Článek
Nemohu kritizovat muže a nevidět přitom i chování některých rádoby dam. Jako onehdy, když se na jedné stanici rozevřely dveře metra. Lidé ani nestačili vystoupit, převálcovala je zdatná korpulentní matrona s hromadou igelitových tašek v ruce. Jedním slovem: slonice. A hned si vybrala slušně a ochotně vypadajícího mládence, postavila se vyzývavě nad něj, a než se stačil vzchopit k jakékoliv reakci, udeřila: „Nemohl byste mě pustit sednout, mladej? Asi máte starý nohy, co?“ A víte, jak to dopadlo? Přesně jak tušíte: mládenec se nezmohl na slovo natož na odvetu. Rychle vstal a ke všemu ještě pípnul: „Promiňte.“ Ona dáma se blahosklonně rozhlížela po vagónu, ještě se stačila patřičně zavrtět, aby se se svojí nadměrnou velikostí a kožichem posadila opravdu pohodlně a vítězoslavně se zakousla do párku v rohlíku, který vylovila z umaštěného pytlíku. Ještě teď se stydím za tu nehoráznou ženu.
- oOo –
Čeho všeho se nenadějete v metru! Já jsem zažila takovou příhodu: Stojím v chumlu lidí při nástupu do právě přijetého vlaku. Přede mnou se v té tlačenici bavili dva anglicky mluvící turisté - zřejmě manželé. Paní držela v ruce košík a mně padl zrak na peněženku, která volně ležela navrchu. A najednou nevěřím svým očím: čísi ruka zručně zašmátrá do košíku a jde po té peněžence. Zvednu zrak a vidím muže, který evidentně nemá kalé úmysly. Představte si tu moji reakci - ještě dnes se jí musím chechtat: „Co to je? Ale to se přece, pane, nedělá,“ pokárám ho a on, naštvaný, mě probodne pichlavým pohledem, pískne na komplice, který stál u druhých dveří, a ještě se stihnou proti nastupujícímu davu prodrat ven. Naštěstí bez peněženky. Uf, ulevilo se mi. Všechno se událo tak rychle, že nikdo kolem nestačil moje extempore ani zaregistrovat. Ta cizinka dodnes neví, že jí jedna ženská v Praze zachránila peněženku.
- oOo –
Cestou metrem můžete zažít i leccos neobyčejného. Také mě potkal jednou neobyčejný, poetický zážitek. Protože byl doopravdy neobyčejný, pokusím se ho vyprávět také neobvyklou, poetickou formou:
Rozkošná holčička s culíkama bez zábran pusinkovala svoji maminku a tu se to najednou stalo: Jakoby se zvednul závoj, jakoby mě cosi vyneslo do jiných dimenzí. Metro, natřísknuté uchvátanými lidmi, se rozplynulo a čas se zastavil. Poznání plné pochopení bylo zcela přímé. V mém vědomí se vše sjednotilo v nekonečný a nesmírně slastný akt líbání, kde nezáleží na tom, kdo koho líbá. Zažívala jsem intenzívně pouze skutečnost líbání, kde všechno - líbající holčička, její maminka, já i samo bezostyšné a sladké líbání - bylo od sebe neoddělené a obsažené uvnitř mého JÁ. Vrácena do reality drkotajícího, hlučného metra, byla jsem opět zde, ale poučena.
