Článek
Šestnáctiletá Jana Brejchová zvoní před domem na Střížkově. V okně v prvním patře vidí sourozence, mávají na ni, nikdo ale nejde otevřít. Ukazuje jim na dveře. Čeká. Po chvíli se objeví bratr Jára a nese papundeklový kufr. „To ti posílá máma,“ řekne. „Vzkazuje, že to řekla jasně, že když jsi odešla, nemáš se vracet.“
V kufru je pár obnošených věcí po sestře Blance a hlavičky sourozenců vystříhané z rodinných fotek. „Nějak jsme se s Járou objali,“ vzpomínala Brejchová po letech. Do bytu už se nevrátila. První noc spala na zemi v kuchyni u ženy, kterou poznala při natáčení. Jmenovala se Věra Ženíšková. Jana jí říkala Žanynko a zůstala jí nablízku dalších téměř čtyřicet let.
Doma byla ta spolehlivá
Do rodiny Brejchových se narodilo osm dětí, dospělosti se dožilo šest. Bydleli ve dvoupokojovém bytě na okraji Prahy. Otec Josef Brejcha byl řidič a rozvážel v noci mléko cisternou, matka Miroslava zůstávala doma s dětmi. Peněz nebylo nazbyt, děti byly často hladové. Sama Brejchová to popisuje takto:
Byli jsme často hladoví jak vlčata, snědli bychom cokoliv, i ropuchu. Mým nejmilovanějším jídlem byl chleba s hořčicí. Když se koupil bochník chleba, kdo si co urval, to měl. Proto dnes tak rychle jím. Protože ti, kteří byli nejrychleji najedení, dostali porci brambor navíc. Maso nebylo, jen ve svátek. Ale bylo to i k něčemu dobré, když mě matka vyhodila z domova, uměla jsem se o sebe postarat.
Nejstarší sestra Blanka, o čtyři roky starší, byla dobrodruh. Jednou utekla na celý měsíc k dědečkovi, bylo po ní vyhlášeno celostátní pátrání a ona roznášela v hospodě pivo a prohlašovala, že má prázdniny. Otec ji nakonec přivezl zpátky, když to celé prasklo. Matka na její kuráž přesto nedala dopustit.
Jana byla jiná. Když se něco semlelo, často to odnesla ona, i když nápad nebyl její. Blanka přitom uměla udělat divadlo i z mytí nádobí. Před příchodem matky padala na zem s výkřikem „Umírám!“ Jana nad ní vyděšeně plakala a prosila ji, ať už to nedělá. Nádobí pak umyla a utřela sama. Příště se scéna opakovala.
Jana ale na Blanku nedala dopustit a považovala ji za hrdinku, sama přitom doma fungovala spíš jako otloukánek. O mnoho let později, když se Janě narodila vymodlená dcera Tereza a Jana chtěla brzy zpátky do práce, tak dceru svěřila právě Blance. „Máma chtěla dál pracovat, blížilo se natáčení Farářova konce. Paní na hlídání se mámě nelíbily, tak přišla na nápad dát mě ke své starší sestře Blance. A tak jsem dostala do života druhou mámu, v jejíž rodině jsem vyrůstala do sedmi let,“ napsala později Tereza.
Tereza Brodská - dcera Jany Brejchové a Vlastimila Brodského
Ale zpátky k dětství Jany. Rodiče se časem rozešli, každý měl jiný život a jiného partnera, a doma tak bylo ještě méně dospělých. Blanka už byla vdaná a bydlela jinde. Jana vodila mladší děti do školky a družiny, uklízela, vařila. Když šla ven, často tlačila kočár a další dítě vedla za ruku. Sama ještě nebyla dospělá, doma se s ní ale počítalo jako s někým, kdo věci zařídí.
Kvůli kradeným jablkům čekala policii
Ve třinácti letech si k ní ve třídě přisedl neznámý brýlatý pán a začal se ptát na jméno a bydliště. Jana znejistěla. Zrovna tou dobou chodila s partou kluků po zahradách na jablka a byla přesvědčená, že si pro ni přišla policie.
Místo průšvihu přišlo pozvání na Barrandov. Muž se jmenoval Ladislav Helge, byl od filmu a hledal dívku do filmu Olověný chléb. Jana dostala roli Píďalky. Film z roku 1953 dnes patří spíš k zapomenutým titulům, jí ale otevřel dveře do prostředí, o kterém do té doby nic nevěděla.
Ani potom se z natáčení hned nestala kariéra. Ve čtrnácti si přečetla inzerát „Hledá se hbitá písařka“ a přihlásila se do vysočanského mlékárenského podniku Laktos. Při přijímacím pohovoru se rychle ukázalo, že na stroji psát neumí. Účetní jí začal diktovat a Jana ho po chvíli zastavila, protože nemohla najít písmeno H. Přiznala, že psát neumí, ale ráda se to naučí. Kupodivu ji přijali.
Vyfasovala klotový plášť, chodila do večerní školy v Dušní ulici na psaní na stroji a těsnopis a v Laktosu nakonec vydržela tři roky. Z písařky se dostala až na místo sekretářky hlavního inženýra. Mezitím dál chodila na Barrandov. Podnik jí kvůli filmování dával neplacené volno. Nějakou dobu tak vedle sebe existovaly dvě Jany. Jedna ráno nastupovala do mlékárenského podniku, druhá dostávala další a další filmové role.
Musíš se rozhodnout sama
Po první velké roli ve Vlčí jámě byl s kariérou písařky konec a rozhodla se definitivně pro kameru. Doma se přitom pořád starala o mladší sourozence a bylo toho na ni moc. Jednou měla při zkoušce s Jiřinou Šejbalovou podle scénáře plakat. Rozplakala se, jenže pak už to nedokázala zastavit. Brečela tři hodiny.
Věra Ženíšková, asistentka režie, si toho všimla. Sedla si s ní a nechala ji mluvit. Teprve tehdy zjistila, že šestnáctiletá dívka po natáčení nepřichází domů odpočívat. Čeká ji domácnost, vaření a mladší děti.
Žanynka se sebrala a jela za Janinou matkou. Navrhla jednoduché řešení: štáb zaplatí Janě na tři týdny hotel, aby mohla práci dokončit a nemusela každý den řešit, jak skloubit natáčení s domácností. Matka nesouhlasila a prohlásila, že pokud se odstěhuje, ať už se nevrací. Jana se šla poradit s otcem. Ten rozhodnutí nechal na ní. „Je to tvůj život, rozhoduješ o něm sama.“
Odešla tedy do hotelu Meteor v Hybernské ulici. Poprvé bydlela sama. Během natáčení přitom posílala matce většinu honoráře, celkem kolem tří tisíc korun, což tehdy nebyla malá částka. Když práce skončila, koupila si za vlastní peníze sukni a svetr a jela na Střížkov. Tam zůstaly zavřené dveře, sourozenci v okně a Jára s papundeklovým kufrem.
Po první noci u Žanynky jí Věra Ženíšková pomohla sehnat podnájem v Chodské ulici na Vinohradech. Jana neměla skoro nic. Na obědy chodila do Automatu Koruna, často jen na knedlíky s omáčkou. Hned potom přišla další práce, Žižkovská romance, Štěňata a další filmy.
S vlastní matkou zůstala dlouho odcizená. Když ji po letech potkala na ulici, pozdravila ji: „Ahoj, mami.“ Matka beze slova přešla na druhou stranu.
Slečno Brejchová
Věra Ženíšková, přezdívaná Žanda, pracovala na Barrandově jako pomocná režisérka. Pocházela z rodiny malíře Františka Ženíška, jednoho z výtvarníků, kteří se podíleli na výzdobě Národního divadla, a sama filmu obětovala celý život, spolupracovala mimo jiné s Otakarem Vávrou, Jiřím Krejčíkem nebo Karlem Kachyňou.
Ve filmové branži si našla i manžela, vzala si asistenta režie Františka Miliče. Děti spolu neměli a tak Žanda nahradila Brejchové chybějící matku. Zařídila jí zvýšení honoráře za natáčení, řešila za ni smlouvy, doporučovala scénáře. Když šestnáctiletou Janu poprvé vyslechla na place Vlčí jámy, netušila, že se pro ni na zbytek života stane tím nejdůležitějším člověkem. I v obdobích, kdy spolu netočily, o sobě obě ženy věděly, Jana za ní jezdila se scénáři k přečtení a poslouchala její rady až do její smrti v roce 1994.
Při natáčení Vlčí jámy po ní režisér Jiří Weiss chtěl, aby v jedné scéně přivírala oči tak, aby působila víc sexy. Jana pořádně nechápala, co po ní chce, a nebylo jí to příjemné. Žanynka jí vysvětlila, oč jde, a také jí zjednala respekt ve štábu. Lidem oznámila, že od této chvíle je to slečna Brejchová a bude se jí vykat.
Janě vysvětlila, že musí sama vědět, komu dovolí tykání a koho si pustí blíž. Kolem hezké mladé herečky se už začínalo pohybovat dost lidí na to, aby se jí taková rada hodila.
Podobně věcná byla později, když začaly přicházet první nepříjemné články. Brejchové se připomínalo, že nemá hereckou školu, objevovalo se srovnávání s Brigitte Bardotovou a poznámky, že je jen hezká tvář. Žanynka ji neutěšovala.
„To patří k povolání.“ Když se Jana rozčilovala, že to není pravda, dostala ještě přímočařejší radu. „Nikomu nevymluvíš, že to je jinak. Prostě to ostrouhej, a jestli to nedokážeš, jdi dělat něco jinýho.“
Do partnerských vztahů se ale téměř nepletla. Jednou udělala výjimku. Malíř Ota Janeček se do Jany zamiloval a Žanynce řekl, že se kvůli ní chce rozvést. Tehdy si Žanynka Janu zavolala a řekla jí: „Jano a dost. Ty ho nemiluješ, nemůžeš mu dávat marné naděje. Musíš to skončit.“
Jana poslechla. Přátelství s Janečkem přesto vydrželo a o několik let později jí právě on vybral obraz jako svatební dar, když si brala Miloše Formana. Žanynka zůstala v jejím životě i poté. Když se manželství s Formanem rozpadalo, přišel za ní Forman a chtěl, aby Janě rozchod rozmluvila. O desítky let později udělal totéž Jaromír Hanzlík. Pokaždé odmítla. Názor Janě říct uměla. Rozhodovat za ni nechtěla.
„Život není jen o radosti“
Na vlastní matku Brejchová po letech nevzpomínala tak hořce, jak by se po scéně s kufrem mohlo zdát. Nezapomněla na ni, ten den si prý pamatovala, jako by se stal včera. Zároveň ale připomínala, že matka měla tolik dětí, že na každé z nich mnoho času nezbývalo.
Jana se díky tomu velmi brzy naučila starat sama o sebe i o ostatní. „Maminka mi dala vlastně velký vklad do života,“ řekla po letech. Když jí novinářka připomněla, že ji přesto v šestnácti nepustila zpátky domů, Brejchová se v tom dál nepitvala. „Život není jen o radosti.“
S Žanynkou zůstával vztah jiný. Vozila k ní scénáře, poslouchala její připomínky a vracela se k ní dávno poté, co už byla jednou z nejznámějších českých hereček.
Třicet kilometrů denně
Když byla Žanynka stará a vážně nemocná, ozvali se Janě z benešovské nemocnice. Lékaři jí chtěli amputovat nohu a Žanynka se bála. Jana za ní přijela a přesvědčovala ji, aby operaci podstoupila. Řekla jí, že ji potřebuje ještě mít na světě.
Než se Žanynka vrátila z nemocnice domů, odstranila jí Jana v bytě prahy, aby se tam dalo jezdit na vozíku, a vozík jí koupila. Sama si potom stanovila ještě jedno pravidlo. Každý den za ní pojede na kole, zhruba třicet kilometrů tam a zpátky.
Věřila, že když to vydrží, Žanynka se uzdraví. Zpočátku jí cesta zabrala skoro celý den. Postupně se zlepšovala a později se tomu sama smála. Po každodenním ježdění prý měla „prdelku jako dvacítka“. Žanynka po amputaci žila ještě dalších pět let.
Zdroje: Tereza Brodská, Moje máma Jana Brejchová (2022) | bkovarikova.cz | denik.cz | irozhlas.cz | vltava.rozhlas.cz | dvojka.rozhlas.cz | novinky.cz | idnes.cz | idnes.cz
