Hlavní obsah
Lidé a společnost

Metroviny - pokračování 1

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: IngolfBLN, CC BY-SA 2.0 via Wikimedia Commons

Metro

27. 3. 13:27

Krátké příběhy a postřehy z pražského metra. Publikovány budou postupně vždy tři příběhy.

Článek

Bydlíme na konečné metra a tak není problém sednout si. Jen můj muž vždy stojí. Lezl mi touhle zásadou na nervy. Vždyť on si nesedne, i kdybychom jeli ve vagónu sami dva. Jen si to představte: O dveře opřený pán v klobouku s aktovkou mezi nohama, začtený, dále jedna sedící paní, obvykle také do něčeho začtená, a jinak pusto, prázdný vagón. Čím více jdu do let, tím více mě upoutává otrlé chování některých mužů, které mi popsala přítelkyně: Jela od lékaře a udělalo se jí nevolno. Tři statní junáci vyskočili a uchopili ji pod paží, aby zabránili pádu. S účastí se zeptali: „Není vám dobře?“ Jen pípla: „Není.“ Muži se posadili. To se opakovalo třikrát, než vystoupila. Teprve až se uzdravila, dokázala tu grotesku vychutnat. A vzkaz pro mého muže: Jsem ráda, že si nechceš sednout.

- oOo -

Nemůžeme si my, ženy, jenom stěžovat na chování mužů. Totiž ani oni to s námi často nemají vůbec lehké. Jako třeba tehdy, když jednou přistoupila ve stanici metra Muzeum žena ve středním věku. Místa k sezení byla obsazená. Měla však štěstí - všiml si jí ochotný mládenec a nabídl jí své místo: „Posaďte se, paní,“ řekl laskavě a vystřelil z lavice. „Nebudu sedět,“ odsekla, až sebou muž cuknul. (Bodejť by ne, každý na jeho místě by se leknul.) Slyšela to jiná žena a ta bleskově zareagovala: „Já se tedy posadím,“ odstrčila razantně mladíka a řachla na nečekaně uvolněné místo. Rozená bojovnice to byla, zřejmě zocelená ještě z front v bývalých obchodech socialistického realismu. Jo - umění je být galantní, umění je ale i pozornost vhodně přijmout. Proto všem galantním mládencům a mužům slibuji: Až mě pustíte sednout, slušně vám za to poděkuji a přidám k tomu i milý úsměv.

- oOo –

Ráno potkávám v metru jednoho asi desetiletého mládence. Při přestupu na jinou trasu. Oba máme přesně vypočítaný nejvhodnější vagón i vchod, abychom co nevýhodněji na druhé stanici opět společně vystoupili. Ten chlapec se chová nenápadně jako myška, jen pozorně číhá na metro. Když přijede, hbitě proklouzne jako první dovnitř vagónu a rychle se usadí. Pak se zachumlá do bundy, zhroutí na sedadle a celé ty dvě stanice hluboce spí, nebo se tak alespoň tváří. Na obranu ho ale musím popsat: je droboulinké, menší postavičky, až rachitického vzhledu. Z masivní větrovky mu čouhají hubeňoučké nožičky-sirčičky. Třeba je nemocný, třeba má těžkou srdeční vadu, omlouvám ho. Leč pohledem jakoby říkal:„To jsem ale vyzrál, že?“ Pochyby budí i to, jak ožije venku mezi spolužáky. Tak nevím. Zatím to hodnotím jako exemplář budoucího „vždy sedícího gentlemana“. Slibuji vám, že moje studie budou pokračovat.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz