Článek
Náš šéf tuhle přišel načuřený, že se mu stala nepříjemnost. Sedí v metru, čte si, když na jedné stanici přistoupila paní. Nebyla ale sama, nýbrž „s opičkou“, jak je zvykem trefně a ohleduplně opsat stav podroušeného jedince. Chtěl jí uvolnit místo, leč mávnutím ruky ho odmítla a usadila rázně nazpátek. Vtom dostala parádní škytavku. Nešlo ani číst, jak ty zvuky rušily. Můj vedoucí odložil noviny a zamyslel se s pohledem upřeným „kamsi“. Leč ouha, ve směru toho „kamsi“ byla i dotyčná dáma. Začala se ošívat a pravila: „Koukejte se laskavě někam jinam.“ Duch se naráz vrátil do těla a on tiše pronesl: „Promiňte.“ Když se na další stanici uvolnilo místo, paní se přece jenom posadila. Přisedla si vedle a v tu ránu usnula, s hlavou na šéfově rameni. Když pak vystupovala, změřila si ho ostrým pohledem a pravila: „Vy jste úchyl, pane.“ Takže vidíte, že i v metru můžete přijít lehce k úhoně.
- oOo -
Na metro nedám dopustit. Je rychlé a moderní. Leč s nostalgií vzpomínám i na staré časy, kdy Prahou křižovaly rozviklané, hrkající tramvaje. A mezi cestujícími procházela důležitá osoba: průvodčí. Později, pamatujete, došlo k inovaci: tramvaje neměly plošinu, průvodčí neprocházel, ale seděl za kasou. Pořád však zde byl ten úzký, osobní kontakt. A dobrý průvodčí býval i dobrý psycholog. Třeba jednou: dlouho tramvaj nejela, pak se čekající dav nacpal do již natřískaného vozu, který se ploužil Prahou. Lidé nadávali: „Nejdřív nejedou, pak jedou jak s hnojem.“ Průvodčí pohotově opáčil: „Co jsme naložili, to vezem.“ Nebo tahle: také se tramvaj ploužila středem Prahy, každou chvíli stála. Napětí rostlo, lidé vrčeli. Když tu se z ampliónu ozve hlášení: „Právě jsme se přiřítili k Národnímu divadlu.“ A bylo po vrčení. Tak si myslím, že v tomto směru nám dopravní podnik metro dluží.
- oOo -
„Kdybych bývala věděla, jakého blbce ze mne udělají, tak bych si to rozmyslela,“ pravila onehdy v afektu mladší dcera. O co šlo? O skupinu turistů, kteří s ní cestovali metrem. Byli to senioři v rozjařené náladě z právě prožívaného dobrodružství, kterým zajisté jejich zahraniční výlet již vzhledem k vyššímu věku byl. Při výchově dcer jsme se dost snažili, a tak pravidla slušnosti dobře znají. Když dcerka ochotně nabídla místo pánovi, který jí z turistů připadal nejstarší, byl tím evidentně zaskočený. Pro celou výpravu to, že dívka uvolnila místo k sezení staršímu, byl zřejmě nebývalý zážitek. Živě a hlasitě (byli to Italové) o tom mluvili a gestikulovali, souhlasně a pochvalně mručeli, pokyvovali hlavami a při tom si ukazovali (ó ta hrůza) na naši ratolest. Tak nevím, třeba se v něčem bude muset učit Evropa od nás. A vzkaz pro dceru: „V tomhle případě buď klidně za blbce.“
