Vlasta Chramostová: StB jí nabízela byt, role i cesty. Podepsala. Smrt syna brala jako boží trest

Sešli se s ní 13. listopadu 1957, právě v den, kdy zemřel prezident Antonín Zápotocký. Vlasta Chramostová už jednou nabídku StB odmítla. V roce 1954 na ni naléhali, aby se rozešla s manželem Bohumilem Pavlincem, a za spolupráci jí slibovali víc rolí, natáčení, cesty do zahraničí a bydlení. Pavlinec byl přesvědčený komunista a po válce se stal ředitelem brněnského rozhlasu. Vzali se v roce 1950, ve stejném roce, kdy Chramostová odešla za angažmá do Prahy, takže spolu od začátku žili odděleně, on v Brně, ona na jevišti Vinohrad. Během politických procesů na začátku padesátých let ho ale vlastní strana odstavila a skončil v dolech na Ostravsku. Chramostová v pamětech píše, že jí bylo doporučeno se rozejít, protože měla doma muže, který se ze dne na den stal nepřítelem strany, a dokud u něj zůstávala, byla pro StB obtížně využitelná i zaměstnatelná. Rozejít se odmítla, rozvedli se až později kvůli penězům a neshodám o tom, jak dál politicky žít.

O tři roky později už byla ve vztahu se sochařem Konrádem Babrajem, opět na dálku mezi Brnem a Prahou, a její kariéra stoupala. Babraj byl v té době uznávaný figuralista, tvořil pomníky a sousoší v duchu socialistického realismu, mimo jiné památník Rudé armády ve Žďáru nad Sázavou.

Tajní přišli znovu, tentokrát bez podmínky rozchodu, jen s příslibem udržení životní úrovně. Chramostová ve svých pamětech píše, že smrt Zápotockého pro ni nebyla bez významu, bála se, že s prezidentem přišla o jakéhosi ochránce, kterého v něm viděla od úspěchu filmu Rudá záře nad Kladnem, natočeného podle jeho knižní předlohy, kde hrála Zápotockou. Osobně se s ním neznala, šlo o pocit symbolické záštity, ne o skutečný vztah. Tentokrát vázací akt podepsala. Sama si o té chvíli později napsala:

Narodila se 17. listopadu 1926 v Brně. Matka psala do brněnských Lidových novin, otec pocházel ze Skryjí, vesnice, kterou později smetla stavba dukovanské elektrárny. Byl elektroinženýr a divadelní fanatik, chodil na opery s partiturou v ruce, kterou si předtím sám přehrál na klavír, a doma to nikdo nesměl brát na lehkou váhu, i když si malá Vlasta jednou neodpustila poznámku, že nechápe, proč lidé na jevišti zpívají, když se v životě nezpívá. Dědeček ve Skryjích postavil školu a sám v ní učil, přítelil se s otcem básníka Vítězslava Nezvala.

Po reálném gymnáziu nastoupila k otcově radosti na brněnskou konzervatoř, přál si mít z jednoho dítěte umělce a z druhého vědce, u syna Oldřicha, který se později stal odborníkem na spektroskopii, se mu to splnilo taky. Studovat stihla jen dva roky. Němci za okupace konzervatoř zavřeli a Chramostovou nasadili do letecké fabriky třicet kilometrů od Brna jako zámečnici. Bez školy a bez jeviště se dala dohromady s pár spolužáky z konzervatoře a objížděli byty českých vlastenců s recitacemi Seiferta, Hory a Halase. Získala tak první zkušenost s bytovým divadlem, ke kterému se o desítky let později vrátila.

Ve filmu debutovala v roce 1949 v budovatelském dramatu Veliká příležitost, o rok později dostala roli odbojářky Růženy Kubínové ve Fričově Pasti a za ni Národní cenu za herecký výkon. Ve stejném roce, 1950, natrvalo odešla z Brna do Prahy a získala angažmá v Divadle na Vinohradech, kde zůstala dvacet let a patřila k nejobsazovanějším herečkám. Hrála Roxanu, Marii Stuartovnu, Annu Kareninu, Čarokrásnou ševcovou, později i v Dalskabátech, které jí roli na tělo napsal František Drda.

V roce 1959 se stala matkou. Syna Konráda měla se sochařem Konrádem Babrajem, se kterým se nikdy nevzali, on zůstal v Brně, kde měl ateliér a rozjetou kariéru. Kariéra mezitím dál stoupala. Peníze za spolupráci od StB nikdy nedostala, nikoho neudala a při schůzkách se snažila působit zmateně a nevytěžitelně. Tajní ji nakonec skutečně za příliš použitelnou nepovažovali. Když v roce 1962 vstoupila do KSČ s představou, že ji může změnit zevnitř, kontakty ustaly úplně a spis šel do archívu.

V květnu 1963 jela s malým Konrádem za maminkou do Brna, chtěla ji povzbudit po smrti otce, prvním z šesti úmrtí, která rodinu zasáhla během osmi měsíců. Řídila sama. Slunce ji na chvíli oslnilo, auto sjelo do díry na silnici a havarovalo. Ona měla vážná zranění, hrozilo jí ochrnutí od pasu dolů, syn nehodu nepřežil. Byly mu necelé čtyři roky.

Babraj ji jako řidičku vozu obvinil ze smrti jejich dítěte a rozešel se s ní. Chramostová tehdy poprvé skončila na psychiatrii. Právě tam se jí po bok postavil Stanislav Milota, jejichž vztah popsala takto: „Když se člověk topí v rozbouřené řece, nekádruje ruku, která ho chytá. Neptá se na společenské postavení, ani kolik vydělává. Ale ví to nejdůležitější. A pro to nejdůležitější jsme spolu třicet tři let.“

Další dítě už nikdy neměla. Ve svých pamětech si tuhle nehodu spojila s podpisem z roku 1957: „Potrestal mě Pán Bůh. Tak jsem to pochopila.“ Přesvědčení, že jde o trest, který musí dalším životem odčinit, ji provázelo desítky let.

Okupace v srpnu 1968 ji zastihla uprostřed natáčení. S kamerou ležela na břiše u Muzea a u rozhlasu, kde se střílelo a jezdily tanky. Dělala Milotovi asistenta, ten jeho se totiž zhroutil už ráno. Kameraman Stanislav Milota měl za sebou Spalovače mrtvol, svůj poslední český hraný celovečerní film. Po natáčení okupace a pohřbu Jana Palacha ho z Barrandova vyhodili, kameru ale neodložil.

Následně Chramostová z Vinohradského divadla odešla na protest proti odvolání ředitele Františka Pavlíčka, ještě chvíli hrála v Divadle za branou. Naposledy oficiálně vystoupila v roce 1973 v Chebu, v Brechtově Matce Kuráži, než ji definitivně odstřihli. StB na ni tou dobou otevřela nový svazek pod jménem Herečka.

Bez jeviště hrála dál v soukromých bytech. S dramatikem Pavlem Kohoutem a hercem Pavlem Landovským uváděli Macbetha, Seifertovy Všechny krásy světa i Pavlíčkovo monodrama Dávno, dávno již tomu o Boženě Němcové. Poslední inscenaci v roce 1980 natočil Milota přímo v jejich bytě. Filmové kotouče se pak přes Jiřinu Šiklovou dostaly do Vídně k Pavlu Kohoutovi, který tam po vynuceném exilu žil a díky svým kontaktům prosadil jejich uvedení v rakouské ORF. Ta záznam v roce 1983 odvysílala, ale některé pasáže kritické k rakouskému císařství ještě sama vystřihla.

V lednu 1977 patřila mezi první signatáře Charty 77. Posílala balíčky vězněným kolegům, mezi nimi Václavu Havlovi a Jiřímu Dienstbierovi, které si pro účely návštěv nechala oficiálně zapsat jako příbuzné. Za účast na palachiádě ji na jaře 1989 soud odsoudil na tři měsíce podmíněně.

V roce 1992 se po téměř dvaceti letech vrátila na profesionální jeviště. V Národním divadle hrála Anežku Přemyslovnu ve Falkenštejnovi. V červnu podepsala pracovní smlouvu. Podle jejího vyprávění hned následující den vyšlo její jméno v Cibulkových seznamech, mezi bývalými spolupracovníky StB.

Pro veřejnost, která ji tou dobou brala jako symbol odporu proti režimu, to byl šok. Cibulkovy seznamy vzbudily obrovský rozruch, vedle Chramostové na nich figurovala i jména kardinála Tomáška nebo hudebníka Jima Čerta, lidí, na které se do té doby hledělo jako na mravní autority. Chramostová tehdy napsala nikdy neodeslaný dopis přítelkyni Jiřině Šiklové, ve kterém přiznala, že ji to připravuje o čest a že se z toho probouzí stejně těžce, jako když přišla o syna a o divadlo. Spolupráci nepopřela, o pár let později ji sama podrobně popsala i s dokumentací náborového procesu.

Ne každý jí odpustil. Po zveřejnění seznamů s ní spisovatelka Tereza Boučková, se kterou spolu kdysi hrály v bytovém divadle, přerušila přátelství na třicet let, i když jí předtím sama pomáhala podepsat Chartu 77. Zkouškou prošlo i její přátelství s otcem Terezy Boučkové, dramatikem Pavlem Kohoutem. V polovině devadesátých let, kdy si nechala oficiálně otevřít svazky a rekonstruovala vlastní minulost, Kohout prohlásil, že byla stejně jako on v mládí poblázněná myšlenkou komunismu, s čímž Chramostová zásadně nesouhlasila, sama trvala na tom, že v komunismus nikdy nevěřila, jen podlehla tlaku a lákadlům. Skoro deset let kvůli tomu spolu nemluvili.

Tehdy se opět zhroutila. Manželovi doma na čtvrtku papíru tučným písmem napsala vzkaz: „Fízlové mě dostali a lidi opustili. Už nemůžu a nechci!“ Z okna bytu v pátém patře ale nakonec neskočila. Skončila znovu na psychiatrii, a nebylo to naposledy.

O pár let později, v roli paní Frolové v Pirandellově hře Je to tak, chcete-li, přišla další krize. Znovu skončila v léčebně na čtyři měsíce. V den představení vždy vysazovala léky, nechala se převézt do divadla, odehrála inscenaci a vrátila se zpátky.

Kariéru uzavřela symbolicky rolemi Babičky. V jednaosmdesáti letech se v Národním divadle rozloučila s angažmá titulní rolí Babičky podle Boženy Němcové. O rok později hrála Babičku také ve světové premiéře Havlova Odcházení v Divadle Archa. Naposledy se na filmovém plátně objevila v roce 2011, opět jako babička ve filmové verzi Odcházení.

Stanislav Milota zemřel 18. února 2019 po těžké nemoci, bylo mu 85 let. Chramostová mu na poslední rozloučení přinesla 57 rudých růží, jednu za každý rok, který spolu prožili. Sama ho přežila jen o necelých osm měsíců. Zemřela 6. října 2019 ve věku 92 let. Poslední rozloučení s ní se konalo na jevišti Národního divadla se státními poctami a na závěr ji vyprovodil dlouhý potlesk.

Někteří jí podpis spolupráce s StB nikdy neodpustili, jiní v ní viděli především ženu, která později za odpor proti režimu zaplatila zákazem hraní a lety šikany. Chramostová svou minulost nezapírala a sama ji podrobně popsala. O vlastním životě pak říkala: „Měla jsem tři životy. Herecký, disidentský a život po návratu. Všechny byly bohaté a složité.“

Zdroje: respekt.cz | dvojka.rozhlas.cz | filmovyprehled.cz | narodni-divadlo.cz | ct24.ceskatelevize.cz | Zuzana Maléřová: Ghetto vyvolenců | Vlasta Chramostová: Byl to můj osud (Academia, 2018)