Článek
Pověrčivost má pevné kořeny. Přiznejte se, kdo z vás není občas pověrčivý? Já alespoň se k tomu přiznám. Vždyť i sportovci či umělci mají své talismany či rituály. Naše dcery se po letech shodly, že když byly malé školačky, věřily na stejnou pověru. Asi to bylo tím, že chodily obě do stejné školy a žáci si ji z tradice předali jeden druhému. Pověra spočívala v tom, že v metru mají jezdící schody očíslované. A děti věřily, že stoupnout si právě na „jedničku“ jim přinese štěstí. Ta, jako stoupnout na kanál nosí smůlu, svést se na prvním schodě je naopak štěstí. Jenže s tím byl problém: dětí bylo víc, na „jedničku“ čekal celý houf, a když očekávaný schod přijel, strkaly se, kdo vyhraje a poveze se na vyvoleném stupínku. Proto se tuto hru doporučuje provozovat pouze v dětském věku: sotva by totiž dozorčí stanice omluvil seriozního pána či dámu, který nenápadně čeká u jezdících schodů a pak se - hlava nehlava - vrhne na vybraný schod.
