Článek
Jel můj muž metrem, ale nebyla to cesta příjemná. Cestovali s ním totiž mladí rodiče s dvěma dětmi: jedno na klíně, druhé v kočárku. A to mimino plakalo a plakalo, k neutišení bylo. „Až jsem ti jednu chvíli chtěl vystoupit“, vzpomínal manžel. Naštěstí však přistoupil jiný pár. A hned se jal nemluvně utišovat. Houpali ho, samé ťuťuťu ňuňuňu, a dítě ustalo. Asi po čtyři stanice bylo ticho. Pak nanovo. Ale muž se ženou opět úspěšně zasáhli. „Byli to zajisté zkušení rodiče“, poznamenal muž. Usoudil tak podle téměř profesionálního přístupu a také ho zaujalo, jak „odborně“ hovořili: samý „prdík“ a „zoubky“ to prý byly. Suverénně a s přehledem celou situaci zvládli. A tak si povídám: co kdyby jim dopravní podnik nabídnul zaměstnání? Jezdili by metrem a pomáhali mladým, nezkušeným rodičům v podobných, často zoufalých, pokusech utišit unaveného a mrzutého potomka. To by byla, pánečku, nadstandardní služba pasažérům!
