Článek
Zazní startovní povel a v bazénu na padesát metrů začne souboj s časem. Soupeři v posledním záběru natáhnou paži k okraji bazénu a dohmátnou rukou. Arnošt Petráček, kterému kamarádi říkají Arny, takovou možnost nemá. Narodil se bez pažních kostí, jeho horní končetiny jsou výrazně zkrácené. Závod proto ukončuje jinak, hlavou narazí do stěny.
„Chytím se oběma rukama, trenér si stoupne za blok, na pokyn mě přitáhne, já si zapřu nohy za startovní lištu a mám pak větší stabilitu. Dokonce mám daleko rychlejší startovní reakci, než když skáču z bloku,“ popisuje start, který mu umožňuje vyrovnat handicap už v první vteřině závodu. Tenhle způsob závodění si nevybral, narodil se s tělem, pro které běžný plavecký pohyb jednoduše nebyl možný.
Petráček přišel na svět v roce 1991 v Písku. Na ultrazvuku nebylo nic vidět. „Rodiče nevěděli, že se s takovým handicapem narodím, tenkrát před skoro pětatřiceti lety na ultrazvuku nebylo nic vidět. Prognózy byly strašné, lékaři mi nedávali šanci na normální hezký život, říkali, že skončím v ústavu, budu nepohyblivý,“ vzpomíná. Chybí mu pažní kosti, má vykloubené kolenní klouby a k tomu nedoslýchavost. V dětství prošel dvěma náročnými operacemi kolenou.
Rodiče zvolili opačnou cestu, než jakou jim lékaři nabízeli. Nechránili syna před světem, brali ho s sebou na dovolené, na rodinné akce, mezi zdravé vrstevníky, a nedělali z jeho těla téma. „Od mého narození jsme společně bojovali za to, abych byl normální kluk,“ popsal Petráček později v rozhovoru, „abych se přiblížil ke společnosti zdravých, abych nikde nevyčníval.“
Nejtvrdší zkouškou pak nebyla nemocnice, ale běžná základní škola. Do školky a první tři třídy chodil do Arpidy, centra pro tělesně postižené děti s menšími třídami a větší péčí. Pak přestoupil na běžnou základní školu, a tam přišel skutečný test, jeden spolužák mu tam schovával pomůcky a napodoboval jeho pohyby. „Myslím, že to ale dělal proto, že mu nikdo nevysvětlil, co to je hendikep,“ říká dnes Petráček bez hořkosti. Sám o té době mluví jako o nejnáročnější části dětství, protože tam poprvé poznal, jak funguje svět zdravých lidí a že „to není jenom růžové“. Po základní škole šel na gymnázium a vystudoval Vysokou školu technickou a ekonomickou, obor Ekonomika podniku.
Podobné pohledy ho ale nepřestaly potkávat ani v dospělosti. „Lidé se mi i smáli,“ říká Petráček. „Zažívám situace, kdy jdu například někde na veřejnosti a kluk na mě kouká, ‚ten má krátké nohy a ruce‘, a rodič mu to nechce vysvětlit, řekne jen ‚neřeš to‘ nebo ‚nedívej se tam‘.“ Proto podle vlastních slov považuje za nejdůležitější o hendikepu mluvit nahlas, ne ho zamlčovat, a sám dnes jezdí besedovat do škol, kde se ho děti ptají na všechno. „Nejvíce je zajímá osobní život. Jak vypadám, jestli se zvládnu obléknout, vyčistit si zuby, najíst se a jestli mohu žít jako členové zdravé populace,“ popisuje. Jeden žák se ho jednou zeptal, jak se uspokojuje. „Na to mám lidi,“ odpověděl bez zaváhání.
Arnošt v Show Jana Krause
Rodiče podnikali v Lipně nad Vltavou, kde měli penzion s krytým bazénem. Lékaři po jedné z operací kolena doporučili pohyb ve vodě jako rehabilitaci a otec ho naučil plavat přímo tam. „Ta voda mě hodně bavila,“ říká Petráček, „začalo mě to bavit tak, že jsem bez vody nemohl být.“ V šesti letech začal plavat v klubu v Českých Budějovicích, po dalších operacích kolen přišly závody a v jedenácti letech vyhrál na Karlovarském pohárku svou první medaili. Skutečný zlom přišel o pár let později, když dosáhl na mezinárodní bronz z Brna 2005, a o rok později už jel s reprezentací na mistrovství světa do jihoafrického Durbanu, odkud se vrátil jako vicemistr světa.
Na paralympiádu se dostal dvakrát a dvakrát medaili těsně minul, byl čtvrtý v Pekingu, pátý v Londýně. Zlom přišel v Riu de Janeiru v roce 2016. Ve finále na 50 metrů znak zvítězil časem 43,12 sekundy, s náskokem téměř dvou sekund na zbytek pole. „Cesta k tomuhle zlatu pro mě byla velmi náročná,“ řekl po závodě. „Během přípravy jsem v posledním roce absolvoval několik soustředění, v Itálii, na Kanárských ostrovech nebo závěrečné v Nymburku, a to dalo hodně práce.“Bez pažních kostí nejde plavat silou, musí to jít technikou. „Nejdůležitější je technika, silou jít nemůžu,“ popsal to, na čem roky pracoval s trenérem, který mu při rozplavbách opakoval, ať se víc položí do vody, vlní se a kmitá jako bicí hodiny. V Riu se stal jediným českým zlatým medailistou her, i když samotné zlato mu podle vlastních slov finančně mnoho nepřineslo. „Podpora ze strany státu je mizivá, pokud nemá někdo finanční polštář, tak má smůlu. My si musíme půjčovat od rodičů, abychom měli na nájem,“ popsal svou situaci.
O pět let později přijel obhajovat titul do Tokia v lepší formě, než v jaké byl v Riu, i když kvůli obavám z nákazy koronavirem se před hrami s přítelkyní na dva měsíce odloučili. V rozplavbě zaplaval nový paralympijský rekord, čas 41,75 sekundy, ve finále byl ještě rychlejší s časem 41,26 sekundy. Jenže vedle něj plaval Rus Roman Ždanov, ten dohmátl za 40,99 a světový rekord posunul ještě dál, o 51 setin zlepšil vlastní dosavadní maximum. Petráčkovi tak k obhajobě zlata chybělo 27 setin sekundy a musel se spokojit se stříbrem. Souboj vysvětloval bez patosu, spíš jako technický rozbor. „Rusák je s nohama kaput a musí jet z nuly. Na startu mám výhodu. On má sice ruce, ale na startu se neodrazí. Já mám obrovskou výhodu, že po startu můžu vlnit na zádech. Postupně mě pak sjíždí, protože má roztočený ruce. Já musím dohmatávat hlavou,“ popsal rozdíl mezi jejich styly.
Sport není jediné místo, kde si Petráček musel najít vlastní řešení tam, kde mu ho svět nenabídl. V roce 2010 si udělal řidičský průkaz, nepotřeboval kvůli tomu ani speciálně přestavěné auto, jedinou úpravou je vypnutý přední airbag. Řízení se pro něj stalo koníčkem, u volantu se podle svých slov dokáže soustředit na něco úplně jiného než na plavání. Občas jezdí i jako taxikář, na mosteckém autodromu si vyzkoušel řízení motokáry i autobusu, vozidla o pár tun těžšího a o metry delšího než cokoliv, co běžně řídí. Sám kdysi přiznal, že nejtěžší trest, jaký může zažít, je, když mu přítelkyně položí oblíbenou čokoládu na polici, kam nedosáhne.
Se svou přítelkyní Janou Jeřábkovou se seznámil jako rozhodčí na plaveckých závodech, kde ji chtěl diskvalifikovat za špatný dohmat. „Janča mi říkala, že jsem asi upadl,“ vzpomínal v roce 2021 na první setkání. Později ji chtěl diskvalifikovat znovu, tentokrát ve štafetě, protože při prsařském úseku použila kraulový kop. Místo trestu jí nabídl dohodu. „Pak jsem jí nabídl, že když se mnou půjde na kafe, nechám štafetu projít,“ popsal. Po stříbru z Tokia byli zasnoubení a plánovali svatbu bez covidových omezení.
V Paříži 2024 přidal ke zlatu z Ria a stříbru z Tokia bronz z padesátky znak, čas 43,96. Na svůj start čekal v Paříži přes dva týdny, protože se kvalifikoval jen v jedné disciplíně. „Bylo to velmi náročné, jak psychicky, tak fyzicky. A to i pro trenéra, aby mě udržel v rychlosti,“ popsal čekání. Po závodě přiznal, odkud čerpal sílu ve vodě, „medaile je super, ale nejvíc je to, kolik kamarádů mě přišlo podpořit. Křičeli, že jsem je slyšel i ve vodě.“ Byla to jeho třetí paralympiáda v řadě a třetí medaile. Pokud mu zdraví a kvalifikace dovolí, chtěl by se dostat ještě do Los Angeles 2028.
Co bude dělat, až vrcholová kariéra skončí, řeší už teď. „Chtěl bych trénovat a moc rád bych se zapojil do nějakých hezkých projektů spojených se sportem. Mám už také dost zkušeností se sportovním marketingem a myslím, že by to byla hezká náplň mého dalšího života. A do bazénu samozřejmě budu chodit dál, s tím jen tak nepřestanu,“ usmívá se.
