Článek
„Náhoda je blbec,“ říkávali jsme již ve škole. S tím zřejmě počítala i jedna paní ve středních letech, která stála na jezdících schodech. Ty ji vynášely ven z podzemí pražského metra. Schody byly plné, přesto si paní všimla, že vepředu o několik stupňů eskalátoru sedí na schodech mladík. V tom mladíkovi, ačkoli ho mohla zahlédnout pouze zezadu, rozpoznala - alespoň se tak domnívala - svého dospívajícího syna.
Jak říkám: Náhoda je blbec, tak proč by se i ve velkoměstě nemohli ti dva nečekaně potkat? Matka ale ví, že se na pohyblivých schodech nesmí sedět a začne proto mládence zezadu, přes hlavy ostatních cestujících, napomínat. „Františku, okamžitě vstaň, na schodech se sedět nesmí!“ kárala ho, ale marně. Hoch seděl dál. Tu výzvu opakovala několikrát, než se mladík přece jen na milou paní otočil a s povytaženým obočím suše pravil: „Já nejsem František, já jsem Jirka.“ A tak paní poznala, že vychovávala syna úplně jiné matky.
