Článek
Petr Miller se narodil 27. července 1941 v Praze. Otec byl architekt, matka rentgenoložka. Matku nikdy nepoznal, zemřela krátce po jeho narození, pravděpodobně na následky práce s rentgenem. Otec, který hodně cestoval, svěřil malého Petra do péče zdravotní sestry Jiřiny z Thomayerovy nemocnice. Za protektorátu se s ní oženil, aby ji uchránil před nuceným nasazením do Německa. Narodil se jim syn Stanislav.
O Vánocích 1948 otec odjel na pracovní cestu a otrávil se oxidem uhelnatým. Petrovi bylo sedm let. Jiřina se ocitla sama se dvěma dětmi. Nastoupila jako mzdová účetní a po práci chodila mýt okna. Petr nevěděl, že není její vlastní syn. Dozvěděl se to od dětí z okolí. „Přišel jsem domů a trochu jsem brečel, ale matka mi řekla: Starám se o tebe skoro od narození, jsem tvoje druhá máma,“ vzpomínal Miller. Jiřina se časem znovu vdala, s novým manželem přišly neshody a Petr Miller ve čtrnácti odešel z domu. Nastoupil do učení na kováře a přestěhoval se na internát. Vyučil se, nastoupil do holešovického pivovaru, brzy ale hledal lépe placenou práci. Tak se dostal do dolu Nosek v Tuchlovicích na Kladensku.
Důlní neštěstí
Bylo mu devatenáct let. Tři měsíce po jeho nástupu, 23. září 1960, postihlo důl Nosek jedno z nejhorších důlní neštěstí v historii kladenského revíru. Uhelné sloje na Kladensku byly náchylné k samovznícení, požáry tam nebyly výjimkou. Tenkrát vedení nezareagovalo včas. Horníci byli tehdy odměňováni za výkon. „Tehdy to tam byl samý hrdina socialistické práce, závislý na tom, kolik lopat uhlí nahází na vozík. Každý promarněný čas pro ně byl ztráta. Šéf říkal, že se to vyřeší,“ popisoval Miller pro Paměť národa. Nikdo nespustil evakuaci a kouř se šířil.
Pak začali první lidé ztrácet vědomí. Oxid uhelnatý je bez barvy a zápachu. Než si člověk uvědomí, co se děje, je pozdě. Miller omdlel a padl k zemi. Dvacet jeho kolegů se neprobudilo, dalších dvaatřicet bylo přiotráveno.
Millerovi zachránila život kaluž vody. Padl obličejem přímo vedle ní. Horké důlní plyny stoupaly k horní části chodby a těsně nad podlahou mohla zůstat slabá vrstva chladnějšího, čistšího vzduchu. Pár minut navíc stačilo k záchraně.
Probral se v kladenské nemocnici připoutaný k posteli. Lékaři mu řekli, ať křičí, co nejvíc dokáže. Křikem se mu v plicích obměňoval vzduch. Přeživší dostali potravinové balíčky z Tuzexu s vínem a sušenkami. Příčina neštěstí se podle jeho slov příliš nevyšetřovala. Ze zdravotních důvodů se do dolu vrátit nemohl. Dostal povolávací rozkaz.
ČKD, večerní škola, VŠE
Po vojně nastoupil jako kovář do ČKD Praha přímo naproti tehdejšímu bydlišti ve Fučíkově ulici. Vzal si přítelkyni Hanu, se kterou chodil ještě z dob učení. Začal číst, doplnil si vzdělání. Odmaturoval s vyznamenáním a přihlásil se na dálkové studium Vysoké školy ekonomické, na fakultu zahraničního obchodu. Spolužáci na něj podle jeho slov hleděli jako na kuriozitu: kovář na zahraničním obchodě.
V srpnu 1968 se zapojil do protestů v ČKD po vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Odborová organizace po něm chtěla, aby svá prohlášení odvolal v závodním rozhlase. Odmítl. Ze studia na VŠE ho vyhodili. Když se zkusil přihlásit na práva, závodní organizace KSČ mu nedala doporučení. „Soudruhu, my jsme se usnesli, že nemůžeš studovat za dělnické peníze, protože jsi nepřítel lidu,“ sdělil mu podle jeho vzpomínek kolega. Po vyhazovu ze studií se rozhodl, že o politice nechce slyšet. Začal, jak sám říkal, jen rejžovat prachy. S přesčasy měl tehdy i přes 12 tisíc korun hrubého. Ve volném čase si postavil vlastníma rukama hausbót na Slapech. V ČKD zůstal jako kovář a předák až do roku 1989.
Z kovárny přímo na ministerstvo
V pátek 17. listopadu 1989 dělníci ČKD zprvu reagovali chladně. Teprve vyjádření komunistických politiků v médiích náladu změnilo. Miller svolal kolegy z kovárny. Vznikla myšlenka průvodu do centra.
Nikdo z nich ale neznal žádného disidenta. „Nevěděli jsme, kde hledat Václava Havla, ani jak vlastně vypadá,“ vzpomínal Miller pro Paměť národa. Vydal se do Laterny Magiky, kde tehdy sídlilo koordinační centrum Občanského fóra. Setkal se s Havlem a oznámil mu, že odpoledne dorazí pět až sedm tisíc dělníků z ČKD. Havel mu nevěřil. Občanské fórum opakovaně posílalo do ČKD studentské delegace, aby dělníky přesvědčily k účasti. Dělníci je vyháněli. Miller tehdy Havlovi řekl:
Pane Havel, už jste někdy viděl, aby děti říkaly svým tátům, co mají dělat? Já tedy ne. Vy budete pořád pokládat květiny u svatého Václava, ono to hezky vypadá. Ale oni vás budou zavírat. Nemá to koncovku. A já jsem vám ji přišel nabídnout. Fabriky, které mají ekonomickou sílu, skutečně mohou něco rozhodnout.
O víkendu 25. a 26. listopadu promluvil Miller na Letné před statisíci lidmi. Jménem dělníků z ČKD vyhlásil generální stávku na pondělí 27. listopadu.
Začátkem prosince mu večer doma zazvonil telefon. Ozval se Zdeněk Jičínský: „Sestavujeme vládu, navrhli jsme tě na ministra. Do dvou hodin se rozhodni, jestli to bereš.“ Miller řekl ženě, že si z něj někdo dělá legraci. Za deset minut telefon zazvonil znovu: „Zapomněl jsem ti říct, že jde o ministerstvo práce a sociálních věcí.“
10. prosince 1989 byl Petr Miller jmenován federálním ministrem práce a sociálních věcí.
Důchody a Zátopek
Ekonomická reforma Václava Klause potřebovala sociální polštář. Úkol ho připravit padl právě na Millera. Reálný příjem rodin klesal průměrně o čtvrtinu. Miller zavedl systém podpory v nezaměstnanosti a podílel se na přípravě nového důchodového systému.
Zrušil mimořádné důchody stranických funkcionářů. Jenže systém platil pro všechny stejně, a tak přišla řada i na Emila Zátopka. „Museli jsme odebrat důchody, které vybočují ze systému, a to třeba i Zátopkovi, což ve společnosti vyvolávalo velké rozpaky,“ řekl Miller.
Havel mu napsal dopis se srdíčkem: „Milý Petře, podívej se prosím na důchod této zpěvačky, která za minulého režimu velmi trpěla.“ Kdo to byl, Miller veřejně neprozradil. Miller mu zavolal: „Vašku, uvědom si, že tohle nemůžu udělat, to bychom dělali přesně to, co dělali komunisti.“
Ministrem byl dva a půl roku. Ve volbách v roce 1990 dostal 246 tisíc preferenčních hlasů. Byl jedním z nejpopulárnějších politiků porevolučního Československa. S Václavem Klausem se střetával pravidelně. Klaus podle Millera začal Občanské fórum rozkládat zevnitř. V roce 1991 přestoupil Miller do liberálnějšího Občanského hnutí. Ve volbách v červnu 1992 OH u voličů propadlo.
Jak sám říkával, během ministrování si nevytvořil žádné možnosti na potom. Přestoupil do ČSSD, na stranickém sjezdu v Hradci Králové v roce 1993 kandidoval na předsedu strany. Nezískal výraznější podporu, předsedou se stal Miloš Zeman.
Nakonec nastoupil jako personální ředitel do Chemapolu. Firma zkrachovala. Pak přišel ČEZ, odkud musel v roce 1999 odejít. Tehdy si Petr Miller, první polistopadový ministr práce a sociálních věcí, šel pro podporu v nezaměstnanosti. Do instituce, kterou sám v roce 1991 pomáhal zakládat. Radio Prague International tehdy napsalo, že jde o situaci, „kterou by málokdo čekal.“
Dva rozvody, třetí žena
Politika zasáhla i do jeho osobního života. Miller o tom mluvil otevřeně: „Velká část ministrů zažívá v té pozici spoustu pozornosti ze strany druhého pohlaví. I já jsem byl jedním z těch, co se v pozici ministra rozvedli. V souvislosti s tou funkcí se vám najednou otevře nabídka, o jaké se vám předtím ani nesnilo. Neodoláte pokušení, které se objeví.“
Rozvedl se dvakrát, rychle za sebou. V roce 2000, když mu bylo osmapadesát let, se oženil potřetí: vzal si šestadvacetiletou Martinu Pelclovou. Jedno dítě spolu už měli, druhé bylo na cestě. Za svědka šel bývalý premiér Marián Čalfa. Miller je celkem otcem tří dětí.
Poslední kapitola
V roce 2014 přišla poslední velká politická kapitola. Členové ANO z Dobříše navštívili Millera na hausbótu a nabídli mu kandidaturu do Senátu za obvod Příbram. Miller souhlasil, jel se představit, vyhrál primární volby. Pak čekal na schválení od Andreje Babiše. Schválení nepřišlo.
Středočeská politička hnutí Jaroslava Pokorná Jermanová se podle Millerových slov vykrucovala a nechtěla říct, kdo a proč jeho kandidaturu blokuje. Miller měl jasno. Babiš a Zeman tehdy táhli za jeden provaz: Zemanovo hnutí SPOZ a ANO byly političtí spojenci a Zeman Babiše veřejně podporoval. Miller věřil, že blokace přišla od Zemana, s nímž se rozešel ve zlém ještě v devadesátých letech v ČSSD, kdy prohrál předsednické volby právě s ním. Stará křivda, nová příležitost.
Napsal Zemanovi dopis a žádal vysvětlení. Odpovědi se nedočkal. „Zeman a Babiš mě podrazili,“ shrnul to v rozhovoru v roce 2019.
Dnes je Petru Millerovi čtyřiaosmdesát let. V roce 2021 vyšla jeho kniha Poslední kovák, první ministr. V rozhovoru pro Radiožurnál řekl, že kdo se jednou dostal na takovou pozici, ať mu neříká, že mu to nechybí. „Je to obrovská droga.“ O droze mluví jako člověk, který ví, co říká. Vzal ji jen jednou. A pak mu ji nikdo nenabídl znovu.
