Článek
Na jaře, ještě když kvetly pampelišky, vracela se moje dcerka s kamarádkou z výletu. Byl nádherný den, víkend se jim nadmíru zdařil a tak měly obě výtečnou náladu. Ze samé radosti si upletly z chundelatých zlatých pampelišek věnečky a takto ozdobené vystoupily z vlaku na hlavním nádraží. Nesundaly si tu parádu ani v metru. Dodnes rády vzpomínají, jak se na ně lidé usmívali. Když kamarádka potřebovala upravit účes a musela na chvíli věneček odložit, vedle stojící pán se nabídl: „Já Vám ho podržím, slečno“. Když pak děvčata z metra vystoupila, i na ulici budila sympatie a neušla ani pozornosti projíždějích řidičů. Několik je pozdravilo přátelským zatroubením. A jedna mrňavá holčička z nich nemohla spustit oči. Se zalíbením spočinula na dcerce a se zatajeným dechem špitala: „Hele mami, princezna“. I já jsem si doma věneček zkusila s povzdechnutím: „Taky bych chtěla být pincezna“.
