Článek
Můj muž zásadně nikdy a nikam (a to i na zahradě na chalupě) nevyjde ven bez klobouku. Bez něj by to totiž nebyl on. Ale tenhle jeho zvyk mu dodává nejen důstojnost, ale přináší mu i velkou potíž. Zejména prudké nárazy větru hrozí, že mu klobouk odnesou.
Asi jste si všimli, že v metru panuje docela silný průvan. Kolikrát jsem se divila, jak ti architekti a stavbaři metra dokázali postavit všudepřítomný průvan. Ten zvedá dámám sukně a pánům zase klobouky. A abychom byli spravedliví, i dámský klobouk může často jízdu v metru ošklivě odnést. A já se dnes zaměřím právě na klobouky v metru.
To tehdy onehdy jel můj muž v klobouku a hned na jezdících schodech dolů na nástupiště zadul vítr v plné síle a klobouk frnk a letěl dozadu. Naštěstí ho tam jiný cestující stihl zachytit a dole ho v pořádku předat manželovi. Tak tohle by se spisovateli Karlovi Čapkovi, který popsal v jedné povídce podobnou patálii a honbu za ulétnutým kloboukem, nestalo. Tehdy totiž ještě jezdící schody do metra prostě nebyly.
Ale vraťme se k inkriminovanému klobouku. Sotva si ho muž opět nasadil na hlavu, průvan i na nástupišti panoval značnou silou a klobouk nezbeda zase uletěl. Tady ale hrozilo velké nebezpečí, že vítr klobouk zavane do kolejiště. A tak se stalo, že všichni přítomní cestující začali pronásledovat létající klobouk po celém nástupišti, až se nakonec kolektivně podařilo nezbedu odchytit. A tak můj muž vítězoslavně s kloboukem na hlavě vešel do bytu a celou tuhle historku mi povyprávěl.
A jaký závěr z dnešní Metroviny vyplývá? Pánové a dámy, dávejte si v metru dobrý pozor na svůj klobouk. A já k tomu mohu jen dodat že tentokrát jsem mimo hru, protože klobouky nenosím.
