Jiří Vala: Ženit se nechtěl. V sauně potkal nevěstu jiného. Tři dny ji přemlouval, pak žádal o ruku

Sedí vedle sebe v sauně. Jiří Vala a mladá ostříhaná žena, kterou předtím neznal. Vala si stěžuje na život. Ona ho chvíli poslouchá a pak ho bez velkých ohledů uzemní: „Vy furt brečíte a podívejte se tady na ty lípy, ještě párkrát odkvetou a jste v troubě.“ Vala se jí zeptá: „Vy jste nějaká suverénní, jste vdaná?“ „Ne, ale ve třiceti si mě vezme jeden pán z rozumu.“

Ve skutečnosti je svatba mnohem blíž. Za pár týdnů se má provdat do Švýcarska za slavného horolezce. Žila dlouho v zahraničí, byla sportovkyně a Valu jako herce podle jeho vzpomínky vůbec neznala. Další tři dny ji přemlouvá, aby svatbu zrušila. Do té chvíle byl Jiří Vala mužem, který se ženit nechtěl.

Koncem padesátých let z něj byl takový idol, že ženy chodily do hlediště Divadla československé armády na Mladou gardu (budovatelské představení) klidně i padesátkrát, jen aby ho viděly na jevišti. Stal se dívčím idolem, jak se tehdy říkalo, a podobný typ energického, ale poctivého muže si zopakoval ve své kariéře mnohokrát.

Osm let trval jeho bouřlivý vztah s herečkou Jiřinou Švorcovou, tehdejší velkou hereckou hvězdou, která kvůli němu opustila manžela. Skončilo to skandálem, když se Vala zapletl také s její nejlepší kamarádkou, herečkou Jiřinou Jiráskovou, se kterou dokonce sdílela divadelní šatnu. Švorcová se o tom dozvěděla, až když do divadla vtrhl Jiráskové tehdejší manžel, herec Jiří Pleskot, a dal Valovi po představení, jak sama později napsala, „přes hubu“. „Jak už to tak bývá, vědělo to celé divadlo, jen já ne,“ popsala to Švorcová později. Se svou bývalou kamarádkou pak už nikdy nenašla společnou řeč, přestože obě dál hrály na stejné scéně, roky vedle sebe, beze slova. „Požádala jsem ji, aby odešla z mé šatny, kde jsme do té doby seděly, protože jsem si nedovedla představit, že bychom tam vedle sebe seděly dál,“ přiznala Švorcová. „Nedivím se jí, ale já jsem si tenkrát nemohla pomoct.“

Podobně to skončilo i s o osmnáct let mladší herečkou Consuelou Morávkovou, se kterou to vydrželo tři roky, než emigrovala.

Nešlo přitom jen o pohodlí starého mládence. Vala později vysvětloval, že se dlouho necítil dost silný právě v otázce věrnosti. Ženu považoval za příliš vzácnou bytost na to, aby ji muž ponižoval nevěrou, a nechtěl slibovat něco, čemu sám nevěřil. V jeho případě to nebyla úplně teoretická obava, za sebou měl Švorcovou, Jiráskovou, Morávkovou i pověst muže, který se snadno zamiloval a stejně snadno zase odcházel.

Když se nakonec oženil, používal výraz ze sportu. Měl prý poprvé pocit, že „na to má“. Po letech bouřlivého života najednou začal mluvit o jistotě jako o něčem, čeho si člověk začne vážit až později.

Takový ostatně nebyl jen ve vztazích. Už v patnácti se přidal ke kočovnému Divadlu pražských předměstí. Přijali ho poté, co se u nich doma jednou v neděli ráno objevil ředitel společnosti a oznámil, že mu v noci utekl herec, hraje se za dvě hodiny Sněhová královna a ať se v tom nějak najde. Vala tehdy v prvním dějství hrál loupežníka, ve druhém vichřici a ve třetím divou ženu, přestože text před tím v životě neviděl. Za jediný rok tam podle vlastních vzpomínek odehrál dvaapadesát premiér, více než polovinu tvořily operety. Když některý herec onemocněl, ředitel jednoduše přehodil role a hrálo se dál. Vala sám během jednoho večera někdy vystřídal i tři postavy. Za dvě stě korun měsíčně a pětikorunu denně navíc stavěl kulisy.

Po roce takového provozu zamířil na konzervatoř. Komise ho podle jeho vyprávění nejprve považovala za netalentované šmírácké dítě. Nakonec ho přijali. Stejná drzost a sebejistota mu vydržely celý život, stejně jako pověstná paměť, díky které z něj byl v divadle vyhledávaný záskokář, schopný naskočit do cizí role prakticky bez přípravy.

Diváci ho pak na dlouhá léta znali hlavně jako strážmistra Karla Zemana z Krále Šumavy, podnikatele Martina Nedobyla ze Sňatků z rozumu nebo kapitána Exnera z Pokladu byzantského kupce. Právě Král Šumavy mu podle jeho vlastních slov přinesl herecké prokletí, roli, o které říkal, že spolkla celou jeho filmovou dráhu, přestože díky ní ho znal celý národ. Mimo divadlo a film byl velkým fanouškem fotbalových Bohemians, v roce 1965 se dokonce stal prvním předsedou klubu fanoušků Klokanklub.

Pak přijde setkání v sauně. Další tři dny Emílii přemlouvá, ať svatbu zruší. Čtvrtý den přijde s kyticí růží rovnou za jejím otcem a požádá o její ruku. Dostane řízek a bábovku.

Vezmou se prakticky obratem, sám o tom později řekne, že to bylo, jako by „stříleli od boku“. Sám mluvil jednou o čtrnácti dnech, jindy o čtyřech týdnech, jisté je jen to, že to bylo rychle. Nevěsta totiž čekala na svatební šaty, které si nechala ušít v Paříži. Objednané ovšem na úplně jinou svatbu, s mužem, kterého kvůli Valovi opustila. Kdyby na ně nečekala, oddávalo by se ještě dřív.

Ženil se pozdě, bylo mu přes čtyřicet. Sám o tom později řekl, že v mládí člověk hledá partnera na svátek, zatímco starší člověk pozná, jestli potkal někoho i na všední den, na chvíle, kdy nic neslaví a nikam nespěchá. Slovo, které dal jejímu otci u řízku, dodržel.

Tři roky čekali na dítě. Vala si přál dceru a měl pro ni dokonce vybrané jméno, Lucinka. Narodil se ale syn, přesně 13. prosince, na svátek svaté Lucie. Pojmenovali ho Viktor.

Skutečná zkouška přišla později. Valovi operovali oči a on propadl strachu, že oslepne. Bál se, že je konec všemu. Strach, jako už tolikrát předtím, začal léčit alkoholem. V tuhle chvíli manželství přestalo být dobrodružstvím, jaké prožíval se Švorcovou nebo Jiráskovou, a stalo se tím, co Vala sám nazval životem s „člověkem do nepohody“. Prožili spolu podle jeho vlastních slov skutečně všechno. V době, kdy o tom mluvil, měli s Emílií za sebou třiadvacet společných let, a on o ní hovořil jako o jistotě, která zůstává i ve chvílích, kdy je člověku nejhůř. Josef Vinklář, jeho dlouholetý kolega z Národního divadla, o ní řekl, že je „svatá už teď za života, ona si tu svatozář nechává jen doma“.

O tom, jak moc na rodině nakonec záleží, mluvil i sám. Celý život prý toužil po přátelství a sounáležitosti, ale mezilidským vztahům, kde si podle něj každý táhne sám za sebe, nikdy úplně nerozuměl. „Žijeme izolovaně, a nemít svou rodinu, přiznám se vám, asi bych se cítil velice osamělý,“ řekl v jednom z rozhovorů.

Syna Viktora později pozoroval, jak chodí s dívkami, a s úsměvem si všiml, že dělá přesně to, co kdysi on sám, jen o deset let dřív.

Do Národního divadla nastoupil v roce 1972, přestože nabídku předtím dvakrát odmítl z důvodů, které sám neuměl pojmenovat, a zůstal tam skoro tři desítky let, až do penze v roce 1999. V televizi si naposledy zahrál v roce 1989, doktora Brouska v černé komedii Vrať se do hrobu!.

Po mrtvici na konci devadesátých let se cítil unavený, vyčerpaný a nemocný. Přesto ho tehdejší šéf činohry Ivan Rajmont obsadil do role Starce v Mitererově Návštěvní době, kterou mělo divadlo uvádět v Kolowratu, přímo z očí do očí divákovi. Text si přečetl jednou, s hlubokým vzrušením, a za tři čtvrtě hodiny ho uměl celý nazpaměť. Hrál muže, kterému v závěru hry sdělí, že mu vzali poslední spojení se životem, jeho psa. Vala prý při tom sám sedí a tečou mu slzy, tak silně ho vlastní hraní dojímalo. „Je mi šedesát šest let, ale věk je v hereckém životě záležitostí irelevantní. Chytil jsem třetí dech,“ řekl tehdy.

S přibývajícími lety zahořkl. Se ztrátou dřívějších ideálů se nikdy úplně nesmířil a celoživotním společníkem mu zůstával alkohol. Když pak onemocněl rakovinou, pil podle svých blízkých už zcela nezřízeně a k tomu bral vysoké dávky utišujících léků. Domluvy nepomáhaly a přátelé i kolegové to nakonec vzdali. Zemřel 15. listopadu 2003, dvanáct dní před sedmasedmdesátými narozeninami, opuštěný právě těmi, s kterými prožil celý profesní život. Sestra Eva vzpomínala, že jí ještě v nemocnici recitoval, aby překonal bolest.

Emílie, kterou kdysi potkal náhodou v sauně, s ním zůstala až do konce.

Zdroje: bkovarikova.cz | zeny.iprima.cz | ct24.ceskatelevize.cz | vlasta.cz | narodni-divadlo.cz | krajskelisty.cz | krajskelisty.cz | Maléřová, Zuzana: Ghetto vyvolenců: portréty z Národního.