Článek
Je to teď v módě, trpět nějakou tou fobií. A cesta metrem k tomu skýtá dost příležitostí. Už jenom jízda na běžících schodech! Ty obavy: Naskočím, nenaskočím? Spadnu, nespadnu? Podaří či nepodaří se mi vystoupit? Nejvíc strachu mám při nástupu a výstupu do soupravy. Říkám si: „Stihnu to dřív, než zavřou?“ A tak raději počkám na další vlak. Jednou mi mladý muž s údivem, že to tak snadno vzdávám, podržel zavírající se dveře. Já se „pochlapila“ a proklouzla dovnitř, děkujíc celá zadýchaná a (hrůzou) zpocená. Právě kvůli této fobii mě kdysi zaujal dokument o Japonsku, kde ukazovali metro. Panečku, kam se Praha hrabe. Těch lidí, ten frmol, ty kratičké intervaly. Tam to však vyřešili zcela po japonsku: zaměstnali zdatné muže, kterým navlékli bílé rukavičky (to aby nikoho nezamazali) a ti vždy svižně celý čekající houf zatlačí do napěchovaného vagónu. Nevím, co by tomuhle má fobie řekla.
- oOo -
Zdání klame, říká lidová moudrost. Pochopil to onehdy i můj šéf při jedné cestě metrem. Nastoupil, rozhlédl se a uviděl, že se dostal do početného hloučku dohola ostříhaných mladých jinochů. Nevím, nakolik zapracovala fantazie mého nadřízeného, ale vyprávěl mi, že hoši vypadali „ostře“, již jejich oblečení vzbuzovalo respekt: kůže, cvoky, kov. Jeden takový zdatný exemplář (dva metry, spousta svalů, netečný pohled a žvýkačku v puse) seděl přímo pod ním. A začal si ho (prý) s blazeovaným výrazem měřit od hlavy k patě. Své pocity přiznal můj vedoucí otevřeně: šimralo ho u žaludku, zrychlil se mu tep i dech, zbystřilo se mu vědomí, vzrostl adrenalin v krvi. Měl prostě obyčejný strach. „Co udělám? Ubráním se?“, zvažoval. Začal bleskurychle probírat všechny eventuality, které mu přišly na rozum. Vtom mladík s kácivým pohybem vstal a koutkem úst šéfa ledabyle vyzval: „Posaďte se prosím, pane.“
- oOo -
Nejsem původně z Prahy. Jsem „dívčí z hor“, jak s oblibou říkávám. Jednou, kdysi před lety, jsme byli na školním zájezdě v naší „stověžaté“. Tehdy byly ve středu města veřejné záchody v podzemí. Museli jste sestoupit po schodech. Kluci ze třídy tam také zamířili. Spolužačka Jaruška, vzorná, přepečlivá a snaživá to žákyně, se jich optala: „Kam pánové jdete?“ Jeden vtipálek pohotově opáčil: „Do metra.“ A tak Jaruška se ochotně přidala. Když sešla dolů, pochopila celou hrůzu situace: ocitla se na pánském záchodku. Celá červená vyběhla nahoru, skoro plakala. Pochopitelně, kde by se tenkrát vzalo v Praze metro, že? „To jsou ale blbý vtipy“, hubovala postižená. Tak dnes, milá Jaruško, je všechno jinak: v Praze již opravdu metro jezdí a skoro v každé jeho stanici (pánbůh za to dopravnímu podniku zaplať) je veřejné WC. Takže dnes by se těm „horalům“ jejich vtípek nevyvedl.
-
