Článek
Bylo jaro, a to jak známo napadají člověka nebezpečné myšlenky. Mě napadly na jezdících schodech metra. Tehdy, když jsem šla s Alenou, která do mě již několik dní hučela: „Blíží se prázdniny. Co v létě? Pojeď s Modráčkem (měla na mysli naše dětské divadlo) na tábor.“
A když tak jednou do mě zase hučela a hučela, pravila jsem cestou do metra na jezdících schodech ona osudová slova: „Dobře. Když tábor, tak tábor. Ale znáš mě. To musí mít styl: Když náš tábor - tak s divadlem. Když divadlo - tak kočovné. Když kočovné divadlo - tak s koněm“.
Alena nasucho polkla, ale neztratila ani rovnováhu na škubajícím eskalátoru, ani svoji příslovečnou rozvahu. Bez mrknutí brvou mi to vrátila: „Dobře.“
Ale zkuste si to, sehnat koně. Vážně to není jen tak. Stěžovala jsem si doma manželovi a při té příležitosti mu vysvětluji: „To budeme potřebovat mužský, to bez nich nezvládneme.“ Nic, jen mlčel. „Pojeď s námi,“ loudím. To už začal tušit zradu. Melu dál a dál, škemrám, žadoním a vysvětluji. On, pověstně flegmatik, to chtěl zkrátit. Utnul mě rychle, ale situaci neodhadl: „Tak jo. Když seženeš koně, jedu.“ Bláhově si tenkrát myslel, že celá záležitost je tím ukončena. Jak se mýlil!
Naše shánění zprvu nemělo úspěch. Buď někde chtěli za koně nekřesťanské peníze nebo ho nechtěli či nemohli půjčit vůbec. Již jsme začali upadat do beznaděje. Až telefonát do státního statku Jeneč nám dal opět naději. „Přijeďte se k nám podívat a domluvit se osobně. Hlavně s sebou vezměte člověka, který by měl koně na starosti. Domluvte se s inženýrem Musilem, ten rozhodne,“ pravil na naši prosbu ředitel statku.
A tím vyvstala otázka kočího. „Koho?“ ptám se nahlas sama sebe, když o tom problému medituji. Michal to slyší a přišel na pomoc s výborným nápadem: „Otec to s koňmi umí, celý život se o ně staral.“
A tak na scénu Modráčka vstupuje od této chvíle i můj tchán. Ani se dlouho nezdráhal, je to totiž v podstatě duše dobrodružná. Navíc má rád nás, svá vnoučata i děti vůbec. Proto neváhá a o jednom víkendu zazvoní u dveří našeho pražského paneláku. „Tak mě tady máte, děti,“ volá na mě, když se vykláním z okna, kdože to je. Ráno nato jedeme do Jenče.
„Ouha,“ pomyslím si, když uvidím podmračeného podivína, který se nám představil jako inženýr Musil. Leč zdání klame. Snad podivín, ale brzy bylo jasné, že má rád nejen zvířata, zvláště pak koně, ale i děti. Pro nás ta nejpříznivější kombinace. V duchu odhaduji situaci…
Máme vyhráno. Ve stáji se tatínkovi rozsvítily oči. V ten moment jakoby zde byl jen Musil a on. Oba muži procházeli stájí, zastavovali se postupně u jednoho koně po druhém a zasvěceně se bavili. Jejich duše souzněly. „Koňáci“ se prý poznají i po čuchu. My ostatní byli vzduch.
Když prohlídku skončili, přistoupil pan inženýr ke mně. Zpod staženého obočí se na mě svým přísným způsobem podíval a sdělil rozhodnutí: „Když jsem poznal tady vašeho pana otce, tak vám toho koně půjčím.“
Náš děda vybral koně pro komedianty s téměř symbolickým jménem Mošna. „Má však přezdívku a slyší na jméno Hanka,“ řekli nám. Byl to kůň starší, rozvážné a klidné povahy. Ani tak divoké děti, jako byly ty naše z Modráčku, ho nemohly vyvést z míry. A to při volbě rozhodlo.
Statek Jeneč k nám byl nesmírně velkorysý. Poplatek byl symbolický, dokonce Hance přibalili na cestu pytel obroku a téměř „za hubičku“ nám ji do Jižních Čech, kam vedla trasa našeho putování, přivezli a odvezli.
Ani se nám nechtělo věřit, ale skutečně jsme narazili na tak báječné lidi. A jak se dále ukáže, nebylo to naposledy.
Jen hazardér by se do takového podniku pustil bez pojištění. Když jsem přišla na řadu ve frontě u okénka pojišťovacího ústavu, uvádím své přání: „Potřebuji pojistit dětský putovní tábor.“ Zatím vše probíhalo hladce. „Prosím,“ podávala mi úřednice do okénka formulář, který je třeba vyplnit. „Promiňte, ale já mám ještě navíc zvláštní prosbu. Potřebuji k tomu pojistit i koně.“ Mít uvolněné panty, spadla by té ženě za přepážkou čelist. Ale byla přece jenom zvyklá na ledacos, tak se brzy vzpamatovala. „To asi bude problém, my koně nepojišťujeme.“ „Ale milá paní, já to prostě nutně - to „nutně“ jsem hlasem zdůraznila - potřebuji,“ nemínila jsem se nechat jen tak odbýt. Paní byla bystrá a pochopila, že se mě nezbaví: „Zkuste to tedy v našem oddělení zvláštních případů.“ To byla jiná. „Zvláštní případ, to tedy jsme,“ usoudila jsem a poděkovala za radu.
Zaklepala jsem na dveře oddělení zvláštních případů, počkala na vyzvání a vstoupila jsem. Opět se odehrála situace s panty a čelistí, s tím rozdílem, že tentokrát seděl za stolem muž. Navíc a naštěstí se smyslem pro humor.
„Milostivá, tady nejste u Lloyda,“ pravil, a to v době hlubokého reálného socialismu v naší zemi. Očividně nám fandil. Začal všudemožně telefonovat, zjišťovat, dotazovat se a přesvědčovat. Já jsem mu k tomu přihrávala takové argumenty jako že jde o společensky prospěšnou činnost, kterou výchovná práce s dětmi bezesporu je. Vysvětlila jsem mu také, že si jsem velmi dobře vědoma, že zde nejsem u Lloyda, proto také předpokládám, že výše poplatku za pojištění nebude lloydovská. Opravdu nebyla.
Moc jsme se pak doma nasmáli, když jsme četli podmínky pojištění. Zjistili jsme, že Hanka je pojištěna i pro případ, že by se při našem putování zapomněla s některým sympatickým hřebcem a mělo to své následky. Mohu vás však ujistit, že byla chudák z toho vandrování tak utahaná, že na podobné věci neměla ani pomyšlení. Byla vděčná za chvíle odpočinku a sebevětší krasavec jí mohl být tak akorát ukradený.
A tak dodnes vzpomínáme na putování od tábora k táboru, kde jsme dětem za večeři, nocleh a snídani zahráli. Tak vidíte, kam až může zavést jedno rozhodnutí na jezdících schodech pražského metra.
