Článek
Metro jako seznamovací kancelář posloužilo jedné mé mladé kolegyni. Vyprávěla nám tuhle, jak se to semlelo. Cestou z práce jela v nabitém vagónu, ani se nemohla pořádně držet. Při každém přibrzdění nebo rozjezdu to s ní mocně hodilo sem a zase tam. Stála rozkročená a zvládala to. Až do chvíle, kdy strojvůdce zabrzdil nebývale prudce. Šup a ocitla se na čímsi klíně. Zvedla oči a hledí do tváře mladíka s brčálově zeleným, vysoko vyčesaným kohoutem. Pankáč se na ni usmál a pravil: „Vím, je to sice neobvyklý způsob seznámení, slečno, ale budiž. Dovolte, abych se představil: Já jsem Rudla,“ a podal ještě celé zkoprnělé kolegyni ruku. Tak si říkám, jestli by v takovém případě neměl dopravní podnik vybírat řádné poplatky, jako každá jiná „seznamka“. Vždyť šlo o pružnou, neobvyklou službu, kdy navíc klient ušetří čas. Nemusíte nikam chodit, nikam psát ani telefonovat. Prostě jenom jedete domů metrem.
