Článek
Povídka 7
JAK KÁJA VYSTUPOVAL V DELFINÁRIU
Když se na břehu zátoky objevil obrovský transparent s nápisem DELFINÁRIUM, Kájovi pořád vrtalo hlavou: „Co to je delfinárium? To bych rád věděl. Delfinárium, delfinárium. Co to jen může být?“ Brzy se to však dozvěděl. Do třídy totiž nastoupil nový žák, delfín Olaf. Byl z toho ve třídě rozruch, protože paní učitelka, když ho představovala, řekla: „Děti, to je nový spolužák Olaf. Bydlí v delfináriu u břehu naší zátoky. Nechceš, Olafe, něco o sobě povědět?“ Olaf dětem pověděl, že v delfináriu vystupuje v zábavném programu se skupinou dalších delfínů: „Je to takový náš rodinný podnik – vystupují tam i rodiče a starší bráška,“ vysvětlil spolužákům. A také hned pozval paní učitelku s celou třídou na zítřejší vystoupení. „Začínáme v pět hodin. Přijďte včas, bývá velký zájem. Abyste dobře viděli.“ upozornil.
Kája se nemohl dočkat, jak se do delfinária těšil. Druhý den ani dospat nemohl. A představte si, že i u snídaně se neloudal jako obvykle. Až maminka nad tím nevěřícně kroutila hlavou: „To mě tedy podrž. Sním, nebo bdím? Nejsi, Kájo, nemocný?“ žertovala. Ale Káju to nerozházelo a chvátal, jen aby již byl ve škole. „Jistě bude před vyučováním o delfináriu spousta řečí,“ říkal si a pospíchal, aby mu z Olafova vyprávění vůbec, ale vůbec nic neuniklo. Cestou se k němu přidal kamarád Filip. „Olaf je, pánečku, třída,“ shodli se oba delfínci. Bylo vidět, že nový spolužák na ně udělal veliký dojem.
Ve třídě zastihli Olafa uprostřed hloučku zvědavých spolužáků. Každý hvízdal, pískal a mlaskal jeden přes druhého, tak jak to umí jen delfíni. A tak malý artista pomalu nestačil sledovat a odpovídat na všemožné zvědavé dotazy. „Co je tvůj nejoblíbenější cvik?“ ptala se spolužačka Plískavice Plochočelá. Olaf se zamyslel, podrbal se při tom přemýšlení ploutví a pak jí odpověděl: „Asi to je pirueta. To se vymrštíš co nejvýš z vody a otočíš se kolem své osy. Také rád propichuji zobákem balónky, rozvěšené nad hladinou.“ „A co je nejtěžší?“ zeptal se žák Kulohlavec Černý. „Jednoznačně jízda trenéra, stojícího na hřbetu delfína. Musíš být obratný a opatrný, aby se trenér udržel. Tohle svede jen opravdu zkušený delfín. V našem delfináriu to dokáže jen můj taťka,“ odpověděl pyšně Olaf. „Jo. Obtížné je také,“ vzpomněl si ještě Olaf, „když se tři současně vymrštíme a navzájem se naše dráhy zkříží. Musíme dát pozor, abychom se nesrazili.“ Celá třída obdivně zamlaskala. Rušnou debatu přerušil příchod paní učitelky Drsnozubé. „Tak už dost. Máme se učit a ne brebentit,“ trochu na oko pokárala učitelka žáky. Dobře však věděla, že dnes se třída, plná očekávání návštěvy delfinária, nesoustředí. Měla však pochopení a upřímně řečeno, i ona se na představení moc těšila.
Když dorazili k delfináriu, na břehu se už tísnil dav diváků. Naštěstí přišli ještě včas a tak zaujali dost dobrá místa, odkud bez problému viděli. Kája upozornil Filipa: „Podívej na ty velryby,“ ukázal na širé moře. Filip jen obdivně pokýval. „To je ale paráda.“ V moři totiž z dálky přihlíželo i několik velryb, které svým zpěvem a nádhernými vodotrysky vytvořily pro představení perfektní kulisu. K tomu v tryskajících proudech, které velryby vyfrkovaly, vytvořil odraz slunečních paprsků nádhernou duhu. Prostě to byla vlastně parádní diskotéka. „To je ale nádhera,“ vydechla jakoby jedním hlasem celá třída.
Teď se však již museli všichni ztišit, představení začalo. Nejdříve vystoupili cvičení lachtani, včele s populárním lachtanem Moritzem, který do delfinária přišel ze zoologické zahrady. Cvičenci poslouchali trenéra a jeho píšťalku na slovo. Jejich představení s míčkem sklidilo veliký potlesk. Pak již byli na řadě delfíni. Kája ani nedutal. Vystoupení na něj udělalo mohutný dojem. „Dívej, dívej,“ šťouchnul Filip do Káji, „ten Olaf je ale fakt dobrej.“ „Hmm,“ souhlasně zamručel Kája a pozoroval Olafa, který byl velice šikovný, dokonce vystupoval i sólově. Trenér vždy delfíny odměnil za povedený kousek sleděm. „Mňam,“ pomyslel si Kája, ale hned usoudil, že si takovou dobrůtku za své výkony delfíni opravdu zaslouží. Na závěr pak zaměstnanci delfinária vyzvali diváky na břehu, že si mohou s delfíny zaplavat a nechat se od nich povozit. „Tak tohle ovšem je něco,“ pomyslel si Kája, když viděl, jak cvičení delfíni vozí děti i dospělé. Bylo znát, jak se to všem líbí, děti dokonce výskaly radostí z té vodní jízdy.
Kája pak denně pospíchal po vyučování ke břehu a pozoroval tréninky delfínů. Současně si odkoukané výskoky, otočky a různé jiné odvážné kousky a figury sám zkoušel. S Olafem se velmi skamarádil. Ten mu často poradil jak který cvik provést nebo kde je ještě třeba něco vylepšit. „Tak to se ti fakt povedlo,“ pochválil Olaf Káju, když zvládl piruetu se třemi otočkami. „No bravo,“ chválil ho, když mrštně proskočil obručí.
Nový kamarád Káju pozval, aby se podíval nejen na trénink, ale i na nové představení s diváky. Tam však došlo k nemilé příhodě. Jedna maminka koupila pro svého desetiletého synka jízdu a právě s Olafem. Klukovi se dovádění s delfínem moc líbilo. Avšak ouha – při jedné prudší otáčce nešťastně sklouzl a při tom se nalokal mořské vody. „Pomóóc,“ křičel vystrašený klučina. Aby ne, hrozilo mu utopení. Přihlížející lidé ani nedutali a hochova maminka byla plná strachu. „Proboha, proboha, zachraňte ho“ volala celá zničená. Kája si toho včas všiml, podplaval hocha, vyzvedl jeho tělo nad hladinu, kde se mohl zhluboka nedechnout. Vyloveného kluka pak opatrně podplaval Olaf a mohli tak pokračovat v jízdě. Všichni Kájovi i Olafovi tleskali. Vždyť se zachovali jako zkušení, sehraní záchranáři.
Přiblížil se konec školního roku, a protože Kája byl v posledním ročníku, přiblížil se i konec jeho školní docházky. Je na čase se osamostatnit. Bude z něho dospělý delfín. „Co budu dál dělat?“ mudroval Kája. „A nechceš k nám do delfinária?“, nabídl mu Olaf. Kája s nadšením souhlasil. Doma oznámil rodičům svůj plán. Utěšoval je: „Delfinárium je blízko, můžeme se často navštěvovat“. Od té doby se na plakátu objevilo i jeho jméno. Maminka s tatínkem se přišli na Káju podívat a byli oba dojatí, jak šikovný jejich kluk je.
