Článek
Není stáří jako stáří. Uvědomila jsem si to, když jsem v metru vyslechla rozhovor dvou seniorů. Oba muži se souhrou okolností ocitli na lavici vagónu vedle sebe. A protože jeden byl hovornější, dal se s tím druhým do řeči. „To je dnes hezký den, že? Sluníčko svítí, to se nám to vyvedlo.“ „Ále jděte,“ mrzutě odsekl druhý senior. „Hezký den? To vedro? Já slunce přímo nesnáším.“ „Koukám, že vezete pěkný jablka,“ nedal se ten první odradit. „Tomuhle říkáte pěkný jabka? Takový chudinky mně prodali.“ Vtom přistoupila skupina čtyř asi desetiletých školáků. „Jo mládí. Já hned pookřeju, když vidím ty děti dovádět,“ pochvaloval si ten pozitivně naladěný. „Prosím vás, takoví frackové jsou to dnes. Nevychovaní až hrůza. A kdo má poslouchat ten rámus, který kolem sebe nadělají. Jednoho by z toho rozbolela hlava,“ stěžoval si pesimista. Opravdu není stařík jako stařík, pomyslela jsem si.
