Článek
Žijí mezi námi lidé, kteří jsou, jak bych to jen řekla, prostě jiní. Jiní než my „normální“. Ano, mám na mysli mentálně postižené spoluobčany. V posledních letech se to sice trochu zlepšilo, ale přesto jim ještě mnohé dlužíme. Často máme potíže s jejich přijetím, nevíme si rady, jak se k nim zachovat, a málokdy jim umíme vyjít vstříc a pomoci jim. O to víc je třeba ocenit rodiny, které se o své takto postižené dovedou s láskou vzorně postarat. Několikrát (asi máme shodnou trasu) jsem v metru takovou rodinu potkala. Mají postižené dítě, které zřejmě vozí do denního stacionáře. Dcerku doprovází někdy matka, někdy otec - podle toho, jak to vyjde. Zaujalo mě, jak pozorní a trpěliví k ní oba jsou. Jde o sehraný team, kde středem pozornosti je spokojenost postiženého potomka. Zvládají to na jedničku, dokonce je podezírám, že dobře vědí, jak naopak i je šťastný úsměv dcerky obohacuje. Tak jim přeji hezký každý den.
