Článek
Tenkrát - už před drahnými lety - jsem se vracela domů metrem. Byl to moc špatný den v mém životě. Celá nešťastná jsem nasedla, nic se nedařilo. Ani bych se nedivila, kdybych si i pro sebe dokonce něco polohlasem mumlala - tak intenzivní „vnitřní“ samomluvu jsem se sebou vedla. Potřebovala jsem si v hlavě srovnat všechny starosti, které právě přerostly a zdály se neúnosné.
Není divu, že jsem neregistrovala nic, co se ve vagónu dělo. Ani jsem ostatní spolucestující nevnímala.
Vtom mě něžně pohladila čísi ruka po ustarané hlavě. Zvednu oči a pozdraví mě otec spolužáka naší dcery. Dodnes nevím, co ho k tomu vedlo. Musela jsem asi vypadat opravdu zdrchaně. Ale to pohlazení, věřte, do smrti nezapomenu. Přišlo opravdu přímo v pravou chvíli, jako neocenitelná přátelská výpomoc. Uklidnilo mě a dodalo sílu vyřešit mé starosti. Není život s takovými laskavými gesty nádherný?
