Článek
Vyslechla jsem v metru rozpravu k navrhovanému zákonu, který má zajistit větší spravedlnost pro ženy, aby nebyly diskriminovány v zaměstnání. Zaměstnavatelé neradi ženy zaměstnávají. Důvodů je mnoho: jednou je to proto, že je vdaná a má malé děti, jednou proto, že není vdaná, jindy zase se zdá stará, někdy není dost atraktivního vzhledu. Zákonem má být zaručeno, že tohle nemohou být důvody k nepřijetí do práce. Dvě ženy o problému diskutovaly, bojovnice proti diskriminaci žen to byly. A tak jsem i já začala o věci přemýšlet. Při tom mě přepadly obavy: Jak ale postižená žena dokáže, že nebyla přijata právě z takového nezákonného důvodu? Je přece tak snadné najít x jiných, přijatelných důvodů. A těžko říci, co je vlastně horší: dozvědět se pravdu, že mě nepřijali, protože jsem ženská, nebo mít komplex méněcennosti, když mi řeknou, že „nemám předpoklady“, jinými slovy, že jsem hloupá a neschopná (ženská). Tak vám nevím. Co vy na to?
