Článek
Stává se mi - zejména poránu - že začnu cestou v metru příšerně kýchat a smrkat. Není to nic příjemného pro mě, ale jistě ani ne pro spolucestující. Ti se začnou ošívat, odtahovat se a výrazem obličeje dávají jednoznačně najevo, co si myslí: „Běž se raději domů vypotit, ženská jedna, a nešiř nám tady nákazu!“. Já ráno vyjdu z domova fit, celou cestu k metru jsem fit, fit nastoupím do soupravy, a ejhle: stačí jedna „převoněná“ dáma, která si na tom dala před odchodem opravdu záležet, a je to tady. Pšik, hepčí. A teče mi z nosu i z očí. Navíc musím strpět nepříjemný výraz, kterým mě dáma propichuje a dává najevo, jak se mě štítí. A protože jsem z těchto situací nešťastná, rozhodla jsem se to uvést za všechny nás alergiky na pravou míru: Lidi, já nemám chřipku, já mám alergii! A zejména se obracím k vám, milé dámy, s prosbou o pochopení. Právě ty parfémy, kolínské či deodoranty v neúměrné síle mě (nás) ničí.
