Článek
Příběh 4
JAK KÁJA ROZPLETL ZAUZLOVANÉ CHOBOTNICE A OLIHEŇ
Kája rád a často pozoroval rybáře. Bavilo ho sledovat, jak na mořském břehu splétají a připravují své sítě, jak je nakládají do člunů a vyplouvají na širé moře. Vydržel i hodiny plout vedle těchto člunů a bedlivě sledoval jejich počínání. Tak třeba ho neobyčejně zajímalo, jak šikovní rybáři a námořníci dokážou uvázat pevné uzly, kterými připevňují lana k ráhnům, přivazují kotvu nebo uvazují v přístavu kotvící lodě. Byli velice zruční, úplný koncert rukou to byl. A toto jeho bedlivé pozorování se mu jednou velice vyplatilo.
To bylo tehdy, když ve škole došel inkoust. „Zatraceně, to je ale nepříjemnost, děti, došel nám inkoust,“ povzdechla si paní učitelka Drsnozubá. „Budeme muset sehnat nový,“ pravila a poslala pro nový inkoust Káju. Řekla mu: „Kájo, poplaveš za chobotnicí paní Uršulou Chapavou. Ta má nejčernější inkoust. Popros, jestli by nám neposlala jednu láhev.“ „Ano, už tam pospíchám.“ „Že pozdravuji a nezapomeň pěkně poděkovat,“ nabádala učitelka Káju. Ten popadl prázdnou lahev na nový inkoust a vystřelil jako střela, až se zpěnila voda kolem jeho těla od spousty bublinek. Tolik moc pospíchal, jakoby šlo o nějaké závody v plavání.
Když ocasem zabouchal na jeskyňku, ve které velikánská chobotnice žije, objevilo se nejdříve mohutné chapadlo plné přísavek. Paní Chapavá jím odsunula kámen, tvořící dveře. „Copak, copak. Co tě přivádí, synku?“ otázala se. „Pojď dál,“ pozvala Káju chobotnice.
Sotva Kája stačil vyřídit pozdrav od paní učitelky a poprosit o inkoust, když v tu chvíli do jeskyňky vplula další chobotnice, paní Přísavičná, nejlepší kamarádka paní Uršuly. „Vítám tě, Klaudie, ráda tě vidím,“ přivítala ji Uršula. Obě se na přivítanou začaly radostně a opravdu pevně objímat. Při tom se jejich chapadla propletla a vytvořila tak složitý uzel. Chobotnice se ne a ne rozplést, nakonec docela propadly panice. „Au, au, to bolí,“ vřískaly jedna přes druhou. „Proboha, co budeme dělat?“ naříkaly. A aby toho nebylo dost, do jeskyňky vplula ještě další návštěva. Byla to obrovská oliheň, slečna Slizká. „Co se to tady děje? Až venku je slyšet ten rámus,“ ptala se. Vbrzku však pochopila celou situaci. Když uviděla marné snažení obou nešťastnic rozmotat se, připojila se i ona v dobré víře pomoci. Jenže to byla podivná pomoc: místo aby zauzlované chobotnice pomohla rozmotat, nešťastně se i ona s nimi do toho chumlu zamotala. Jestliže chobotnice má osm chapadel, oliheň jich má dokonce deset. Tak si to spočítejte: celkem se zapletlo dvacet šest chapadel. A to už byl doslova obří zamotanec. Uzel to byl, no jedna hrůza. Teď již zoufale naříkaly všechny tři přítelkyně. Bědovaly jedna přes druhou, naříkaly a dokonce i plakaly.
Kája, který jejich bezvýsledné počínání sledoval, by rád pomohl. „Jak jen ten uzel rozplést?“ přemýšlel. Když tak usilovně přemýšlel, vzpomněl si na vázání uzlů, které tak často a pozorně pozoroval. Teď se mu to hodilo. Rozhodl se, že se pokusí tuhle šlamastiku vyřešit. Aby se mohl soustředit, uklidňoval zamotané: „Klid prosím, dámy. Klid. Hlavně zachovejme rozvahu.“ „To se ti řekne, tebe to nebolí,“ stěžovaly si postižené. Kája nedbal jejich nářků a požádal je, aby postupovaly podle jeho návodu. „Především klid a žádné nářky, ať slyšíte mé pokyny. Budu vám říkat, co dělat, tak dobře poslouchejte, ať to nepopletete a nezamotáte se ještě víc.“ Pak jim radil, jak mají svými zobáky postupně a opatrně rozvázat uzel kousek po kousku. „Pozor, paní Uršulo, zatáhněte za to vedlejší chapadlo paní Klaudie. Ne, tak ne. Musíte nejprve uvolnit přísavku. Dobře. Teď se teprve pokuste vyprostit dolejší chapadlo. Tak. To je ono. A paní Uršula nyní musí vysunout své páté chapadlo. Opatrně prosím, opatrně. Obě uvolněte i své třetí chapadlo a provlékněte ho pod chapadlem slečny Slizké. Výborně, výborně. Slečna Slizká se ale musí trochu pootočit vlevo. Tak. Tím je volné další chapadlo paní Klaudie. Dobře, dámy.“ Tímto způsobem vedl svými radami Kája tři zamotané nešťastnice, až se uzel z jejich chapadel nadobro rozpletl a podařilo se kamarádky rozmotat. Když se vymanily z nedobrovolného objetí, vděčně Kájovi děkovaly. „Jste všechny v pořádku, dámy? Žádná není zraněná?“ ujistil se ještě Kája. A když se ukázalo, že vše proběhlo bez následků, všichni zúčastnění si zhluboka oddechli. To jejich „UFUF“ bylo slyšet snad po celé zátoce. A nakonec, když se uklidnili, tak se společně celé příhodě zasmáli.
Obě chobotnice, plné vděku, daly pak Kájovi ten nejtmavší inkoust s přáním, aby se žákům dobře a bez chyb psalo. „S tímhle inkoustem nebude v diktátu ani jedna chyba,“ ujišťovala Uršula. „A nezapomeň pozdravovat paní učitelku Drsnozubou,“ kladla Kájovi na srdce. „Spolehněte se, určitě budu,“ ujistil Kája. „A až vám zase dojde inkoust, přijďte si pro nový. Dostanete ten nejlepší a nejtmavější z celé zátoky,“ slíbila chobotnice.
Kája poděkoval a pospíchal zpátky do třídy. Paní učitelka Drsnozubá ho zprvu pokárala: „No Kájo, kde jsi byl tak dlouho? Že ty ses cestou toulal, zatímco celá třída zde čeká na nový inkoust?“ Ale když jí Kája vysvětlil, co ho zdrželo, tak ho moc pochválila. Musel vyprávět dopodrobna celou příhodu. „To víte, dvě chobotnice a jedna oliheň a dvacet šest chapadel, co vám mám povídat,“ zakončil své vyprávění Kája. Spolužáci se zájmem poslouchali a čas při tom uběhl tak rychle, že na slibovaný diktát ani nedošlo. To se ví, že všichni tomu byli rádi. Celá třída se příhodě s chutí zasmála. Také vás to pobavilo?
