Článek
Dnes budu ve svém článku vážná. Chtěla bych se totiž pokusit o jakousi charakteristiku rozdílného přístupu k životu člověka založeného citově a člověka řídícího se především rozumem. Chci ti, příteli, ukázat, jak ošidné, jak různé i jak podobné si jsou (nebo alespoň zajisté by mohly být) cesty citu a rozumu. Obojím člověk oplývá a oboje bývá příčinou jeho štěstí i neštěstí. Zvu tě na obě tyto cesty, aby sis sám mohl udělat úsudek a rozhodnout se, kterou cestou půjdeš ty.
Úvodní příběh chce doložit, že oba přístupy mohou být dány člověku jakoby do vínku. Náš první příběh se proto začíná již v porodnici. Zde se cesty jeho hrdinů setkaly poprvé a hned se ukázalo, jak budou odlišné. Životní projevy obou miminek již tenkrát naznačovaly směr jejich osudů. Jan vždy bez zábran a s patřičnou energií dával najevo svoji libost či nelibost. S dravou chutí se přisál k podávanému prsu až mu mléko stékalo po bradě a sotva stačil popadat dech. Na projevy mazlení reagoval brzy vstřícně a záhy se začal na matku usmívat. Od mala pak žil v jakémsi světě pocitů a záhy se ukázalo, že jeho fantazie je oproti ostatním vrstevníkům nadprůměrně vyvinutá.
Tam v porodnici se jejich matky sešly na jednom pokoji. A také Vít se již zde projevoval po svém. Matka ho držela v náručí, pozorovala jeho klidnou tvářičku, šeptala mu něžná slůvka a on se jí pevně držel za natažený prst. To miminko si ji zkoumavě prohlíželo a vůbec se zdálo, že intenzívně pozoruje svět kolem sebe, jako by mu chtělo přijít na kloub. Když Vít povyrostl, stále o něčem přemýšlel, byl neúnavný, jak se pořád na něco ptal a rád každou věc důkladně prozkoumal.
Život obou našich hrdinů šel dál, každý z nich šel svojí vlastní cestou. Zastavme se u každého u jednoho pro něj závažného, dá se říci stěžejního momentu jeho žití. Tedy nejprve životní okamžik, který formoval citově založeného Jana, který se stal malířem.
Janův příběh se stal pozdě v noci, lépe hodně brzy ráno. Setřel si rukávem zbarveného pláště čelo, odfrknul si a z výšky se rozkecnul do křesla. Pravidelně, zhluboka dýchal a v celém těle se mu rozlila nesmírná, ale slastná únava. Klížily se mu oči, nechtěl však tuhle zvláštní a závažnou chvíli zaspat. Byl v ateliéru sám, zdálo se mu však, že je všude a se všemi. To činilo celý okamžik svátečním. „Tak přece, dokázal jsem to,“ motalo se mu hlavou stále dokola. Přes velikou únavu měl vědomí nebývale jasné, uvědomoval si, že veškeré podněty z okolí i ze svého nitra ostře, zřetelně rozeznává a prožívá. Byla mu příjemná ta dokonalá souhra smyslů, rozumu i citu. Pociťoval vrchovatě blaženost a s uspokojením si uvědomoval pravidelný tlukot srdce, svůj klidný dech i vysoké obrátky svého myšlení. Všechno běželo na jedničku, ba líp, a tak své tělo ani necítil, jenom o něm věděl. Znova se - v tomhle stavu maximální vnímavosti - podíval na právě dokončený obraz. A opět věděl, že je to pravda. Našel tu cestu, teď je to i jeho cesta. VYTVOŘIL! Vytvořil Dílo. Pokusil se rozpomenout na celý proces tvoření. Bylo by zjednodušené hovořit o jakémsi tranzu. Na to pociťoval v příliš značné míře neklid a harmonii. Zvláštní však byla ta věc, že si nedokáže vybavit nějaké konkrétní motivy a podněty, které mu vedly tahy štětce. Rozpomíná se zato velice jasně na pocity příjemného duševního napětí, které přecházely až v tělesné pnutí. Vědomí měl maximálně jasné, ale přesto - jako by mu někdo vedl štětec po plátně. Nyní se díval na obraz a celý šťastný se ptal: „Opravdu jsem to namaloval já?“ Bál se, aby pocit z uspokojení s dílem nezmizel, ale obraz se mu zamlouval stále. Věřil, věděl, že až se vyspí, až ráno zmizí únava, vychutná tu radost z úspěchu ještě lépe. A uvědomil si s obrovskou radostí, že to, co dnes získal, již nikdy neztratí. Ode dneška - uvědomoval si to naplněný slavnostním pocitem - bude zcela odlišně prožívat a pociťovat tvůrčí pochyby, váhání, nejistoty a nedůvěru ve vlastní schopnosti. Věděl, že je moc důležité, jak se lidem budou jeho obrazy líbit, jak je přijmou, jak na ně budou působit a o čem jim budou vypovídat. Bude to nesmírně těžká práce, s tím počítá. Věděl však také, že ode dneška se změnila jeho vnitřní kvalita. Že ještě více než uznání a pochopení od lidí je pro něho důležitý a určující dnešní zážitek. Již ví kudy dál a že se nechce a snad ani nemůže na své cestě vracet nebo zůstat stát.
Rozumově založený Vítek se mezitím dal na dráhu vědy. My jsem ho zastihli právě ve chvíli, kdy se mu podařil OBJEV. Bylo to, jako by mu celým tělem projelo krátké spojení a teď se všechno zdá být jasné. „No ano, tak to přece je!“ pomyslel si. Cítil nesmírnou úlevu, přes veliké vyčerpání. Jak jednoduché a až průzračně jasné. K tomu nezvratitelný klid a jistota: „Tak to je, tak to prostě musí být.“ Věděl to, věřil v to. Mohli by ho sebevíc přesvědčovat, svůj názor nezmění. Nedá se přece upřít, že všechno do sebe překrásně zapadá. Jedno k druhému, jedno z druhého, jedno s druhým. Prosté jak dětská skládanka, jak dokonalá mozaika. A kde je harmonie, tam přece musí být i pravda. „Ne, to nemá chybu. Zde není skulina pro pochyby,“ přesvědčoval sám sebe. Tenhle pocit si nedá nikým vzít. Nevěděl, z čeho pramení ta nezdolná víra v pravdivost vlastního úsudku. Jakoby to ani nevymyslel on, jakoby mu řešení napsala imaginární ruka na pomyslnou tabuli v jeho mysli. Zcela jasně si teď uvědomoval: „Takhle tedy vypadá počátek té pravé, zdaleka ne rovné, vyšlapané a široké cesty za poznáním“. V duchu viděl defilé zástupů příživníků vědy, kteří mu teď připadali směšní a k politování. Snad se již navždy zbavil zátěže jejich závisti, ješitnosti, nadutosti a ostatních podobných atributů, které provázejí úděl práce vědce. Převážil pocit slastného okamžiku pravdy. Vše bylo v jeho nadmíru jasném vědomí uspořádáno, všechno bylo na svém místě. Dokonce mu jeho vnitřní hlas našeptával: „Všemu - budeš-li chtít - porozumíš.“ Okamžik a věčnost v jednom. Věděl, že tento pocit mu již zůstane, že je zase o schůdek výš a že dolů, dolů tahle cesta za poznáním nevede. Chutnala mu ta hořkosladká příchuť nového zážitku, ta ho přitahovala snad nejvíc. I ta kombinace duševního vypětí a neklidu se slastným pocitem míru, klidu a vyrovnání, pocitem vnitřní jistoty ve vlastní cenu a v možnosti člověka. Vážil si právě získané zkušenosti a byl za ni hluboce vděčný. Uvědomoval si, že se právě dotknul smyslu lidské existence.
Snažila jsem se zde naznačit, jak sice odlišné, ale jak zároveň jsou si podobné obě životní cesty. A v tom je právě velká krása našeho žití. Tak žijme, snažme se, ale hlavně se mějme všichni - ať jsme „ciťáci“nebo „rozumáci“- rádi.
Uff. To dnes bylo ale opravdu vážné zamyšlení. A co vy? Řídí vás především cit nebo je to rozum?
