Článek
Příběh 6
JAK KÁJA ZKOUMAL, ZDA JE ČLOVĚK INTELIGENTNÍ JAKO DELFÍN
Jednou ve škole Káju velice zaujalo tvrzení Filomény Chechtavé, paní učitelky biologie, že člověk je skoro tak inteligentní jako delfín. Stále mu to vrtalo hlavou. „To by mě zajímalo, jestli to je pravda,“ říkal si. Ani se nemohl soustředit na další učitelčin výklad. Rád by tomu jejímu tvrzení přišel na kloub. O přestávce se o tom bavili s Filipem „Škoda, že dnes musím po vyučování domů. Hned bych šel do toho s tebou. Ale jdeme na návštěvu k tetě,“ řekl zklamaně Filip. Když se Kája vrátil ze školy domů, říkal o svém nápadu mamince. Ta se zamyslela a nakonec došla k názoru, že to nebude tak jednoduché: „Nevím, nevím, Kájo, jak tohle chceš zjistit. Pro potvrzení musíš mít pádné důkazy.“ A tak se Kája rozhodl, že prozkoumá sám, jak to vlastně je. Chtěl na to jít z gruntu: přemýšlel, co všechno takový delfín umí a porovnával to s tím, co umí člověk. Pomyslel si: „Člověk neumí dobře plavat pod vodou jako delfín.“ Sotva si to pomyslel, plavala kolem skupina potápěčů. „Vida, člověk si dobře poradil. Může plavat s dýchacím přístrojem a s gumovými ploutvemi na nohách.“
Kája pokračoval ve svém bádání. Když se zamyslel, došel k závěru, že člověk jistě nemůže být tak hluboko a tak dlouho pod vodou jako delfín. „To musí být ve prospěch delfína,“ byl přesvědčen Kája. Ale jeho přesvědčení mu vydrželo jen do té doby, než kolem proplula malá ponorka a lidé v ní delfínka pozorovali okénkem. „Hm, tak tohle si člověk také docela dobře vyřešil,“ pomyslel si Kája a hledal další důkaz pro srovnání inteligence člověka a delfína.
„Lidé určitě neplavou tak rychle jako delfíni,“ dostal nápad a zajásal, že tentokrát člověk delfíny sotva předčí. Ale jako naschvál se nad jeho hlavou prohnal vysokou rychlostí motorový člun. „Opět tedy remíza,“ pomyslel si Kája.
Zvídavý delfínek se ale nenechal odradit a pokračoval v bádání dál. „Lidé neumějí tak hvízdat jako já,“ ujišťoval se a doufal, že tentokrát to bude trefa. Byl však brzy opět vyveden z omylu. To když vystrčil hlavu z vody a uslyšel na břehu kluka, který si vesele hvízdal na pusu. A ještě víc rozmrzelý byl, když uviděl holčičku, která seděla na kameni a pískala si na flétničku. „To mě tedy podrž,“ hudral si pro sebe. „Nejen že člověk umí pískat, ale umí si ještě vyrobit na pískání nástroj.“ Opět tedy byl výsledek nerozhodný.
Kája přemýšlel dál: „Delfín slyší mnoho zvuků a tónů, které lidské ucho neumí zachytit.“ A ve svém zkoumání se zaměřil právě tímto směrem „Tak tohle by přece jistojistě mělo už vyjít ve prospěch delfínů,“ věřil skálopevně. Ale opět si lidé poradili: jeho naděje překazili potápěči. Kája totiž viděl, jak se do hlubin ponořili potápěči s přístroji, které dovedly zachytit i ultrazvuky, co vydávají a slyší jen delfíni. Lidé však s pomocí těchto přístrojů mohli uslyšet delfíní řeč bez problémů, i když sami neuměli takové zvuky vydávat a ani je nemohli bez přístrojů uslyšet. „Takže zase nerozhodně,“ pokrčil ploutvemi Kája. „Tak už fakt nevím, kudy kam,“ pomyslel si bezradně.
Ale Kája nemá ve zvyku se jen tak snadno vzdát. Rozhodl se pokračovat ve svém výzkumu. Vzpomněl si, jak pohodlná je jejich zátoka a jak útulný je jejich útes i jeskyňka, kde bydlí. Avšak hned si připomenul, že často pozoroval výstavní domy na pobřeží. „Ani tudy cesta nepovede,“ povzdychl si.
Byl bezradný: „Jak to tedy vlastně je? Měla paní učitelka pravdu, nebo ne? Je člověk skoro tak inteligentní jako delfín?“ Rozhodl se proto navštívit velice moudrou karetu, paní Pravou, největší a nejstarší želvu v celé zátoce. Vyhledal ji a sebral odvahu prastarou a váženou želvu oslovit: „Dododobrý den,“ zakoktal se trémou. „Vážená paní Pravá, mohu se Vás prosím na něco zeptat?“ Želva se probrala z odpoledního odpočinku, několikrát zamrkala svýma očima a pak Kájovi odpověděla: „Dobrá, chlapče, dobrá. O co jde?“ Tak jí Kája vyprávěl o svém bádání. „Ale zatím to vždy vyšlo nerozhodně a rád bych tedy věděl, kde je pravda,“ zakončil vyprávění.
Ale ani moudrá želva mu se zkoumáním mnoho nepomohla. „Je mi líto, Kájo, ale ani já ti neporadím. Na pláž se dostanu, jen když potřebuji naklást vajíčka, a to ještě v noci. Ovšem o člověku nemůžu říci nic přívětivého. Bojím se totiž o svá vajíčka, která lidé často z písku vyhrabávají, aby si na nich pochutnali. A co horšího, lidé zabíjejí želvy, aby si z nich vařili polévku a z jejich krunýřů dělali ozdobné předměty pro své potěšení nebo je rozemleli na prášek, který má údajně léčivou moc,“ řekla paní Pravá se slzami v očích. Zklamaný Kája poděkoval a odplaval na další výzkumnou výpravu.
Cestou přemýšlel: „Jestli je člověk takhle zlý, tak asi nebude moc chytrý.“ A jak tak byl zamyšlený, stalo se, že nedopatřením zaplul příliš blízko pobřeží a tam uvízl na mělčině. Bylo to moc zlé, Kájovi šlo tentokrát o život. Naštěstí si ho všimli rybáři. „Podívejte, ten nebohý mladý delfín uvíznul na mělčině! Pospěšte, pospěšte,“ svolávali se rybáři a rychle nasedli do loděk, aby dopluli k nešťastnému delfínovi. Společnými silami ho dopravili zpět na hluboké moře. „Uf, to byla ale hrůza,“ oddechl si Kája. Vesele pak zamrskal ocasem a jako poděkování ukázal ze samé radosti rybářům několik parádních výskoků. Ti mu šťastní, že se záchrana povedla, také na cestu zamávali. Kája byl opravdu rád, že je opět doma, v jejich nádherné a bezpečné jeskyňce. Tak se stalo, že po této zkušenosti dospěl k závěru, že člověk zase tak zlý nebude, a musel uznat, že si lidé chytře poradili při jeho záchraně. Avšak také dobře věděl i o příhodách, kdy naopak delfín zachránil před utonutím člověka.
Večer Kája mamince vyprávěl, jak jeho výzkum dopadl. „Víš, mami, dopadlo to fakt nerozhodně.“ Závěr byl jednoznačný: „Delfín je moc chytrý a šikovný ve vodě, člověk zase na souši,“ uzavřel své bádání Kája. A už se těšil, jak zítra o tom poví ve škole. Nakonec se s maminkou oba utvrdili, že člověk a delfín si mohou dobře porozumět, mohou být dobrými kamarády. A o to přece jde hlavně, že?
