aby matka přestala zveřejňovat informace o jejich životě na internetu.
Méně než týden za čtrnáct let
Michaláková viděla Denise naposledy v dubnu 2014, Davida naposledy v srpnu 2015. Celkový čas, který s oběma dětmi strávila od jejich odebrání, se dá spočítat na méně než jeden týden dohromady.
Ani před posledními setkáními přitom nešlo o běžný kontakt matky s dětmi. Úřady jí dlouhou dobu povolovaly schůzky nanejvýš na dvě hodiny dvakrát do roka, tedy jednou za půl roku, a setkání probíhala pod dohledem. V určité době měla s dětmi mluvit norsky. Později se kontakt ještě zmenšoval. Starší Denis podle norských úřadů reagoval na schůzky špatně a na jaře 2015 už Michaláková viděla pouze mladšího Davida. V té době se zároveň začalo mluvit o adopci mladšího syna. Česká strana proti ní protestovala a norský soud ji nakonec nepovolil. Bratři ale dál zůstali každý v jiné rodině a kontakt s matkou postupně zmizel úplně.
V lednu 2015 přišel od Barnevernetu návrh zkrátit schůzky se starším synem na patnáct minut. O zkrácení požádal sám Denis. Michaláková odmítla vydat synům norské cestovní pasy a odmítla spolupracovat s podmínkami úřadu. Na podzim 2015 ji proto Barnevernet zbavil rodičovské zodpovědnosti za oba chlapce, otci ji ponechal.
Michaláková v roce 2021 žila na severu Norska poblíž Bodø s přítelem a jeho dcerou a pracovala jako asistentka v tamní mateřské škole, kde se starala o cizí děti do šesti let, včetně dětí s autismem, ADHD nebo diabetem. Sama tehdy řekla, že je to „paradox“, vzhledem k tomu, že jí vlastní děti norské úřady odmítají vydat. Popisovala i to, co všechno z chlapeckých let synů propásla, jejich první školní den, domácí úkoly, společné výlety. Zároveň už připouštěla, že je nemůže jednoduše vytrhnout z prostředí, kde roky vyrůstali, a že by případný návrat kontaktu musel být postupný.
Český rozsudek, který nic nezměnil
Hodonínský okresní soud se kauzou zabýval opakovaně, protože Michaláková se domáhala vrácení synů i přes českou justici. V lednu 2021 nový soudce rozhodl a svěřil děti do její péče. Byl to výsledek bez reálného dopadu, chlapci žili v norských pěstounských rodinách a norská rozhodnutí byla pro Česko stejně nezávazná, jako byla ta česká pro Norsko.
Michaláková se mezitím obrátila i na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Stížnost podala v polovině roku 2017, zhruba rok poté, co ji norský soud definitivně zbavil rodičovských práv k oběma synům.
Nešla tam přitom v době, kdy by Evropský soud norský systém bezvýhradně podporoval. Právě naopak, v několika jiných případech už Norsko prohrálo kvůli příliš tvrdému omezení kontaktu biologických rodičů s dětmi a rozsudky vedly k přehodnocování norské praxe. V roce 2019 byl za přelomový označován případ Strand Lobben, v němž Velký senát shledal porušení práva na rodinný život. Pro Michalákovou to vypadalo jako nadějný signál. Její případ ale skončil jinak. Štrasburk přijal argumenty norských soudů, že v konkrétní situaci převážil zájem chlapců, a přihlédl i k jejich postoji a k medializaci soukromých informací. Rozsudek navíc nemohl nařídit, aby byly děti matce vráceny, mohl pouze posoudit, zda Norsko porušilo její práva podle Evropské úmluvy.
Dvacátého ledna 2022 vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek. Rozhodl jednomyslně, že Norsko neporušilo právo na rodinný život, a zásah Barnevernetu označil za nezbytný. Konstatoval také, že Michaláková neměla právo podat stížnost jménem dětí, protože mezi ní a syny existoval střet zájmů, takže chlapci u soudu neměli vlastního zástupce.
Advokátka Dora Boková rozhodnutí označila za překvapivé a odporující dosavadní judikatuře soudu: „Rozhodnutí v případě Michalákových je pro nás překvapivé, protože z našeho pohledu odporuje předchozí judikatuře soudu.“ Odvolání k Velkému senátu bylo v květnu 2022 zamítnuto, rozsudek nabyl právní moci a Fialova vláda kauzu prohlásila za uzavřenou.
Synové dospěli
Denis, narozený v roce 2005, je dnes dospělý muž. Žije někde v Norsku, možná stále u pěstounů, možná už sám. David, narozený v roce 2008, žije v jiné pěstounské rodině. Bratři vyrůstají odděleně od roku 2012 a jestli se vůbec vídají, není veřejně známo.
Michaláková v roce 2021 na sociálních sítích při synových narozeninách napsala, že neví, jak se jim daří, ani jestli spolu bratři vůbec komunikují.
O jejich vztahu s matkou už dnes nerozhoduje žádný soud. Denis je dospělý, a tak to, jestli si spolu ještě někdy promluví, není otázka pro Barnevernet, pro českou vládu ani pro Štrasburk.
Zdroje: irozhlas.cz – Kauza Michaláková přehledně, irozhlas.cz – Michaláková prohrála letitý spor o děti, hudoc.echr.coe.int – rozsudek E.M. and Others v. Norway, seznamzpravy.cz, denik.cz, hodoninsky.denik.cz, novinky.cz – Zeman: Barnevernet jsou gangsteři, blesk.cz – Eva Michaláková vs. Barnevernet, aktualne.cz – Před deseti lety jí norské úřady odebraly děti
