Článek
A je to tady. Toho jsem se bála. Dnes nemám v Metrovinách o čem psát. Ani ráno cestou do práce, ani odpoledne cestou z práce se v metru nic zvláštního nestalo. Vůbec to byl úplně obyčejný den. Vstala jsem jako obvykle první, protože nesnáším zmatek v koupelně. Postupně jsem všechny vzbudila, všichni i s kočkou jsme se nasnídali. Pak jsem jela metrem do práce, kde vše proběhlo v naprostém klidu. Pracovalo se mi proto nadmíru dobře a byla jsem velmi produktivní, tedy i spokojená. Cestou domů jsem dobře nakoupila. Večeře se mi povedla, takže všem chutnalo. Manžel i děti byli v pohodě, navíc příjemně naladěni a k tomu sdílní. Zamrazilo mě z toho štěstí, jestli se to přece jenom nepokazí. A ono ne, dokonce i na televizní program šlo ten den koukat. Prostě nic, normálka. Tak o čem mám, k sakru, psát? Až mně to naráz došlo: Přeji i vám, vážení a milí, hodně takových dnů, kdy se vůbec, ale vůbec nic zvláštního nestalo. Važme si jich.
