Článek
Kolegyně z práce má andulku, která se jmenuje se Mandík. Občas se stane, že musí odjet z Prahy a pak veze Mandíka v kleci ke známým. V tom případě se Mandík veze metrem. Protože nemá rád zatemněno, kolegyně mu cestou odkryje klícku. Jednou ho také tak vezla, když do vozu přistoupil houf dětí s paní učitelkou. Mateřská školka. Caparti se nahrnuli dovnitř a hned obklopili klec s andulkou. Pozorovali ji, radovali se z ptáčka a zvědavě se vyptávali: „Je to kluk nebo holka? „Podívej, má modrou skvrnu na zobáčku, tak to je kluk. Holky mají hnědou,“ poučovala kolegyně Marcela ochotně. Děti se dál ptaly na všechno možné. Cesta příjemně utekla. A já jsem si pomyslela, jak to bylo bezvadné, tahle „pojízdná učebna“, ve kterou se díky Marcele a Mandíkovi na chvíli proměnilo pražské metro. Přímo názorná výuka zoologie, že? Dnes, kdy se hovoří o „škole hrou“ a o potřebě inovací ve výuce to byl výborný příklad.
