Článek
V první řadě – na rozdíl od rodičů – se prarodičem nemůžeme stát z vlastní vůle, ale prarodičem se v pravém slova smyslu stáváme. Potřeba je k tomu ovšem „vlastnit“ potomka v reprodukčním věku, který se – ať z vlastního rozhodnutí či nechtěně – stane nastávajícím rodičem. Tento základní rozdíl – mít vnouče bez vlastního přičinění – se pochopitelně odráží i v roli ať již babičky či dědečka. Především odpadá ta zásadní odpovědnost za narozeného potomka. Také roli prarodiče teoreticky můžeme, ale nemusíme přijmout. K nepřijetí obvykle vedou závažné mezilidské konflikty členů rodiny, nebo jejich asociální chování. Existují však i případy, kdy rodiče brání prarodičům, aby převzali roli babičky či dědečka. I zde jsou důvody stejné, jak bylo uvedeno výše. Možná je i varianta – týkající se spíše babiček než dědečků – kdy se prarodič dožaduje své role příliš vehementně a s velkou razancí, až to není rodičům dítěte příjemné.
V ideálním případě prarodiče s radostí přijmou zprávu o očekávání vnoučete a těší se. Avšak obvykle bývá reakce babiček – žen jiná než reakce dědečků – mužů. Babičky totiž často již nějaký čas před radostnou zprávou o vnoučeti se nemohou dočkat – někdy i ponoukají „mladé“, aby vnouče pořídili. Proto sdělení o radostném očekávání nastávající babičky málokdy zaskočí – jsou svým způsobem na tuto roli připravené. Jinak je tomu s dědečky: muži potřebují delší čas na zpracování informace. Pro zpestření zde uvedu vzpomínky z naší rodiny: Můj strýc se ženil jako velice mladý a jeho syn se stal stejně jako on velice mladým otcem. Novopečený dědeček se s tím vyrovnával obtížně a tak byl přistižen, jak se sklání nad postýlkou novorozeného vnuka a říká mu: „Usměj se přece na strejdu“.
V současné době s postupující emancipací rodičovství se mění i přístup mužů k novorozencům a lze tedy očekávat, že to se pak projeví i na další generaci dědečků. A tak dnes možná nebude vzácností pohled na dědu, který přebaluje či krmí své vnouče, nemluvě o zmizení zábran v projevech citů ve vztahu k miminku. Zatím se přimlouvám za to, abychom tolerovali ostýchavý přístup dědečků k miminkům. Oněch několik měsíců těhotenství jim k přípravě převzít roli prarodiče málokdy stačí. Věřím, že si to s vnoučaty vynahradí, jen co trochu odrostou.
