Článek
Jednou v metru si vedle sedla mladá rodina: tatínek, maminka a asi pětiletá dcerka. Ta držela na klíně plyšového medvídka, Brumla mu říkala. Seděla uprostřed rodičů nesmírně šťastná, bylo vidět, jak je s nimi ráda. Chtěla se jim pochlubit zážitky ze školky: „Mami, dnes jsme měli rajskou“. „Počkej chvíli“, odbyla jí žena a pokračovala v hovoru se svým mužem. Ten se k ní naklonil, takže děvčátko bylo mezi nimi jako uvězněné. „Tati“, sebralo po chvíli odvahu, „mám výkres na nástěnce“. „Hmm. Co říkáš? Teď nemám čas“, zchladil její nadšení hluboký mužský hlas. Děvčátko se nevzdalo a vytáhlo největší kalibr: „Barborka mi řekla tajemství. Chcete vědět jaké?“ „Tak ty nedáš pokoj“, okřikla ji matka. Holčička to vzdala. Tichounce šeptala k Brumlovi: „Tak já to řeknu třeba tobě, chceš?“. A vděčný Brumla poslouchal a poslouchal. Ještě, že ty naše děti mají alespoň své Brumly, pomyslela jsem si celá smutná.
