Článek
Když kolegyně Galina jela metrem, všimla si maminky s předškolní holčičkou. Ta seděla rozvalená na sedadle a bavila se tím, že kolem sebe kopala nožkami hlava nehlava, ohled nebrala na nic a na nikoho. Pochopitelně, že se to ostatním nelíbilo.
Když bylo jasné, že matka, která dcerunku zálibně pozorovala, nezasáhne, obrátil se na ni jeden pán s prosbou: „Prosím vás, nemůžete to dítě nějak uklidnit, aby neokopávalo všechny kolem sebe?“
Matka, elegantně oblečená a upravená mladá paní, jen povytáhla obočí a s pokrčením ramen a vítězoslavným úsměvem odvětila: „To víte, je demokracie.“
Všem to vyrazilo dech. Jen vedle stojícímu „pankáči“ s oranžovým kohoutem ne: než stačil vystoupit, vyndal z pusy žvýkačku a beze slov ji rázně přilepil nezbednému dítku na čelo. Matka jen zasípala: „No, dovolte?“ Mladík ji usadil: „Neječte, milá paní. Co chcete, je přece demokracie, ne?“ a se vztyčenou hlavou vystoupil.
