Hlavní obsah

Munzar zemřel doma, dcera ho odmítla dát do ústavu. Rok nato našla v betonu jeho vzkaz z roku 1979 

Foto: David Kundrát / CNC / Profimedia (koupená licence)

Jana Hlaváčová a Luděk Munzar

Dům v pražských Modřanech postavil Luděk Munzar vlastníma rukama. Když on i Jana Hlaváčová onemocněli, dcera Bára nechala vestavět výtah a čtyřikrát denně je přebalovala. Pod skříní u vchodu přitom čtyřicet let ležel otcův nápis, o kterém nevěděla.

Článek

Asi rok poté, co Luděk Munzar zemřel doma v Modřanech, začali jeho dcera Bára Munzarová a její muž Martin Trnavský přestavovat rodinný dům, ve kterém se o něj starali. Když odstranili vestavěnou skříň u vchodu, našli v betonu v podlaze nápis psaný tátovou rukou.

Janě a dětem: Terezce, Barunce. Táta. L. P. – 1979.

„Tak to nás tedy úplně rozsekalo,“ vzpomínala Bára v pořadu Moje místa. Řemeslníci nápis z podlahy vyřízli a naimpregnovali. Dnes leží jako pamětní deska ve štěrku u domu. Manželovi prý řekla, ať si tam taky něco zazdí. Třeba ji prý překvapí. Jana ze vzkazu je herečka Jana Hlaváčová, Munzarova žena. Terezka je její dcera z prvního manželství. Munzar ji přijal za vlastní a nosí jeho příjmení. Barunka je jejich společná dcera.

Než se Munzar dostal k vlastnímu domu, neměl ani kde spát. Přespával u známých a dva a půl roku v autě. Hlaváčová tehdy bydlela na Novodvorské v Braníku. Mezi lety 1964 a 1969 tam vyrůstalo panelové sídliště pro osm tisíc lidí. „Novodvorská vypadala k zešílení, připadali jsme si tam jako v Sing-Singu,“ vzpomínal pro modřanskou radnici. Když se s Hlaváčovou dali dohromady, hledal po celém okolí Prahy místo, kde by mohli žít. Modřany mu připomínaly Smiřice, kde vyrůstal: na náměstí statek, něco mezi městem a vesnicí.

V Modřanech nakonec objevil malý starý baráček na parcele, kterou původně sháněl pro kolegu z Národního divadla Karla Högera. Tomu se nelíbila, tak ji Munzar vzal sám. Stěhovali se tam v roce 1966, v době, kdy kolem běhaly srnky a lesem se dalo dojít až do Jílového. Hlaváčová a Munzar se vzali v roce 1969 a z Modřan se stal jejich domov.

Montérky a otřískaný trabant

Dům na parcele stavěl vlastníma rukama a zároveň hrál v Národním divadle. Hlaváčová vzpomínala, jak si po představení vzal montérky, vlezl do otřískaného trabanta a vezl něco na stavbu. V roce 1979 napsal do ještě měkkého betonu u vchodu jména své ženy a obou holek a podepsal se jako táta. Pak na to místo přišla vestavěná skříň. Bára o nápisu čtyřicet let nevěděla.

Doma to fungovalo bez velkých slov. Když se Hlaváčové nakupila práce, Munzar nakupoval, vařil a dělal s holkama úkoly. Rok učil na konzervatoři, hodiny ale začínaly v osm ráno a studenti podle něj ještě spali. Řekl si, že se raději bude věnovat svým dětem. Antichartu nepodepsal, i když se jeho jméno v seznamech otištěných v Rudém právu objevilo. Na shromáždění v Národním divadle s Hlaváčovou nešli. Počítali s výpovědí, nepřišla. Hlaváčová ale přišla o hlavní roli v seriálu Žena za pultem, kterou pro ni psal Jaroslav Dietl.

Svůj vzdor Munzar vepsal i do zahrady. Vlastníma rukama postavil sklípek a pak z něj udělal zvoničku. „Aby naštval komunisty,“ vysvětlila Bára. Ze silnice na ni bylo dřív vidět. „Táta, jak měl nějakou možnost trošku zaprovokovat, tak to bylo,“ dodala. Zvon do ní koupil až Trnavský.

Foto: Jindřich Nosek (NoJin), CC BY 4.0, via Wikimedia Commons

Barbora Munzarová

Za domem stojí pětiúhelníkový bazén. Munzar ho postavil „za hluboké totality“, jak říká Bára, a bez tušení, jak se takové věci dělají. Neměl ani čističku. Materiál se tu tehdy nedal koupit, tak sehnal beton, ze kterého se stavěly protiatomové kryty. Když později přidávali skimmer a trysky, řemeslníci se s ním podle Báry pořádně nadřeli. Fólie v bazénu je skoro původní.

Tatínkovy Lurdy

V zimě Munzar nechal bazén zamrznout a u schůdků si udržoval vysekanou díru. Rodina jí říkala tatínkovy Lurdy. Sám jí říkal „moje vanička nebo rakvička“. „On měl takový kamenný humor,“ vysvětlila Bára. Lezl tam i při minus sedmnácti stupních, dvakrát nebo třikrát denně. Od ledu měl pořezané ruce. Hlaváčová o tom už v roce 2010 vyprávěla, že si led prosekává krumpáčem a ještě mu vadí, že je voda teplá. Ji samotnou naučil dávat si po teplé sprše ještě ledovou. Měla celý život nízký tlak a lékaři se prý divili, že vůbec žije.

Když mu síly přestaly stačit, sekali led místo něj ostatní. „Vypomáhali jsme my, Martin, kluci,“ popsala Bára. Pořad Moje místa ukázal i záběr z 20. ledna 2018. Munzar v něm leze do ledové vody týden předtím, než měl nastoupit na ozařování. Měl rakovinu prostaty a nádory v kostech. Do smrti mu zbýval rok a šest dní.

Modřany se kolem domu mezitím měnily. Začalo je pohlcovat sídliště. Munzara to deprimovalo. Když se se ženou v noci vraceli z divadla, připadal si jako ve sci-fi. Sídliště se jako oživlá obluda den za dnem přibližovalo a on měl strach, že jednou dojedou domů a jejich baráček tam už nebude.

„Jistotou a klidem je pro mě rodina a domov, který jsem si tady v Modřanech postavil, dcery a manželka,“ řekl. Slovo zázemí se mu nelíbilo, říkal tomu svoje zemí. Když z domu odcházel do práce, musel se prý přemlouvat. Svět venku vnímal, jako by mu ubližoval, a bál se, že se už nevrátí. Hlaváčová o Modřanech říkala, že se tu cítí opravdu doma a že za sváteční den považuje, když se lidé, kteří se neznají, na ulici pozdraví a usmějí. Prioritou pro ně oba byla rodina.

V roce 2007 nad domem přistavěli dvě patra, aby měla kde bydlet Bára se svou dcerou Aničkou. Bára tehdy nastoupila do seriálu Ordinace v růžové zahradě a netajila se tím, že hlavně kvůli penězům na přestavbu. Skoro sedmdesátiletá Hlaváčová stěhovala domácnost ve vietnamských taškách po dřevěném žebříku. Soužití s dcerou popsala jako dvě přátelské samostatné jednotky. K dceři nechodila, dokud ji nepozvala. Když měli ve schránce plno pošty, odnesla jim ji, ale nezdržovala se. O vnučku se staral hlavně Munzar, který už v divadle nehrál. „U nás je nejlepší babička dědeček,“ říkala Hlaváčová.

Láska na první pohled to mezi nimi nebyla. Hlaváčová jejich vztah popsala jako setkání dvou lidí, kteří už něco měli za sebou, a vyrostl podle ní z přátelství. Munzar to řekl po svém, jako pilot: „Pak s námi život udělal trojitý kopaný výkrut, což je v letecké akrobacii hodně složitá figura, při které se většinou usne. A když jsem se probudil, tak jsem ji měl vedle sebe a už jsem ji nechtěl pustit.“ Létat ani závodit v autech nepřestal. Ženě sice slíbil, že nebude dělat akrobacii, ale prý to bylo, jako by jezdil na koloběžce. Hlaváčová o něj měla strach, a přesto ho podporovala. Sám to nazval opravdu velkým darem. „Nemám pocit, že když se sesypu, ztratím u své ženy kredit,“ řekl.

Čtyřikrát denně

Pak přišly nemoci. Munzar se opakovaně léčil s rakovinou, Hlaváčová kvůli Parkinsonově nemoci a depresím přestala vycházet z domu. Bára bydlela o patro výš. Munzar kdysi řekl, že život je nad lidské síly, když je člověk sám, a že stačí vědět, že se někdo spolehlivě vrací. „Nebylo myslitelné, abych je někam dala,“ řekla v pořadu 13. komnata. Bára nechala v domě postavit výtah. Čtyřikrát denně oba rodiče přebalovala. Nemoc jim změnila osobnost, někdy byli až agresivní a zlí. Dlouho chtěla všechno zvládnout sama, protože jim měla tolik co vracet. Dostala se až na hranici vyhoření a kvůli péči omezila práci.

Pomoc hledala těžko. Když se ptala po pečovatelce nebo zdravotní sestře k otci, přicházela podle ní jediná odpověď: „Počkejte, až někdo zemře, a pak se vám ozveme.“ Proč rodiče nedala do ústavu, vysvětlila jednou větou: „Táta ten dům pro nás postavil, proto jsem věděla, že v tom domě musejí oba zůstat.“ Vzkaz v betonu tehdy pořád ležel pod skříní u vchodu a nikdo o něm nevěděl.

Luděk Munzar zemřel doma 26. ledna 2019. Odcházel pět dní. Hrála mu oblíbená hudba, a v pokoji visel krucifix. Bára ještě přivezla z fary kněze, aby otec dostal poslední pomazání, dokud vnímal. Ty dny popsala jako hrozné a zároveň krásné. Na pohřeb do Národního divadla Hlaváčová přijít nemohla, nemoc ji už nepouštěla z domu. Den předtím zvedla telefon novinářce. O muži řekla jedinou větu: „Pro mne to byl především slušný člověk.“

Bára se o ni starala dál. Tři čtvrtě roku hledala ošetřovatelku, pomáhala i sestra Tereza, která dojížděla zpoza Prahy. Bez sestry by to podle Báry nešlo. „S odstupem si přeju, abych tady byla tehdy víc pro dceru Aničku,“ přiznala později. Jana Hlaváčová zemřela 13. ledna 2024. Byla u ní Tereza s pečovatelkou. Narodila se 26. března, Munzar 20. března, v kalendáři šest dní od sebe. Oba zemřeli v lednu, oba v pětaosmdesáti.

Rodiče měli v domě vlastní patro. V jeho kuchyni Munzar žil nejraději. Vyrůstal na venkově, kde se všechno odehrávalo v kuchyni, a měl tam i postel, aby byl v centru dění. Z okna je vidět kostelík v Chuchli na kopci, Bára tomu říká skoro modlitební výhled. Navečer tam svítí slunce od západu. Když už těžko chodil, sedával Munzar u toho okna a koukal na chuchelský kostelík. „Tady já jsem doma,“ říkal. Bára dnes říká totéž: „To jsem tak nějak převzala, takže tady já jsem doma.“

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz