Článek
Můj muž je autorem nebývalého postřehu: kočárek může posloužit jako módní doplněk. Přišel na to cestou metrem, když do vozu přistoupila mladá žena, na první pohled „pankáč“ (nebo „pankačka“?). Pohlaví miminka, spícího v kočárku, nebylo možné z barvy oblečení rozpoznat. Barva střechy kočárku však odpovídala barvě pramene vlasů nad levým uchem, barva korby barvě pramene vlasů nad pravým uchem. Přehoz v kočárku měl stejnou barvu jako kohout z vlasů, který mamince vítězoslavně trčel na hlavě. Cingrlátko, zavěšené nad miminkem, pak bylo vybráno v barvě kabelky. Celek tvořil barevně sladěné umělecké dílo: vše provedené v jásavých, zářivých barvách a působilo to veselým dojmem. Ostatní cestující oproti tomu zanikali v šedi obyčejných, střízlivých barev. Svým způsobem šlo o vyjádření se pomocí výtvarného cítění, o jakýsi druh avantgardního umění. A tak v tomto případě sehrálo pražské metro roli pojízdné galerie.
