Článek
Povídka 3
JAK KÁJA USPOŘÁDAL ZÁVODY MOŘSKÝCH KONÍKŮ
Kája s Filipem plavali blízko pobřeží, kde na písečné pláži bylo plno lidí. Oba delfínci je zvědavě okukovali a pro legraci se před koupajícími lidmi předváděli: vyskakovali, zase se hned potápěli, prostě dováděli. Všimli si při tom, že na hladině plaval kus potištěného papíru. Byla to vytržená stránka z novin s fotografiemi ze sportovních závodů. Fotky zobrazovaly skokany do výšky a také závodníky v běhu. Delfinci si začali lámat hlavu: „Co to vlastně na těch fotografiích je? Co to jen může být?“ ptal se Filip Káji. Ale ten jen pokrčil ploutvemi, že také neví. Šťouchali do novin, obraceli je všelijak, ale stále tomu nemohli přijít na kloub. „Tedy to je mi záhada,“ bručel si pro sebe Kája.
Oba delfínky z toho usilovného přemýšlení skoro rozbolela hlava. Když vtom k nim připlulo hejno mořských koníků. Honili se, skákali a snažili se navzájem překonat. „To není pravda, já jsem skočil výš.“ “ Ne, já jsem skočil výš.“ Přeli se a všelijak se mezi sebou dohadovali. A jak je tak pozoroval, najednou to Kájovi došlo: „Ti lidé na obrázcích spolu závodí,“ řekl Filipovi. Hned měl nápad: „Co kdybychom uspořádali pro koníky také takové závody?“ A i s Filipem se ihned pustili od práce: „Soutěžit se bude ve skoku do dálky, skoku do výšky, běhu, v akrobacii a ve skupinovém koordinovaném plavání,“ rozhodli oba kamarádi a začali s přípravami.
Zpráva o závodech se rychle roznesla. Účast přijali i koníci z okolních útesů. Nastal velký rozruch, příprava dala moc práce. Bylo třeba zajistit plakáty, vylepit je po celé zátoce a pár langust posadit do pokladen. O pořádek a bezpečnost se postarají mečouni. Kája s Filipem byli v jednom kole: „Je vše připraveno, je vše v pořádku?“ kontrolovali.
Koníci pilně trénovali a Kája jim při tom dělal rozhodčího. Při jednom tréninku byl ale koník Alan mrštěn na ostrou stěnu útesu. „Au, au, to moc bolí,“ naříkal. A bylo to tak nešťastné, že to Alanova noha nevydržela, celou si ji ulomil. „Proboha,“ vyděsil se Kája a okamžitě zavolal sanitku. Za chvilku připlula srdcovka ostnitá s velikou mušlí, do které parta sumýšů, zdravotních záchranářů, zraněného Alana opatrně uložila. Srdcovka ho ve své mušli rychle odvezla do nemocnice. „Tedy to je ale velký úraz,“ konstatoval chirurg, bodlok dr. Žlutý. Přes veškerou snahu mohl jen poraněný pahýl ošetřit a po jeho zhojení byl pacient propuštěn domů.
Alan měl bolesti a honilo se mu pořád do kola hlavou. „Co si počnu?“ S nikým ani nepromluvil, jen netečně hleděl k hladině. „Už si s ním opravdu nevím rady,“ stěžovala si Alanova maminka sousedce. Jejich rozmluvu zaslechl Kája. Hned začal přemýšlet, jak Alanovi pomoci. A to by nebyl Kája, aby na něco nepřišel. „To je ale nápad,“ pomyslel si a ťuknul si vítězně na čelo. Namířil rovnou k truhlářské dílně pilouna pana Mnohozubého s prosbou, zda by neudělal Alanovi novou nohu. Mistr Mnohozubý se dlouho nerozmýšlel a slíbil novou nohu vypilovat: Ještě však upozornil Káju: „Budeme ale potřebovat pevný řemen, kterým by se dala noha připevnit .“
Kája proto spěchal k dílně slečny Marty, mladé tkanečnice růžové, která vyrábí rozličné provázky, provazy, lana a řemeny. I ona slíbila, že řemen pro Káju udělá. „To víš, že pro Alana to ráda a zadarmo udělám,“ ujistila Káju. „Přijď si odpoledne, bude vše hotovo.“
Když druhý den Alanova maminka otevřela Kájovi, který nesl novou nohu pro Alana, radostí se skoro rozplakala. „To se mi snad jen zdá,“ zalykala se dojetím. A co teprve Alan! Celý pookřál a nedal jinak, než že hned nohu vyzkouší. „Sedí mi moc dobře“ pochvaloval si. Zkusil nejprve opatrně plavat, pak si i trošku povyskočil, pak povyskočil výš a výš a dál a dál a za chvíli jako by ta noha byla jeho. Alan byl šťastný a děkoval Kájovi. „Já budu pokračovat v přípravách na závody!“ radoval se.
Nadešel všemi očekávaný den závodů. Od rána to byl neskutečný mumraj: připlouvali závodníci i diváci z celé zátoky, langusty ani nestačily prodávat lístky. „Netlačte se prosím. Postupně, pěkně se postavte do řady, na všechny se dostane,“ ujišťovaly netrpělivé diváky. Pořádkové oddíly mečounů při tom dohlížely na bezpečnost. Ale naštěstí k žádné výtržnosti nedošlo, jen museli několika horkým hlavám domluvit, aby se chovaly, jak se patří. „Nebo dostanete pokutu,“ pohrozili a byl klid.
Pak se Kája chopil pistole a odstartoval závod v běhu. V cíli Filip měřil závodníkům dosažený čas. Jako první doběhl koník Věnceslav z domácího Růžového útesu. „Huráá, sláva,“ vykřikovali místní obyvatelé. Nejdelší skok do dálky naměřil Kája s Filipem závodníkovi z Modrého útesu. A tak tentokrát jásali diváci ze sousedního útesu. Opravdu krkolomné kousky pak předvedli závodníci v akrobacii. Filip s Kájou oceňovali jejich výkony známkami. V této disciplíně se nejlépe umístili koníci z Bronzového útesu. Krásným zážitkem pro všechny pak byla soutěž v koordinovaném skupinovém plavání. I tady oba delfínci dávali vysoké známky, nejvyšší pak patřily opět domácím.
Alanova disciplína, skok do výšky, závody uzavírala. Všichni napjatě očekávali, zda se na startovní listině objeví i Alanovo jméno. Když ho Kája opravdu přečetl, diváci nadšeně aplaudovali a vyvolávali „Alan, Alan.“ Dva obrovští mořští hadi se k sobě přivázali ocasy a Kája s Filipem drželi každý na jednom konci tuto „hadí tyč“. Závodníci přes ni začali skákat a Kája s Filipem tyč postupně zvedali výš a výš. Kdo nepřeskočil, končil. Alan statečně bojoval a stále postupoval. „Bravo, Alane,“ „Do toho Alane,“ „Musíš, Alane“ povzbuzovalo obecenstvo Alana. Fandili mu všichni, ať již byli z jakéhokoli útesu. Obdivovali koníkovu statečnost a houževnatost. A Alan se opravdu nedal, postupoval výš a výš. Až nakonec zbyli dva závodníci: Alan a závodník ze Zeleného útesu. Oba sváděli perný boj. Nakonec však Alan tyčku srazil a tak skončil jako druhý. Přesto sklidil neutuchající ovace. S umělou nohou bylo však jeho druhé místo vlastně vítězstvím. Alespoň Kája to tak všem vysvětloval a tvrdil, že být to na něm, tak by Alanovu stříbrnou medaili pozlatil
