Článek
Povídka 1 KÁJA HRDINA
Kája se vymrštil nad hladinu, kde se na sluníčku stříbrně zalesklo jeho tělo. S mohutným žbluňknutím se ponořil do vody. Potřeboval co nejrychleji domů. Jestli jste si Káju představovali jako pihovatého kluka se zrzavou kšticí a v kraťasech na kšandy, tak teď už víte, že jste se setsakramensky zmýlili. Kája je totiž delfín. Ano – delfíní kluk. Ale do toho pihovatého rošťáka mu jinak nic neschází. Pospíchá domů do podvodní říše, kde bydlí s maminkou Růženou, tatínkem Oldřichem a malou sestřičkou Ájou. Celý uřícený vplul do jejich jeskyňky na jižním okraji Růžového korálového útesu. Maminka, paní Skákavá, hned spustila: „Kde se touláš, Kájo, snad jsi proboha nebyl u toho vraku!“ Kája mamince zalhal: „Zastavil jsem se v cukrárně U zelené řasy na sleďové bábovce.“ Přiznat po pravdě, že porušil zákaz a s nerozlučným kamarádem Filipem Stříbřitým se stavili u vraku lodi, potopené u západního okraje útesu, to by maminku opravdu rozzlobilo. „Prokrindapána, to jsi musel utratit poslední šupiny z kapesného za mlsání?“ Kája jen bezradně pokrčil ploutvemi s výrazem „stalo se, co naděláš“. A pro sebe se v duchu usmál, že ty šupiny již promlsal dávno. Vrak zaoceánské lodi byl pro oba malé delfíny lákadlem. Prošmejdili každý jeho kout. Vždyť všechno bylo tak záhadné. Bylo zřejmé, že se zde potopila opravdu luxusní loď. Pravda, některý nábytek se poškodil a většinu křehkých předmětů také poškodil náraz, jak loď dopadla do útesu. Přesto však všude i tak byly známky velikého přepychu. „Podívej, to je ale skvost,“ ukazoval Kája na nádhernou kovanou truhlici. Jejich fantazie pracovala na plné obrátky: „Já si myslím, že je v ní nějaký poklad,“ mudroval Filip. „Bude to naše tajemství. Přísahej, že o tom nikomu, ale vůbec nikomu nepovíš,“ navrhl Kája a Filip ochotně souhlasil. „Přísahám.“ A tak jak jen zbyla trocha času, už si to šupajdili k vraku. Jednou je čekalo překvapení. Viděli, jak se u ztroskotané lodi pohybují dva potápěči. „Psst,“ varoval Kája Filipa, „ani muk.“ Pozorovali, jak se potápěči snaží najít cenné věci, které katastrofa lodi nepoškodila. Tak tohle panečku bylo teprve dobrodružství. „No né teda, to jsou asi loupežníci,“ zašeptal Filip. „To si piš, že jsou,“ souhlasil Kája. Dovtípili se, že potápěči nemají dobré úmysly. Těšili se, jak lup výhodně prodají. Nalezené předměty si ukrývali do jeskyňky, aby je pak najednou vyzvedli z vody. Když se vynořili na hladinu, Kája s Filipem opatrně vpluli do jeskyňky a opravdu se jim podezření potvrdilo. Byla tam spousta beden s kradenými věcmi. „Musíme té krádeži zabránit,“ řekl rázně Kája. „Ale jak?“ odvětil smutně Filip. „Něco vymyslíme, uvidíš,“ uklidnil ho Kája. Věci se však začaly řešit brzy. Příští týden se nad útesem objevila helikoptéra. Nadělala spoustu rámusu a rozvířila hladinu obrovskými koly. Kája s Filipem připluli se zájmem vše pozorovat. Z helikoptéry se spustili tři potápěči. „Tak tohle je trefa. Přece jen jsme ten vrak dokázali objevit,“ zajásal jeden z nich. Delfínci se skryli do pukliny v útesu a sledovali jejich počínání. Nerozuměli člověčí řeči, ale z posunků pochopili, že lidé byli z nálezu překvapeni. I je zaskočila nádhera a množství objevených věcí. Na něčem se domlouvali a pak se vynořili na hladinu, odkud byli vytaženi zpět do helikoptéry. Ta se zprvu rozkývala z boku na bok a pak rychle zmizela za obzor. „Co to znamená?“ vrtalo Filipovi hlavou. „Uvidíme,“ řekl na to Kája. „Já už ale musím domů.“ „A já taky,“ potvrdil Filip, že pro dnešek návštěva vraku končí. Helikoptéra se v příštích dnech ještě několikrát vrátila. Kája s Filipem viděli, jak potápěči fotografují vrak a nalezené věci. Jednoho dne se však stalo něco neočekávaného. Když lapkové opět přijeli se svojí bárkou, připlula tam i motorová loď. Byla to výzkumná loď s archeology, kteří se z ní potopili k vraku. „Tak teď snad bude loupení konec,“ zaradoval se Kája a Filip jen podotknul: „Jen aby.“ Vyrušení lupiči se však stačili ukrýt do jeskyně se schovaným lupem. Kája s Filipem byli novou situací zaskočeni: Jak jen upozornit na drzé zloděje? A začali zoufale kroužit těsně kolem vraku a doufali, že potápěče tak na sebe upozorní. „No tak, koukejte se na nás, copak jste slepí?“ zoufal si Kája. Po chvíli kroužení se jim to opravdu podařilo. Když viděli, že jim potápěči věnují pozornost, zamířili rychle k jeskyni se zloději, vrátili se k potápěčům a to neustále opakovali. „Copak se ti delfíni pomátli? Vidíte, jak krouží jako zběsilí?“ upozornil jeden z potápěčů kolegy. Nakonec se rozhodli delfínky následovat. Ti je tak šikovně dovedli až k jeskyni, kde přistihli lupiče i s jejich lupem. To víte, že zloději se jen tak lehce nechtěli vzdát. Došlo k prudké bitce. Delfínci byli rozrušení: „To je rána, to je ale rána,“ zoufal si Filip. „Jak jen pomoci? Jak jen pomoci?“ mumlal si Kája. Nakonec vymysleli plán: Kája vpluje do jeskyně, zatímco Filip bude čekat na stráži venku. Když byl Kája v jeskyni, začal vystrašené lapky prudce strkat zobákem k východu. „Jedeš? Koukej mazat ven!“ pohvizdoval si Kája v delfíní řeči. A pro lapky bylo toto hvízdání opravdu výstražné. Vypluli z jeskyně a tam již čekal Filip. „Huš, huš,“ hvízdal na ně varovně. Přidal se ke Kájovi a oba začali do zlodějů strkat a honit je, až byli zcela vyčerpáni. Mezitím se jeden z potopených archeologů dostal na hladinu a posádce na lodi vylíčil, co se stalo. Společnými silami se pak podařilo vysílené zloděje vytáhnout na palubu a spoutat. V tom velkém zmatku si ale nikdo nestačil všimnout, že jeden z vědců byl v bitce se zloději zle poraněný a zůstal dole v jeskyni. To ale neušlo delfinkům. Kája se vrátil do jeskyně a opatrně, jemnými šťouchanci vystrkal zraněného ven. Ten se pak Káji chytil a on ho vynesl na hladinu, kde ho posádka vytáhla na palubu. Chtěli Kájovi poděkovat, ale ten jen již v dálce vesele vyskočil z vody a zamával na pozdrav ocasem. Zpráva o dobrodružství Káji a Filipa se rychle všude roznesla. Obyvatelé Růžového útesu jim připravili velkolepé přivítání, byli oslavováni jako hrdinové. A aby ne. Vždyť to bylo po zásluze
