Článek
Zazní startovní povel a v bazénu na padesát metrů začne souboj s časem. Soupeři v posledním záběru natáhnou paži k okraji bazénu a dohmátnou rukou. Arnošt Petráček, kterému kamarádi říkají Arny, takovou možnost nemá. Narodil se bez pažních kostí, jeho horní končetiny jsou výrazně zkrácené. Závod proto ukončuje jinak. Hlavou narazí do stěny.
„Chytím se oběma rukama, trenér si stoupne za blok, na pokyn mě přitáhne, já si zapřu nohy za startovní lištu a mám pak větší stabilitu. Dokonce mám daleko rychlejší startovní reakci, než když skáču z bloku,“ popisuje start, který mu umožňuje vyrovnat handicap už v první vteřině závodu. Petráčkovo řešení je najít rychlost tam, kde ji ostatní nehledají. A v cíli přijmout náraz hlavou, kterému se ostatní plavci snaží vyhnout.
Tenhle způsob závodění si nevybral. Narodil se s tělem, pro které běžný plavecký pohyb jednoduše nebyl možný.
Rodiče nevěděli, co je čeká
Petráček přišel na svět v roce 1991 v Písku. Na ultrazvuku nebylo nic vidět. „Rodiče nevěděli, že se s takovým handicapem narodím, tenkrát před skoro pětatřiceti lety na ultrazvuku nebylo nic vidět. Prognózy byly strašné, lékaři mi nedávali šanci na normální hezký život, říkali, že skončím v ústavu, budu nepohyblivý,“ vzpomíná. Chybí mu pažní kosti, má vykloubené kolenní klouby a k tomu nedoslýchavost. V dětství prošel dvěma náročnými operacemi kolenou.
Lékaři rodičům předpovídali nepohyblivého syna a ústav. Doma ale vyrůstal úplně jiný Arnošt.
V ústavu neskončil. Naučil se dělat věci po svém
Rodiče zvolili opačnou cestu, než jakou jim lékaři nabízeli. Nechránili syna před světem, brali ho s sebou na dovolené, na rodinné akce, mezi zdravé vrstevníky, a nedělali z jeho těla téma. „Od mého narození jsme společně bojovali za to, abych byl normální kluk,“ popsal Petráček později v rozhovoru. „Abych se přiblížil ke společnosti zdravých, abych nikde nevyčníval.“
Nejtvrdší zkouškou pak nebyla nemocnice, ale běžná základní škola. Do školky a první tři třídy chodil do Arpidy, centra pro tělesně postižené děti s menšími třídami a větší péčí. Pak přestoupil na běžnou základní školu, a tam přišel skutečný test. Jeden spolužák mu tam schovával pomůcky a napodoboval jeho pohyby. „Myslím, že to ale dělal proto, že mu nikdo nevysvětlil, co to je hendikep,“ říká dnes Petráček bez hořkosti, spíš jako pozorovatel, který pochopil, že problém nebyl v něm. Sám o té době mluví jako o nejnáročnější části dětství, protože tam poprvé poznal, jak funguje svět zdravých lidí a že „to není jenom růžové“. Výsledek celoživotní rodinné práce shrnul jednou větou: „To vítězství nebylo jenom moje, ale bylo to vítězství celé rodiny.“ Po základní škole šel na gymnázium a vystudoval Vysokou školu technickou a ekonomickou, obor Ekonomika podniku.
Podobné pohledy ho ale nepřestaly potkávat ani v dospělosti. „Lidé se mi i smáli,“ říká Petráček. „Zažívám situace, kdy jdu například někde na veřejnosti a kluk na mě kouká, ‚ten má krátké nohy a ruce‘, a rodič mu to nechce vysvětlit, řekne jen ‚neřeš to‘ nebo ‚nedívej se tam‘.“ Proto podle vlastních slov považuje za nejdůležitější o hendikepu mluvit nahlas, ne ho zamlčovat. Dnes proto sám jezdí besedovat do škol. A děti se ho ptají na všechno. „Nejvíce je zajímá osobní život. Jak vypadám, jestli se zvládnu obléknout, vyčistit si zuby, najíst se a jestli mohu žít jako členové zdravé populace,“ popisuje Petráček. „Říkám, že všechno sám nezvládnu. Občas potřebuji pomoc, například od přítelkyně, ale jinak to jde.“ Občas padne otázka, u které se stydí spíš doprovázející učitelka než on sám. Jeden žák se ho jednou zeptal, jak se uspokojuje. „Na to mám lidi,“ odpověděl bez zaváhání. Jiní chtějí vědět, jak si utírá zadek. Petráček odpovídá na všechno.
Arnošt v Show Jana Krause
V bazénu byl od začátku doma
Rodiče podnikali v Lipně nad Vltavou, kde měli penzion s krytým bazénem. Lékaři po jedné z operací kolena doporučili pohyb ve vodě jako rehabilitaci. Otec ho naučil plavat přímo tam. „Ta voda mě hodně bavila,“ říká Petráček, „začalo mě to bavit tak, že jsem bez vody nemohl být.“
V šesti letech začal plavat v klubu v Českých Budějovicích. Po dalších operacích kolen přišly závody. V jedenácti letech vyhrál na Karlovarském pohárku svou první medaili. Skutečný zlom ale přišel o pár let později, když dosáhl na mezinárodní bronz z Brna 2005. O rok později už jel s reprezentací na mistrovství světa do jihoafrického Durbanu. Vrátil se jako vicemistr světa.
Paralympiáda Rio de Janeiro
Rok 2016, Rio de Janeiro. Petráček dvakrát předtím na paralympiádě medaili těsně minul, byl čtvrtý v Pekingu, pátý v Londýně. Ve finále na 50 metrů znak zvítězil časem 43,12 sekundy, s náskokem téměř dvou sekund na zbytek pole. „Cesta k tomuhle zlatu pro mě byla velmi náročná,“ řekl po závodě. „Během přípravy jsem v posledním roce absolvoval několik soustředění, v Itálii, na Kanárských ostrovech nebo závěrečné v Nymburku, a to dalo hodně práce.“
Bez pažních kostí nejde plavat silou, musí to jít technikou. „Nejdůležitější je technika, silou jít nemůžu,“ popsal Petráček to, na čem roky pracoval s trenérem. „Vždycky po rozplavbě mi říkal: Víc se tam polož, vlň se a kmitej jako bicí hodiny.“ Když se mu při přípravě nedařilo, vzpomínal na Zátopkovo heslo, že když nemůže, musí přidat.
Rodiče seděli přímo v hledišti. Vydřená rodinná dřina, roky dojíždění na tréninky, roky operací, se v tu chvíli proměnily v jednu medaili kolem krku jejich syna. „Moc rodičům děkuju, bez jejich pomoci bych nikdy nic nezvládl a olympijské zlato už bych vůbec nevybojoval,“ vzkázal Petráček krátce po návratu domů.
Vyhrál paralympiádu. V Riu se stal jediným českým zlatým medailistou her. Jenže zlato ještě neznamenalo, že se sportem uživí. „Podpora ze strany státu je mizivá, pokud nemá někdo finanční polštář, tak má smůlu. My si musíme půjčovat od rodičů, abychom měli na nájem,“ popsal svou situaci.
Paralympiáda Tokio
Tokio 2021. Petráček přijel obhajovat zlato v lepší formě, než v jaké byl v Riu. Kvůli obavám z nákazy koronavirem se před hrami s přítelkyní na dva měsíce odloučili, i tak to pro oba byla náročná zkouška nervů. V rozplavbě zaplaval nový paralympijský rekord, čas 41,75 sekundy. Ve finále byl ještě rychlejší s časem 41,26 sekundy.
Jenže vedle něj plaval Rus Roman Ždanov. Ten dohmátl za 40,99 a světový rekord posunul ještě dál, o 51 setin zlepšil vlastní dosavadní maximum. Petráčkovi chybělo 27 setin sekundy.
Sám ten souboj vysvětloval bez patosu, spíš jako technický rozbor. „Rusák je s nohama kaput a musí jet z nuly. Na startu mám výhodu. On má sice ruce, ale na startu se neodrazí. Já mám obrovskou výhodu, že po startu můžu vlnit na zádech. Postupně mě pak sjíždí, protože má roztočený ruce. Já musím dohmatávat hlavou,“ popsal rozdíl mezi jejich styly.
Tentokrát to tedy stačilo „jen“ na stříbro.
Muž bez pažních kostí sedne za volant
Sport není jediné místo, kde si Petráček musel najít vlastní řešení tam, kde mu ho svět nenabídl. V roce 2010 si udělal řidičský průkaz. Nepotřeboval kvůli tomu ani speciálně přestavěné auto. Jedinou úpravou je vypnutý přední airbag. Řízení se pro něj stalo koníčkem, sám říká, že se u volantu dokáže soustředit na něco úplně jiného než na plavání a krásně si u toho odpočine. Občas jezdí i jako taxikář.
Nezůstal jen u osobního auta. Bez váhání usedl za volant motokáry a projel si trať jako běžný jezdec. Na mosteckém autodromu si vyzkoušel i řízení autobusu, vozidla o pár tun těžšího a o metry delšího než cokoliv, co běžně řídí.
Drobnosti přitom prozrazují víc než velké výkony. Sám kdysi přiznal, že nejtěžší trest, jaký může zažít, je, když mu přítelkyně položí oblíbenou čokoládu na polici, kam nedosáhne.
Lásku našel jako rozhodčí u bazénu
Se svou přítelkyní Janou Jeřábkovou se seznámil jako rozhodčí na plaveckých závodech, kde ji chtěl diskvalifikovat za špatný dohmat. „Janča mi říkala, že jsem asi upadl,“ vzpomínal v roce 2021 na první setkání. Později ji chtěl diskvalifikovat znovu, tentokrát ve štafetě, protože při prsařském úseku použila kraulový kop. Místo trestu jí nabídl dohodu. „Pak jsem jí nabídl, že když se mnou půjde na kafe, nechám štafetu projít,“ popsal. Po stříbru z Tokia byli zasnoubení a plánovali svatbu bez covidových omezení.
Paralympiáda Paříž
V Paříži 2024 přidal ke zlatu z Ria a stříbru z Tokia bronz z padesátky znak, čas 43,96. Na svůj start čekal v Paříži přes dva týdny, protože se kvalifikoval jen v jedné disciplíně. „Bylo to velmi náročné, jak psychicky, tak fyzicky. A to i pro trenéra, aby mě udržel v rychlosti,“ popsal čekání. Po závodě pak přiznal, odkud čerpal sílu ve vodě: „Bylo to náročné, ale jsem strašně moc spokojený. Medaile je super, ale nejvíc je to, kolik kamarádů mě přišlo podpořit. Křičeli, že jsem je slyšel i ve vodě.“
Třetí paralympiáda v řadě, třetí medaile. Pokud zdraví a kvalifikace dovolí, chtěl by se dostat ještě do Los Angeles 2028 a tam se s vrcholovou kariérou rozloučit.
Co bude dělat, až sport skončí, řeší s předstihem. „Chtěl bych trénovat a moc rád bych se zapojil do nějakých hezkých projektů spojených se sportem. Mám už také dost zkušeností se sportovním marketingem a myslím, že by to byla hezká náplň mého dalšího života. A do bazénu samozřejmě budu chodit dál, s tím jen tak nepřestanu,“ usmívá se.
Pokud se mu to podaří, poslední paralympijský závod skončí stejně jako všechny předchozí. Soupeři natáhnou k cíli ruce. Arny skloní hlavu.
